JASON_X

Poněkud zbytečné pokračování poněkud vyšeptalé pirátské ságy, určené podle všeho dětem do 12 let. S lítostí musím konstatovat, že největší slabinou filmu je podle mě postava, na které jsou Piráti od začátku postaveni. Deppova infantilní karikatura piráta, která se mi v prvních dílech zdála ještě jakž takž úsměvná, mě už definitivně přestala bavit - jeho způsob mluvení, jeho způsob běhání, jeho pohyby, jeho mimika, jeho nevýrazný hlas, jeho všechno. K tomu jedna oplizlá a otravná feministka, slaboučký scénář s hloupou zápletkou a tramtadadá - na světě je nejslabší díl celé série, protože v prozatím nejslabší čtyřce hrála aspoň hezká husička Pénelopé. Ani dobrý Bardem nemůže zachránit tuhle potápějící se loď... spíš kocábku. Doufám, že šestka už nebude.

Pro ty, kterým se stejně jako mně líbí Rooney Mara, existuje právě jeden dobrý důvod proč tenhle film vidět - a tím je právě Rooney Mara. Pro ty ostatní žádný takový důvod neexistuje. A doporučuju všem divákům z první skupiny, aby proklikávali pouze na scény s Rooney Marou a zbytek vypustili. Vůbec nechápu, že může někdo natočit tak nebetyčně plytkou a duchoprázdnou zbytečnost a přitom ještě nenápadně divákovi podsouvat, že se snad jedná málem o jakýsi existenciálně závažný a hlubokomyslný art. Jasně, duše po smrti mnohdy zůstává připoutaná ke světu a šmíruje pozůstalé, to je mi novinka. A já slibuju, že jestli zhebnu dřív než pan Lowery, půjdu ho párkrát pořádně vystrašit v prostěradle, aby si z toho nadělal do trenek.

Zprvu jsem měl za to, že moje zapomenuté brejle budou to nejhorší, co mě toho večera v kině potká. Ale kdež. Bez brejlí vidím víc než dobře, řekněme chvalitebně, ale mozek mi ještě nezměknul natolik, abych si nového Runnera nekriticky pochvaloval a zblajznul rejžovi tenhle jeho nasládlý patetický kýč i s navijákem. Film je dobrý jenom v těch chvílích, kdy záměrně evokuje Scottův originál, tedy třeba při pouličních záběrech z multirasové megapole, při pomalých přeletech vznášedel nad městem, nebo při některých pasážích vangelisovaného hudebního doprovodu. Ale děj je vskutku ubohý, takovéhle přitrouble sentimentální pokračování si geniální originál nezasloužil. Utlačovaní replikanti toužící po lepším spravedlivém světě, zneužívání sirotků jako dětských otroků, směšný pan Záporák, ale hlavně citově rozervaný K. hledající... lásku, co jiného. Opět se mi dokonale potvrdilo to, co jsem instinktivně věděl už v raném dětství - že jakmile někdo do scífka nebo dobrodružáku zaplete zápletku o vztazích a "lásce", jde celý příběh okamžitě do kopru. Při závěrečné scéně zachraňování topícího se blade runnera seniora jsem se už musel cynicky pochechtávat a z kinosálu jsem pak odcházel rozčarován, zklamán, podveden. Nebýt poutavého vizuálu a výpravy, měl bych problém dát i třetí hvězdu. Podívej se na novýho Millerova Mad Maxe ty kanadskej žabožroute, abys viděl, jak se mají točit plnokrevný pokračování kultovek!

Mladej, zdravej a silnej chlap, kterej se v postapo časech stane rolníkem, je hňup. A korunovanej. Uvázat se u nějaký chajdy a rejpat se v záhonech je naprostá pitomost - takovej trouba si zrovna koleduje o to, aby se stal obětí každýho šmejda, kterej půjde kolem. A přesně tak dopadá náš hlavní hrdina - živoří na zeleninovejch polívkách, je ze všeho permanentně vystíhovanej a klepe se furt strachem, aby mu náhodou někdo nešlohnul ředkvičky. Tomu říkám život nehodný žití. Kdyby takovejch lidí bylo aspoň pár tuctů, měl by jejich zemědělskej kibuc šanci na přežití - opevnění, domobrana, chov domácích zvířat... Ale pro osamělýho chlápka je v takový situaci jediná možná cesta - stát se potulným lovcem. Oštěp, luk, šípy (kdyby nebylo střelivo), udici, pořádnej boviják za opasek, celtu na záda a zmizet do lesů. To by byla cesta pravýho muže - vlk samotář. A ne se rejpat v hlíně jako nějakej zatracenej zahrádkář. Ale pořád lepší, než se stát kanibalem, to zas jo... Vcelku uspokojivý divácký zážitek, ale v rámci žánru jen průměr, na postapo je to málo postapokalyptické, na psychologický film málo psychologické, scénář chudý, postavy ploché... Ovšem stará plochá matka je klasa - xicht i figura jako paní Smrt, absence citů i sentimentu, měl jsem z ní skoro husinu.

