Zločin

Brasseurovi padne role jako ulitá. Jeho komisař Griffon hulí jako fabrika, kašle jako tuberák, zubama otvírá jednu pivní láhev za druhou a přitom trousí ironické poznámky, hlavně však s buldočí houževnatostí jde za svým cílem - odhalit pravdu o sérii vražd a korupčním skandálu, který se skrývá v jejich pozadí. Jak velí zákony žánru, nadřízení mu hází klacky pod nohy, ale na druhé straně mu pomáhá mladý inspektor Gomez a hlavně jedna krásná novinářka. (Zuřivá reportérka je postava značně klišovitá, její představitelka je však natolik půvabná, že se to dá snadno vydržet). Zápletka je patřičně důmyslná a děj má rychlý spád. Celkem vzato je "Zločin" (podobně jako třeba "Poslední adresa" nebo "Tři muži na zabití") velmi dobrou ukázou francouzské společenskokriticky zabarvené kriminálky, které čtvrtstoletí uplynuvší od jejího vzniku ubralo jen velmi málo na divácké atraktivitě. (10.02.2008)

Jako milovnik francouskych krimi nemuzu jinak nez byt nadsen. A to navzdory nekdy mozna silnym zanrovym klise jez scenar i rezije bezesporu nabizi. Nad timto "nesvarem" totis s chuti privru oci, hlavne, kdyz Claude Brasseur bude zase tak skveli zahorkli hrdina, Gabrielle Lazure zase tak krasna novinarka a Jean-Louis Trintignant predvede opet skvele svoje herectvi jez hrave obsahne takovou skalu ruznych charakteru. (26.03.2008)

Kriminální hyperbola s poněkud teatrálním pojetím zločinu, ale vysoustružená na starém dobrém soustruhu s ostrými noži drsné francouzské kriminálky. Nade vše pak vyniká Brasseurův drsný a věčně chrchlající antisympaťák komisař Griffon, jehož živočišná postava přidává vítaný lidský rozměr. Zejména jeho vztah s novinářkou Bergerovou byl zas jednou moc hezké filmové klišé, které se snad nikdy neomrzí a vždycky pohladí (..Co po mně ještě chceš? Abys mě měl rád..) Spokojená čtyřka. (28.03.2020)

Souboje kendó v (pro mě tehdy ) fantasticky bizarních kostýmech a Trintignantova sebevražda naražením se na nožík poté, co si poživačně pochutnával na pomeranči, se mi nesmazatelně vryly do paměti už jako dítku školou povinnému. Nebo thrillerové pronásledování a následná zápalná výtahová vražda luxusní prostitutky Suzy odporně se šklebícím opičákem (na ten otáčející se šroubek a tlamu toho hajzla nezapomenu!). Tak takovéhle výrazné scény mě prosím formovaly v době mého filmového dětství. I dneska si tenhle pozapomenutý kousek rád pustím, Brasseurův neurvalý a hulvátský policajt, který vajgly típe o nábytek a zašlapává do koberců, je výborná postava (kvůli které jsem ochotný přehlédnout i četné absurdity v logice a stavbě příběhu). A jelikož jsme ve Francii osmdesátých let, nemůžou samozřejmě chybět zákulisní politické pletichy, korupční aféry, tajné služby, paranoidně klaustrofobická atmosféra a sociálně kritické poznámky na adresu tehdejší společnosti. To proto se taky takovéhle filmy komoušům líbily, a proto je taky blahosklonně pouštěli do distribuce. A proto taky byla moje dětská představa života na Západě jako neustálý pocit ohrožení a zoufalý boj o život proti temným silám... (16.09.2014)

Je to nějakých 20 let co jsem to viděl a dodnes si pamatuju tu scénu ve výtahu. Když to začalo, máma mě chtěla odehnat od televize, ale já zůstal až do konce. Typická francouzská kriminálka vrcholného období, drsné prostředí, osamocený hrdina, zkorumpovaná státní moc, syrové přestřelky. Dávno před érou politicky korektní komisařky Lescautové. (30.06.2010)