JASON_X

Nuda v Brně se nikdy nestala mou velkou srdcovkou, jako svého času třeba naši Samotáři a Knofllíkáři, nebo příbuzné Jarmuschovy a Kaurismäkiho filmy, na to je opravdu extrémně menšinová a minimalistická a... divná. Ale s odstupem času mám film radši než napoprvé a na milostnou scénu dvou retardů ("DO-TÝ-KEJ-FE-MĚ-FTAN-DO!") už jistě nezapomenu až do své nejdelší smrti, tedy pokud mě nepostihne nějaká stařecká demence. Představitelka Olinky je geniální!

Můj plný počet je ne za obsah, formu, nebo za nějaké poselství, nýbrž za působivost a nezapomenutelnost - tenhle dokument jen tak z hlavy nedostanu. Co se Mlčochových týče - zpočátku mě tahle početná famílie bílých cikánů nadchla a její způsob života mi přišel idylický a já si představoval, jak úžasné by bylo se v takové rodině narodit, jak úžasné by bylo mít takové divošské dětství a žít ve srubu uprostřed lesů a luk a nemuset chodit do školy a mít spoustu bráchů a sester a být součástí takové archaické rodinné tlupy, navíc když mí rodiče by byli vysokoškoláci a ne nějací pologramotní zdegenerovaní sourozenci Lakatošovi. Ovšem ona idylka začala brát postupně pomalu za své. S nelibostí jsem třeba zjišťoval, že děti jsou (snad až na nejstarší dceru a flamencového muzikanta Prokopa) v lepším případě podivně roztěkané a sociálně zaostalé, v horším případě zaostalé i mentálně, že "profesionální otec" Petr je i profesionální pobírač sociálních dávek a hlavně obratný manipulátor a domácí tyran, v jehož diktátorském patriarchálním systému nemůže vlastně žádné z jeho dětí nikdy úplně dospět, leda by tlupu opustilo, nebo že matka Simona je i přes své vysokoškolské vzdělání pouhá submisivní domácká puťka, jejíž sféra vlivu končí za hranicí maringotkového kuchyňského koutu. A Mlčochovic zimní spanilé jízdy do Španěl mi tak trochu evokovaly současnou invazi přemnožených barevných na starý kontinent. Ale ruku na srdce - kéž by bylo takových posedle se množících asociálů mezi původními Evropany mnohem víc, jsou mi nekonečněkrát milejší a bližší, než invazivní asociálové neevropští a radši budu svými daněmi živit je, než arabáče nebo zulukafry.

Nemám problém dát zdařilému remaku stejně hvězd jako originálu, nebo klidně i víc než originálu, ale v tomhle případě fakt není důvod. "Vylepšení" zápletky o rádoby femmefatalistickou a ladymacbethovskou roztleskávačku spolu s nenápaditým standardně hollywoodizovaným zpracováním posunulo film do velké množiny průměrných amerických soft horrorů pro teenagery. Nejmarkantnější je to na konci, který byl sice nakonec taky slušně krkolomně vypointovaný jako ten japonský, ale na rozdíl od toho japonského jaksi nemastný, neslaný, neatmosférický. I infantilní pojetí postavy Rjúka (které jediné mi v původním filmu trochu vadilo) zůstalo zachováno a přitom právě tady jsem si od Amíků sliboval nějakou změnu, přitvrzení, přitemnění...

I málo bystrý divák nejspíš nabude při sledování filmu nejasného dojmu, že původní legenda o králi Artušovi asi vypráví trochu odlišný příběh. A bude mít recht. Ale koho by to u takovéhohle nabušeného šmrncovního sexy bijáku zajímalo? Prudil by snad někdo s Homérem nebo Hésiodem při comicsových Immortals? Leda nějaký zapšklý hnidopich. Vždyť tohle je určitě ten nejzáživnější film o Artušovi, jaký jsem kdy viděl. A že je celá Artušovská mytologie postavená na hlavu, nebo že u kulatého stolu se to hemží barevnými, je mi celkem putna, protože tahle staroanglická, ranně křesťanská báchorka, mě nikdy nijak výrazněji neoslovila. Za zprznění milovaného Sherlocka Holmese kašparem Downem Juniorem jsem Ritchieho, jeho děti, i děti jeho dětí proklel jistou příšernou egyptskou kletbou, ale zprzněním krále Arthura mě tentokrát docela dobře pobavil.

