JASON_X

Ryback is back, neboli Rybák je zpět. Sice ne na lodi, nýbrž ve vlaku, ale jinak je to stejný - chodí z vagónu do vagónu a masakruje jednoho hajzla za druhým, a to mnohdy hodně surovým způsobem. Ale oni si to ti hajzlové zaslouží, už třeba jenom proto, že chvíli po začátku filmu vyhodili z vlaku jednu tuze hezkou kapitánku... Steven je holt klasa, těžko ho chytit, natož zabít; specialista na všechno, znalec všeho, vlastenec, koumák, hrdina, alpinista, řidič-kaskadér, lamač rukou, nohou, vazů i ženských srdcí, není situace kterou by nevyřešil, není bitka kterou by nevyhrál... On není jen obyčejný člověk, on je přírodní úkaz, i fyzikální zákony jsou na něho krátké (skok na jedoucí vlak). Žeru ho. Ostatní herecké obsazení je výraznější než v jedničce, hlavně padouši se povedli na výbornou, je mezi nimi několik skvělých typů - sadistická mulatka, Zed z Pulp Fiction, zachmuřený Indián a žoldácký ranař v koženém tříčtvrťáku s parádní držkou, pro kterého je pepřák oblíbený osvěžovač dechu. A i když tentokrát ve filmu neprudí žádná šeredná silikonová blondýna, musí pro změnu zase prudit jeden užvaněný žoviální negr. Ale to samozřejmě jen proto, aby ještě víc vyniklo, jaký je Steven cool bouchač.

Steven Seagal je jistojistě jedním z nějvětších filmových kokotů, ale pozor - zároveň je i jedním z nejzábavnějších filmových kokotů. Miluju ten jeho schizoidní výraz, se kterým nepřátelům sadisticky láme ruce a nohy, krágluje je nožem, vytrhává ohryzky, vymačkává oči... A skoro vůbec se neusmívá, další velké plus. Under Siege je jedna z nejpovedenějších seagalovek, o tom žádná. Seagalovi zdatně sekunduje Gary Busey v roli naprosto úžasně vylízaného námořního důstojníka, T. L. Jones je taky dobrý, jen hrozně přehrává. Největší vada na kráse tohohle ryzího čistokrevného béčka je paradoxně žena - otravná blondýna s mozkožroutem, bradou širší než čelo, prasečím obličejem, prdelním sestřihem a nechutnými silikonovými cecky... no, a už zase vypadám jako misogyn... Nechtěně pobavilo: Když božský Steven sděluje blondýně, že je "just a cook, lowly lowly cook...", lze tomu rozumět i jako "just a lowly lowly cock". Ale dost svatokrádežných žertů, mám tuhle béčkovou ikonu rád.

Je to sice můj oblíbený Kar Wai Wong, jeho režisérský rukopis je zřetelný, v hlavních rolích hrají moji dva čínští veleoblíbenci Tony Leung a Zhang Ziyi, film má už od úvodních titulků krásné výtvarné pojetí, lahodnou hudbu, je poetický, příjemně melancholický, místy až meditativní... Ale co je tohle všechno platné, když je zároveň i jalový a nudný, nebavil mě, nevtáhl mě do děje a popravdě se přiznám, že jsem mu místy ani mnoho nerozuměl. A navíc všečínský vlastenecký pathos v nových čínských filmech mě otravuje už dlouho a artově stylizované kung-fu souboje mě pomalu začínají unavovat... Hezké obrazy, krásná hudba a líbivá artová patina jsou fajn, ale zkuste prosím páni Číňani příště přijít se záživnějším příběhem.

Star Trek? Star Wars? Pche, houby, Ikarie XB 1, to byla první čistokrevná plnotučná filmová sci-fi, kterou jsem kdysi dávno viděl... Let mezihvězdným prostorem, zešílevší kosmonaut, robot, laserová pistole, to vše mě jako kluka mocně fascinovalo. Po letech jsem si to nedávno pustil znovu a nestačil se divit, jak skvělý film to dodnes je! Ta zneklidňující hudba, ta tíživá, těžkomyslná atmosféra, nejspíš po vzoru podobně laděných sovětských sci-fi filmů... Delikatesní lahůdka. Možná trochu škoda, že není v barvě, ale ta černobílá má přece jenom své nezpochybnitelné kouzlo.

