JASON_X

Tak mi ti šílení Australáci zase pořádně pocuchali nervovou soustavu, a to mám rád, hlavně v neděli před spaním, člověk se pak úplně začne těšit do fachy mezi lidi, místo aby byl otrávenej, že musí ráno vstávat... Kašlu na to, že psychologická rovina (obligátní 'chování postav') byla místy poněkud nevěrohodná, protože je to "jen" thriller. A z thrillerového hlediska u mne za jedna... tedy za pět. Mám takovou teorii, že jak to žhavý australský Slunce tamním euroaustralanům smaží od mala mozky v hlavách, tak v kombinaci s geny bývalých vězňů, různých desperátů a divokých Irů se tím v tamních končinách vytváří hodně zajímavá, drsná a násilnická lidská rasa. Film za pár švestek a přitom zatraceně působivý; jo, když se to holt umí... Kromě zajímavé zpomalené kamery chci vyzdvihnout i hudební složku, včetně tří geniálních a skvěle načasovaných songů - nejprve šedesátková láskyplná balada, pak sedmdesátková smutná balada a nakonec diváka totálně domelancholizují božští Joy Division... Krásně smutná hudba a pomalé pouliční záběry na poklidné předměstí, v kontrastu se scénami z vnitřku domu dvou úchylných pošahanců. >90%.

Vcelku obstojná, i když nijak převratná žánrovka z klučičího pasťáku. Pozitivum je, že se vyhýbá melodramatičnosti, patosu, moralizování, "silnému" příběhu a podobným ohavnostem, nesnaží se o nějaké hlubší poselství, ani o kdovíjak intenzívní katarzi. Prostě pesimistický a klaustrofobický film o zabásnutých grázlících, zpruzených bachařích, vzteku a bezvýchodnosti. Ale diváka myslím nemá čím vážněji oslovit. Za zmínku stojí asi jen představitel Butche s očima i ciferníkem trochu připomínajícími mladého Alaina Delona, výrazný týpek se slušným hereckým potenciálem. Jinak ale člověk většinou žasne, jaké mají ti Kanaďani hnusné zdegenerované držky (viz třeba trojlístek mazáků).

Rusové mu kdysi oddělali čokla a šlohli auto, Taliáni mu teď ještě navíc zdemolovali bejvák. Rusové, Taliáni... stejná pakáž. A John je taky stále stejný, takže víme jak to bude dál. A stejný zůstává i můj rozpačitý pocit z téhle minisérie. Udělané je to dobře, má to šmrnc, má to styl, ale... Ale? Snad za to může nešikovně hrající Reeves, snad vcelku pitomá postava Johna Wicka, kterou všichni všude vítají jako vítaného příbuzného... "Aaaah, Mister John Wick..." - tak tahle věta mi, slyšena nejmíň desetkrát, začala jít už nepěkně na nervy.

Po působivé úvodní scéně s meziplanetárními 'láčkovci', která mě hodně navnadila, přišlo bohužel nejdřív mírné zklamání. Protože co je platný výborný příběh (námět), když je jeho zpracování trochu nešikovné. Kostrbatý scénář má zpočátku dost prapodivnou stavbu (že by brutální finální střih?) a k tomu se ještě párkrát trochu rozdovádí ruční kamera, která byla v osmasedmdesátém možná originální a inovativní, ale nekoukatelná je úplně stejně jako skákavé kamery dnešní. Ovšem nakonec musím dát nadprůměrně spokojenou čtvrtou hvězdu, třeba za duplikační scénu z noční zahrady, za příšerného lidopsa, za nečekaně mrazivý závěr(!) a taky za všechny hlavní herce; třeba očima koulející mladý Jeff Goldblum je roztomilý, Brooke Adams hezká a sympatická a hodně zajímavá je třeba i Veronica Cartwright, která se do roka a do dne proslaví jako nervově labilní navigátorka Lambert v prvním Alienovi.

Tak jako lidé mívají kostlivce ve skříni, upíři zase schovávají mumie na půdě. Ovšem ony mumie nejsou ještě úplné mumie, trocha života v nich totiž pořád zbývá... Pravda, The Hunger je trochu... je hodně jiný upírský film, tak okázale mondénní a afektovaný, že si umím docela dobře představit, jak ho někdo už po pěti deseti minutách típne a zahodí, protože na něj prostě nebude mít chuť. I upíři jsou v něm trochu jiní než bývá zvykem - nevadí jim sluneční světlo, ve dne nespí a místo výsuvných špičáků používají na své oběti speciální žilní otvírák, maskovaný za přívěsek v podobě anchu. Ale i když jsem vampyristický konzervativec a upíry mám nejradši na starý klasický evropský způsob, tahle jejich americká verze mi nijak nevadila, naopak. Celý film jede ve stoprocentně ryzím osmdesátkovém stylu (který dnes už působí skoro až parodicky), Scottova režie je zdařilá, Catherine krásná a chladná, Bowie stabilně svůj, filmová hudba líbezná (Schubert vede), song od Bauhausu z úvodu elektrizující. Mňam.

