JASON_X

Ryzí, čistokrevná, plnotučná, oldschoolová krimi, i přes svůj věk pohledná a napínavá, nenapadá mě nic podstatnějšího, co bych k ní napsal. Policejní inspektor Delon je samozřejmě skvělý, skvělý je i chladnokrevný gangster Trintignant... Ale zatímco Delonovi policajta docela věřím, Trintignantovi zabijáka už tolik ne, působí na mě příliš jemně a kultivovaně, i když se snaží tvářit drsně a nevypočitatelně. Závěr ve venkovském hostinci je vynikající, epilog taky. (A film je mimochodem i názornou ukázkou toho, že bez bonzáků by toho policajti asi mnoho nevyřešili...)

Souboje kendó v (pro mě tehdy ) fantasticky bizarních kostýmech a Trintignantova sebevražda naražením se na nožík poté, co si poživačně pochutnával na pomeranči, se mi nesmazatelně vryly do paměti už jako dítku školou povinnému. Nebo thrillerové pronásledování a následná zápalná výtahová vražda luxusní prostitutky Suzy odporně se šklebícím opičákem (na ten otáčející se šroubek a tlamu toho hajzla nezapomenu!). Tak takovéhle výrazné scény mě prosím formovaly v době mého filmového dětství. I dneska si tenhle pozapomenutý kousek rád pustím, Brasseurův neurvalý a hulvátský policajt, který vajgly típe o nábytek a zašlapává do koberců, je výborná postava (kvůli které jsem ochotný přehlédnout i četné absurdity v logice a stavbě příběhu). A jelikož jsme ve Francii osmdesátých let, nemůžou samozřejmě chybět zákulisní politické pletichy, korupční aféry, tajné služby, paranoidně klaustrofobická atmosféra a sociálně kritické poznámky na adresu tehdejší společnosti. To proto se taky takovéhle filmy komoušům líbily, a proto je taky blahosklonně pouštěli do distribuce. A proto taky byla moje dětská představa života na Západě jako neustálý pocit ohrožení a zoufalý boj o život proti temným silám...

Nápad čistit ulice od nepřizpůsobivých živlů jejich fyzickou likvidací komandem chladnokrevných střelců, mi přijde jako hodně dobrý a hodný zrealizování. Škoda jen, že ve filmu to chlápkům v černém dlouho nevydrží - jde jim totiž po krku Alain Delon, strašlivý a nemilosrdný jako sám anděl pomsty, který je i s pěti křížky na krku pořádný bourák. Na rozdíl od kolegy Belmonda moc nežertuje a neusmívá se, a když už se usměje, jde zpravidla o úsměv kobry před útokem na králíka... Jen ten konec v manéži mě kapánek otravuje, odmala totiž nesnáším cirkusy a ke klaunům chovám přímo bytostný odpor. Ale jinak příjemně oldschoolová kriminálka ve specificky francouzském teatrálním stylu.

No vida, jak časový odstup mění úhly pohledu a názory... Měl jsem Solitaira v hlavě uloženého jako napínavou kriminálku s démonicky psychopatickým vrahounem Schneiderem, no a po stu letech, po kterých jsem si ho znovu pustil, koukám na standardní vážnou-nevážnou belmondovštinu, se všemi jejími plusy, ale i nešvary. Pro typickou "belmondovskou" extrémní stylizaci většiny scén jsem měl odmala tyhle filmy rád, ale nemůžu je prostě brát vážně, jako nějaké plnohodnotné kriminálky. No a čím jsem starší, tím radši mám tenhle žánr zpracovaný seriózně, realisticky. Takže jako oddechová belmondovka je Solitaire dobrý, ale žádný výrazný zážitek mi nepřinesl. Naopak kvůli infantilní linii s blonďatým spratkem nemůžu dát ani čtyři, a Le Professionnel tedy nadále zůstává nejlepším Belmondovým krimifilmem, který znám.

Pro mě je Le Marginal jedna z těch slabších belmondovek, snad za to může průměrný, nenápaditý, roztříštěný scénář. A ani Morriconeho hudba mě tentokrát nijak zvlášť nezaujala. No ale pořád je to belmondovka, to by musel být fakt hodně velký průser, abych jí nedal aspoň tři hvězdy... Belmondův charm, pár dobrých hlášek, hezké baby (mihne se i božská Dany Kogan z Profesionála), nějaký ten kaskadérský kousek, roztomile stylizované rvačky, nechutně "multikulturní" Paříž osmdesátých let a v ní jeden chlápek, který jde proti všem grázlům i zkorumpovaným poldům, a přece mu to pořád prochází a vychází... Nostalgické vzpomínky na dobu, kdy podobné kousky občas zazářily jako supernovy mezi hnusnými hnědými trpaslíky na dvou programech ČST...

Celkový dojem z filmu mám vždycky neradostný - špinavé zákulisní politické čachry, sviňští policajti a poprvé, kdysi hodně dávno, mě dost překvapil unhappyend. Na druhou stranu je to film s Belmondem, a ten si nemůže odpustit všelijaké vtípky a žertíky a komické vložky. A to je právě to, co filmu trochu vyčítám - to, že nezůstal cele ve vážné rovině (aspoň jako ve stylizovaném africkém začátku), a nebo že nebyl pojatý s větší nadsázkou. Tenhle slepenec vážné tragédie a francouzsko-belmondovsky rozpustilé komedie, mi zkrátka příliš dobře neštymuje dohromady. Takže i když mám Profesionála rád, na pět ho necením; ale bez rozmýšlení bych dal pět za překrásnou, existenciálně silnou, osudově naléhavou Morriconeho ústřední melodii. Jinak moje nejoblíbenější scéna je samozřejmě ta s lesbicko-sadistickou seržantkou (božská Dany Kogan), geniální. Potom Beaumontův duel s Rosenem (ve své roli hodně přesvědčivý Robert Hossein), no a ten neradostný závěr mi nakonec přijde jako nejlepší ze všech možných závěrů, jen ať si lidičkové nezvykají, že v belmondovce musí všechno dobře dopadnout. P.S.: Jak si tak pročítám zdejší komentáře, někdo tu poznamenal, že bez Morriconeho hudby by film byl mnohem obyčejnější, méně zajímavý... Když nad tím tak přemýšlím, něco na tom opravdu je, ta moje čtvrtá hvězda je z největší části asi fakt za tu hudbu.