Až na ten odporně vlezlý a vyteplený homohlas jakéhosi übergeje Maxiána, je tenhle seriál možná tím nejlepším, co náš veřejnoprávní Moloch zvaný ČT ze svých útrob za poslední roky vyvrhnul. Nádherné výškové záběry a skvělá inspirace k mnoha nezapomenutelným výletům po naší otčině.

Kašlu na tu příšernou (z dnešního pohledu spíš komediální a parodickou) politickou angažovanost, konkrétně na trapný a bezostyšný prokomunistický ližprdelismus. Spíš rád vzpomínám na jisté konkrétní scény jistých dílů a nikdy nezapomenu na nezapomenutelné dojmy, které ve mně, v malém špuntovi, vyvolala seriálová premiéra v sedmdesátkách. Tak třeba zbabělý vrah Vinklář, krásná kočka Rázlová, drsňák Brzobohatý, směšný padesátikilový rváč Jelínek, odporná uvědomělá šprtka Andrlová, příšerná zápletka z Kvadratury ženy, neskutečně haluzní díl Mimikry, který se v pozdějších letech stal v okruhu mých školních kamarádů vpravdě kultovním, ale hlavně má dlouholetá noční můra s názvem Studna. Dodnes se živě vidím, kterak jako malý prcek sedím na mé malé dětské židličce vedle mámina křesla v obýváku před naší černobílou televizí a při zpovědi mladého Bruny se pomalu ale jistě i se svou židličkou pomalu za ono velké mámino křeslo zasunuju. Ale bylo už pozdě. Obraz starého Bruny, mongoloidně se šklebícího a na sesli se klátícího, nebo kývajícího se sekerou v ruce ("DIVNĚ SE KÝVAL!"), jsem nemohl dostat z mé dětské hlavičky dlouhá léta. A nedostal jsem ho z ní vlastně dosud, i když dnes už ve mně tahle památná sekvence vzbuzuje euforii a perverzní rozkoš, a ne nepopsatelnou hrůzu.

Sice vím, že bělošské geny jsou u míšenců recesivní, ale pochybuju, že by bílej modrookej chlap měl se ženskou černou sotva jako Halle Berry tak výrazně negroidního syna, kterej má pysky jako Núbijec. Mám dojem, že nějakej zatracenej sluníčkářskej obamista tady nepěkně tahá diváka za fusekli. Ale až na tuhle výtku je to hodně dobrej postapo biják. Je realistický, psychologizující, dobře napsaný, dobře zahraný, dobře natočený (až na jednu scénu pomalá neskákající kamera, přesně tak to mám rád), komorní, nízkorozpočtový, napínavý. Paranoidní a zlověstná atmosféra vládne filmu od začátku až do konce. Všední rozuzlení se sice dalo dlouho předvídat, ale stejně jsem si jím pořád nebyl tak úplně jistý a popravdě jsem přece jenom doufal v poněkud metafyzičtější finále.

A je to opět tady! Velevýznamná událost pro všechny fandy podřadného braku, trapného humoru, mizerných triků, zkrátka bezostyšných debilit. Jako nekritický obdivovatel téhle absurdní série nemůžu jít s hodnocením pod tři, ale ta třetí je fakt z milosti a nostalgie, objektivně musím konstatovat, že pětce Sharknadu došla šťáva stejně jako čtyřce a tentokrát už nejspíš definitivně, pokud se šestky nechopí nějaký radikální inovátor. Ale jak a čím ještě překonat nepřekonatelné první tři díly s Hasselhoffovým orbitálním vyvrcholením? Indianou Zieringem? Déja vu s Londýnským Okem? Přehnaným sebeparodováním, křečovitým hláškováním, snahou o epičnost, scénáristickým dada gulášem? Nebo snad jistým samotným velkým Vikingem/Zieringem juniorem, který využije sharknado jako červí díru při cestování časem?? Posledně jmenované mě tedy fakt překvapilo, ale pobavilo jen jaksi rozpačitě, setrvačně. Tento způsob Sharknada je definitivně passé.

Temné, lehce depresivní, bezútěšné, nízkorozpočtové a přitom řemeslně i herecky dobře zvládnuté - tak taková béčka já hodně můžu. A Mrs. Unger s věkem zraje jako víno, herecky i xichtně. Dal bych čtvrtou, nebýt místy zbytečně skákající ruční kamery a hlavně nedokvašeného konce. Nebo že by si tvůrci nechávali zadní vrátka pro případné pokračování? Inu, popravdě bych vůbec nebyl proti, rád bych totiž nahlédl onomu prapodivnému "thanatickému" kultu trochu pod pokličku.

I když FFka většinou kvůli skákající ruční kameře nemusím, v tomhle případě jsem byl divákem spíš spokojeným než nespokojeným. Zaujaly mě ruské reálie (natáčelo se prý kdesi jižně od Murmansku), postavy mi byly vcelku sympatické, líbily se mi zimní severské scenérie, jen ten obligátně blikající a za vlasy přitažený konec mě zklamal, zkřížení scénáře s tzv. Filadelfským experimentem a se spiknutím ruské armády myslím nebylo šťastné, méně je někdy více. Ale aspoň jsem si opět trochu rozšířil mé omezené obzory - o Djatlovově výpravě z devětapadesátého jsem totiž dosud neměl ani potuchy a se zaujetím jsem si o ní na netu početl.