Heinleinovy povídky i knížky jsem vždycky rád čítával a zprvu mě často překvapovalo, že jsou jejich náměty a zápletky i o nějaké půlstoletí později stále záživné, zajímavé, podnětné, zkrátka nadčasové. U Puppet Masters tomu není jinak a jsou krásným příkladem toho, jaké dobré sci-fi příběhy vznikaly "díky" paranoidní a stísněné atmosféře studenoválečných padesátých let. Jen režijně i scénáristicky poněkud odfláknutá závěrečná půlhodinka mi brání v udělení plného počtu. A pak taky třeba srovnání s mým veleoblíbeným, žánrově příbuzným Species s Madsenem; Puppet Masters jsou přece jenom minimálně o půl třídy níž, i když Sutherland je coby cynický a pragmatický agent na jedničku s hvězdičkou.

Spolu s úděsnou Planetou opic nejslabší a nejnudnější Burton, se kterým jsem měl tu čest... nebo spíš smůlu. Patetický hnůj, sentimentální blábol, slizký kýč, zdejším diváctvem nepochopitelně nadhodnocený a oblíbený. Dospívám opět k názoru, že jsem na téhle planetě omylem, pokud se podobná líbivá a laskavě-hřejivá svinstva pohybují na čelných místech nějakých žebříčků popularity. Vox populi, vox bovis. Dvě hodiny života nenávratně v hajzlu, končím, odesílám a jdu se spravit nějakým šťavnatým béčkem.

Stejnojmennou knížku od známého beatnického gurua jsem kdysi několikrát odhodil pro její nečtivost, takže jsem rád, že jsem se s ní díky Cronenbergovi mohl seznámit aspoň takhle zprostředkovaně, vizuálně, zjednodušeně. A Cronenbergův bizarní vizuál je taky to hlavní, co mě na filmu zaujalo. Pro surreálné a paranoidní feťácké vize moc porozumění nemám a náklonnost k nim nechovám, jednak mi stačily moje problémy s chlastem, druhak v rámci americké subkultury 50.-70.let radši hrábnu po přímočařejší a srozumitelnější četbě, jako třeba po Kerouacovi, Bukowském, nebo i Learym. Ovšem život "starouše Bulla" by myslím stál za nějaký důkladný, objektivní a nekomerční životopisný film.

V hodnocení Covenanta už nemíním udělat stejný kiks, jaký jsem udělal u Promethea. Tomu jsem dal nejdřív po mírném rozčarování tři, protože jsem od něho asi jako každý druhý očekával něco... já nevím... něco jiného, většího, tradičnějšího, abych mu po dalších projekcích spokojeně přihodil čtvrtou a docela nedávno po poslední projekci i hodně spokojenou pátou. A jsem hodně spokojený i teď, po Covenantovi; nevím, co ještě víc bych si mohl od velkofilmového, meditativního, dušezpytného i akčního scífka přát. A věřím, že můj první dojem poněkud nesourodého scénáristického guláše se po dalších zhlédnutích usadí a nestandardně roztříštěné a arytmické filmové tempo budu nakonec vnímat jako plus. Hvězdou číslo jedna celého spektáklu je samozřejmě Fassbender v rolích bří androidů, poněkud nezajímavá a necharismatická Waterston mě nakonec jakž takž přesvědčila (viděli jste někdy Těreškovovou nebo Savickou? Takhle vypadají skutečné kosmonautky, ne jako šmrncovní kočky), no a dokonce jsem se i jednou od srdce a z plna hrdla zasmál, to když Mrs. Faris, jelito vpravdě kosmických rozměrů, rozsračkovala bazukoidem v tuze groteskní scéně nejen jednoho aliena, ale i celý výsadkový člun včetně sebe. A teď jsem si ještě vzpomněl na jeden detail, který jsem si už v kině naplánoval trochu zkritizovat - když je někomu doslova vykousnut kus krku, těžko pak onen dotyčný ještě vydá dlouhý a hlasitý výkřik, nesoucí se prostorem, jako ta pěkná kočka u studny.

Spojitost druhého Villmarku s prvním je jen hodně volná (a vlastně úplně zbytečná) a filmová řeč obou Villmarků je pak od sebe dokonce na hony vzdálená. Takže nevím, proč radši Norové nenatočili Něco 1, než Villmark 2. Každopádně zatímco první Villmark byla myslím slabě průměrná záležitost, dvojka má větší horrorový šmrnc, i když tomu zprvu nic nenasvědčovalo a začátek byl fádní a nezáživný. Postupně se ovšem v chátrajícím horském sanatoriu rozjede nadmíru uspokojivý bizár s několika nadmíru bizarními postavami, bravo. Sice jsem ze zápletky příliš nepochopil, ale film mě bavil a líbil se mi, a to je u béčka podstatné. Moc se mi líbila i naddimenzovaná horská barabizna, která si ve své nádherné monstrozitě nezadá třeba s mnohem větším Kubrickovým Overlookem, nebo ještě mnohem mnohem větším Ceausescovým Palácem lidu. Takže jediné, co musím filmu opravdu přísně vytknout, je nevyužití jedinečné příležitosti pro nějakou pěknou lesbickou scénu, protože ve sprše a pak i ve stanu už to tím směrem chvilku směřovalo.