V rámci mého zvědavého a láskyplného mapování filmového braku jsem objevil i tenhle kousek. Už jeho zdejší (skvělá!) anotace dávala tušit, že jsem se možná dostal k jednomu z (ne)slavných vrcholů žánru, a že proti němu budou retardované příběhy ze softerotického cyklu Playboy Late Night duchaplné a intelektuální záležitosti. Nebudu to prodlužovat - nemýlil jsem se, je to přesně takové, jaké byste od indonéského filmu s všeříkajícím názvem Lady Terminator asi čekali... vlastně ještě mnohem, mnohem horší... tedy: Frontálně lobotomizovaný scénář se zdrogovanou zápletkou a absurdními až psychedelickými dialogy (tady už ale končí legrace, protože chvílemi jde opravdu o zdravý rozum!!), hrůzné herecké výkony (ovšem královsky vaginální antropoložka Lady T. je fakt kus), děsivá hudba i zvuk, příšerné triky, atd atd. Kromě několika hlavních herců je naprostá většina těch zbylých indonéského původu (natáčí se někde na Jávě), což filmu dodává další halucinační rozměr. Takže - milovníci braku a šíleností budou jásat, ostatní nadávat, proklínat, zvracet, nebo uvažovat o sebevraždě... Moje reakce při sledování Lady Terminátorové byly střídavě výbuchy nevěřícného smíchu, nechápavé zírání s pootevřenou hubou a perplexní výkřiky typu "Jo!", "Ne!", nebo "Ty krááávo!" (P.S.: Příště mám políčeno na turecké hvězdné války, ale zatím jen sbírám odvahu, po tomhle si musím dát chvíli pauzu...)

Přiznám se, že o existenci tohohle skvostu jsem neměl ještě před pár dny vůbec tušení. A kdybych občas nešmíroval profily a komenty ostatních uživatelů, asi by to tak ještě dlouho zůstalo (a to by byla škoda). Určitě jedna z nejlepších horrorových komedií, kterou jsem viděl. S nezaměnitelnou osmdesátkovou patinou a s výbornými, i když mně neznámými herci (nejvíc se mi líbil patolog). Scénář, herecké projevy i duch filmu jsou punkově šílené, takže mizerné levné triky nejsou v tomhle případě vůbec na závadu, ale naopak sednou jako ulité. Spokojenost. More brains!

Kdyby... kdyby radši scénárista (a režisér) ubral na klišoidnosti a pojal příběh víc realisticky. Ale ta jeho přepjatá a vykalkulovaná zápletka na ně měla úplně opačný efekt, než bylo asi zamýšleno. Schéma jak v divadelní tragédii: Dva bratři - jeden vylízaný bezcharakterní ochlasta, druhý vzorný otec a občan. Jejich ženy - jedna nevzdělaná vypitá dilina, druhá oduševnělá dáma (ó, ty jejich "dojemné" všeříkající výměny pohledů na slavnosti...). Jeden křivě obviněný musulman z Bosny. Plus sbor, tady stádo tupých nametených hovad pod vedením usopleného cholerického dědka. Bosňák není, světe div se, ani pasák, ani dealer, ale poctivý nádeník, důvěřivý dobrák, trochu retardovaný a mluvící o sobě ve třetí osobě, aby vzbuzoval soucit, ubožák, který ztratil ve válce rodinu a jako by to nestačilo, stane se obětí nespravedlivé nenávisti a zvůle xenofobních dánských vidláků, ožralých jako... Dánové. V průběhu filmu jsou scény stále artovější a teatrálnější, jako jakási filmová varianta novodobého shakespearovského dramatu... Ale jo, samozřejmě že vím, co tím chtěl básník říci, je to všechno obrazné a alegorické a nastavuje nám to zrcadlo a tak... Ale aby mě to oslovilo, nebo dokonce dojalo, musel bych být senil, nebo salónní pseudohumanista. Ale objektivně - nebyl to vůbec špatný film; jedna hvězda za povedený artový vizuál, druhá za poprsí hlavní představitelky, třetí za nečekanou pointu.

Hodně překvapivý film, tedy ne že bych z něho byl bůhvíjak odvařený, ale... prostě mě překvapil. Po slibném začátku (brouk a očičko) mě trochu znudil horrorově středoproudový střed, který navíc vyvrcholil abnormálně stupidním chováním postav (Jasuhito a Mami) při tortuře. Už jsem si vduchu sumíroval koment, ve kterém sepsuju scénáristu, ovšem tak libová fantasmagorie, jaká se rozehraje v závěru, mi vzala slova z úst. Povedená rodinka, která když se sejde, je rázem srandy kopec. Plesnivá baba se svou anorektickou vnučkou jsou hodně divné, ale tatík se starším synkem jsou už fakt mimo tabulky - japonci potvrdili pověst podivínských šílenců. Škoda jen toho vysvětlujícího realistického epilogu, já bych to býval nechal bez něho, ať má divák pořádně zamotanou šišku... Nejlepší moment: asi syrový oční dezert pro panímámu, mňam!