Skvost mezi staršími francouzskými krimikomediemi a zároveň moje nejoblíbenější belmondovka, už od dětství, viděl jsem ji za komoušů v kině i v televizi aspoň desetkrát. "Boty... Máš pěkný boty..." sípavě pronáší pán s obřím francouzákem, který v kině vždycky vyvolal vlnu smíchu, i když už to všichni nejmíň jednou viděli... Dneska už si "Flic ou voyou" navíc můžu pustit v původním znění, paráda, ale je to přeci jen chvíli trochu nezvyk, ten Krampolův hlas má už člověk zažraný pod kůží. A taky mi konečně docházejí souvislosti trochu složitého děje, hlavně na začátku filmu, tedy složitého pro dítě. Na Belmonda je radost se koukat, ty jeho pohyby, jeho mimika, jeho šarm, jeho prvotřídní kaskadérský kousek na lanovce... mám ho rád téměř homosexuelně. A miluju i tenhle film, kterému, jak vidím, nikdo z mých oblíbených nepochopitelně nedal plný počet, asi jsou už většinou mladšího data narození. Pro mě je to ovšem stoprocentní srdcovka.

Já jsem v dětství tak, ale tak strašně toužil taky zažít něco tak úžasného jako ti kluci... no, a zažil jsem prd. Tak jsem se aspoň každý rok těšil na Cestu do pravěku v naší staré černobílé televizi. Bylo to tak krásné, až mi z toho bylo smutno, protože jsem věděl, že mně se nikdy nic takového nepřihodí. Po x letech, už v dospělosti, jsem to viděl znovu a byl znovu fascinovaný a navíc překvapený, jak nadčasově tenhle film působí a jak skvěle je udělaný! Jeho dinosauři se mi líbí stokrát víc než ti Špílbergovi, protože mají na rozdíl od těch jeho duši. A duší má taky tenhle film, na rozdíl od bezduchého komerčního Jurassic Parku. Moje asi nejmilejší zemanovka, tak krásně naivní...

Nepřekonatelnou estetičnost, zábavnost a geniální poetiku tohohle kouzelného dílka, jsem samozřejmě ocenil až jako dospělý, coby kluk jsem ho rád neměl, žral jsem tehdy westerny "vážné a realistické", tedy... ehm... tedy takové, které mi tehdy vážné a realistické připadaly (jako třeba Vinnetou, Sedm statečných... cha-chá...), no a Limonádový Joe byl tak nepokrytě parodický a komediální... a nebyli v něm Indiáni! Ale od jistého věku tenhle film zbožňuju, je to asi můj nejmilejší český film ze šedesátých let... no, možná s nějakými těmi zemanovkami.

Jeden z nemnoha českých polistopadových filmů, který nejen beru na milost, ale který shledávám přímo skvostným. Asi hlavně proto, že na rozdíl od většinových českých šaškáren, frašek a skopičin, se jedná o film vážný, syrový, zemitý, s prostým a silným venkovským příběhem, který se mi nesmazatelně vepsal do paměti, i když jsem ho donedávna viděl jen jednou, a to už hodně dávno. Excelentní Radek Holub i Alena Mihulová.

Ca dva roky před Listopadem, v klubovém kině FAMU v sále pražské Městské knihovny, do kterého jsem se měl (díky filmovým bohům) možnost podloudně vkrádat na volňásky, to byl nezapomenutelný zážitek. Nějaké ty "trezorové filmy" už jsem předtím viděl (Žert, Ucho, Skřivánky...), ale tohle byla úplně jiná liga. Samozřejmě jsem v telecích šestnácti spíš tušil než rozuměl, ale bylo mi jasné, že jsem svědkem čehosi významného. Grotesknost, jemný surrealismus, bizarní fantastika, kafkárna a všeprostupující depresivní atmosféra nastupující normalizace, kterou jsem z filmu přímo fyzicky cítil sálat. Silný, i když neradostný film.

Poprvé, někdy v útlém věku v ČST, to byla nuda k... ukousání, vleklo se to jako smrad, mluvili tam podobně jako v nenáviděné Nedělní chvilce poesie a nechápal jsem zhola nic, jen jsem obdivoval prak a jiné středověké zbraně. Zato ovšem v časech mého filmového zrání, kdy jsem chodil v manchesterovém saku do Ponrepa na Bergmany a podobné, jsem si při obcování s tímhle veledílem chrochtal blahem. Tak výsostnou syrovostí a poetikou zároveň, navíc vhodně černobílou, oplývá snad ještě jedině Andrej Rubljov, tedy aspoň z těch filmů, které znám. Nevím nevím, kdy a jestli vůbec někdy si tenhle skvost zase pustím, i když mi už léta straší na exteráku, ale spolu s Údolím včel a Juráčkovým Případem pro začínajícího kata, ho považuju za vrchol jinak většinou nezajímavé, nudné, nízké a plebejské české kinematografie.