Děj je standarně hollywoodsky hloupoučký, jak už tak bývá v posledních letech bohužel u scifáren zlozvykem. V době rychlého vymírání Severu a nekontrolovaného přemnožování Jihu působí zápletka o nemilosrdné redukci porodnosti v blízké euroamerické budoucnosti opravdu silně dementně, snad jako kdyby chtěli tvůrci diváka-našince nasrat. Ale zároveň má zase film i jedno velké plus, kvůli kterému mu taky dávám čtvrtou hvězdu. A to nečekaně drsné scény i průběh, respektive nečekaně drsné v rámci podobných schématických a klišovitých filmů pro široké divácké masy. Třeba řezání dětských prstíků, nebo absence soucitu s většinou hlavních postav hlavní sedmihlavé postavy, je příjemně nezvyklá podívaná. Na Rapace se taky dobře kouká, její xichtík je zajímavý a po Larssonově trilogii a Prométheovi je to její další skvělá role (nejvíc se mi samozřejmě líbila její bojová, městsko-guerillová verze, jen už nevím, který den to zrovna byl... vlastně byla). Pointu s Pondělí jsem sice uhádl už dlouho předem, ale i tak jsem nadprůměrně spokojený, i když od rejži Død snø a Hänsela & Gretel jsem přece jen čekal něco méně šablonovitého.

Tedy nerad bych fušoval povolanějším pánům od filmu do jejich řemesla, ale je všeobecně známo, že Egypťané v časech Staré říše ještě neznali princip kola a tedy ani kladky, čímž scéna "osvobození" 5000 let staré princezny-mumie ztrácí na věrohodnosti. Vzápětí ovšem tvůrci sdělují, že mumie je z Nové říše, čímž vzniká neřešitelný paradox a leckterý divák pak může nabýt dojmu, že si celý příběh vymyslel nějaký polovzdělaný scénárista při sračce na hajzlu a že ona krásná a zlá princezna ve skutečnosti třeba ani nikdy neexistovala. Radím tedy vypnout mozek a zkusit si užít film tak, jako si dřívější generace užívaly třeba Indianu Jonese a jeho ztracenou archu. Ale že digitální pavouci jsou příšerní, že Cruise je nesympatický šašek, že stopáž mohla být nejmíň o půl hoďky kratší a že scénář je s přibývajícím časem slabší a slabší až do pitomého konce, to je přece jen dost zásadní problém. Slabé tři.

Dementní film, co dodat. Nemám teď vůbec čas čumět na bednu, protože se pořád něco děje, mám skoro výčitky z toho, že jsem už pár týdnů nic nenapsal do komentářů, no a když se tedy odhodlám a vyšaším si dvě volné hoďky na projekci, padne mi do rukou zrovna tahle nudná amatérská zhovadilost - to je snad naschvál. Film, který vymyslel i režíroval dement, film který ruční kamerou filmoval dement, film o dementech, film ve kterém hrajou dementi, film určený dementům. A navíc už vlastně ani nevím, o čem to bylo. Ale vím, že bych moc rád viděl celý štáb i všechny herce naražené na kůly, hoďka dvacet mýho života v hajzlu. Vlastně ba ne, sotva hoďka, proklikával jsem. Hvězda za scénu s tampónem.

Zprvu to vypadalo na nějakou infantilnitu 'o myších a lidech', aby se to postupně rozjelo v něco mnohem vážnějšího, pravověrnějšího, zkrátka matrixovštějšího. Kdybych jako fanoušek Matrixu toužil vzdát mu hold nějakým amatérským kraťasem, umím si představit, že bych natočil něco podobného, jen asi bez těch úvodních myší (i když skvělá reklama na vločky!). A ovšem kdybych byl ještě navíc tak technicky a tvůrcovsky zdatný, jako jsou bezpochyby autoři Kaydary. A pak by mě tedy určitě mrzelo, že se tu můj počin spokojeně nekoupe hluboko v červených číslech, kam podle mne patří. A souhlasím s Rominatorem - proč se vlastně mydlil Kaydara s Neem?

Nikdy nezapomenu, jak dlouho jsem si bláhově myslel, že v Osiridově letu hrají skuteční herci! Důvod - měl jsem staženou zrnitou verzi z TV na VHSce a pouštěl si ji na mé staré nekvalitní bedně. A mojí tehdy věčně ožralé mysli ono Anima- jaksi nedocvaklo. Že jde o animák jsem zjistil až po letech, v době internetové (která u mně začala mnohem později než všude okolo), po stažení kvalitní verze. Díky tedy Matrixu za internet!

Další exemplář z početné množiny jemu příbuzných a podobných filmů, u kterých vždycky tápu, pro jaké publikum jsou vlastně určeny - pro děti je příliš drsný, pro dospělé příliš infantilní. Ale dospělí milovníci pohádek si určitě přijdou na své. Já na novém Kongovi nejvíc oceňuju jeho vizuál, ale z jeho příběhu ani herců nijak nadprůměrně unešený nejsem. Nejhezčí a nejpůsobovější scéna: Kong vztekle likvidující letku vrtulníků.