JASON_X

Fakt, že tenhle Kaurismäki je víc vážný než úsměvný, by mu u mě teoreticky měl přinést body navíc. Ale nemůžu si pomoct, jeho hlavní "hrdina" (nebo spíš hlavní pitomec) mi tentokrát k srdci nepřirostl, a na rozdíl od jiných Kaurismäkiho hlavních hrdinů a hrdinek jsem s ním nikterak nesympatizoval. Pitomců mi prostě líto není. To ale nic nemění na tom, že i když subjektivně je to (dosud) můj nejslabší Kaurismäki, objektivně je to pořád ten skvělý nezaměnitelný Kaurismäki, nic naplat. (Pozn.: Kati Outinen, v malé mlčenlivé roličce nevlídné pokladní, mi připomněla jednu mou neoblíbenou nevlídnou pokladní z "mojí" Billy.)

Když jsem tenhle film viděl kdysi dávno v kině poprvé, po celou dobu mi v něm strašlivě chyběl Matti Pellonpää, protože jsem na něho byl v Kaurismäkiho filmech navyklý, a v hlavní roli jsem si tedy stále představoval jeho. Ale nikdo holt nejsme nesmrtelný... a každý jsme nahraditelný. A po třetí projekci už si zase film těžko představím bez M. Peltoly (vida - M.P. jako M.P.). Navíc Peltolův dělník opravdu vypadá jako dělník a ne jako jeho karikatura. A Pellonpää se objeví aspoň posmrtně na fotografii v baru, kterýžto moment se mi hrozně líbí. Jinak je to pořád starý dobrý Kaurismäki se svou nezaměnitelnou poetikou, kterou mám tolik rád, tzn. že příběh se odehrává v naší společnosti, ale lidé v něm žijí jako u dna společnosti třetího světa, moc toho nenamluví a s jejich emocemi je to jako se šafránem. Už postarší Kati Outinen to v uniformě Armády spásy ohromně sekne, kvartet armádních muzikantů s chic pěnicí to válí parádně, takže spokojenost veliká.

Teda nechci do toho nějak moc rejpat, ale když někdo jede v traktoru DOPŘEDU, sedí na sedačce s opěradlem, má ruce na volantu a nohy pod volantem, a přejede přes (nevelikej) šutr, tak potom těžko přepadne DOZADU. Aspoň v reálným světě to tak platí (a myslím, že i fyzika mi dává za pravdu). Ale to je vedlejší, protože ve filmu jde úplně o něco jinýho. Upřímně - chápu, že vidět bráchův skalp namotaný na rotačce člověka poznamená, ale stejně mě ta holka příšerně štvala, jak měla pořád potřebu dávat všem okolo sebe neomaleně najevo tu svoji nasranost a odlišnost a rádoby nadřazenost. Její chování však bylo hodně skutečné, někoho holt prožité utrpení naučí pokoře, z jiného vytvoří nevypočitatelnou neřízenou střelu. No, takže mě sice štvala, ale tím se mi film zároveň vlastně dost líbil. Během posledních dvaceti strašlivých minut však bylo bohužel vše dobré předešlé nemilosrdně zaříznuto a film poslán do pekel nasládlého středního proudu - přerod Hery v ušlápnutou domácí puťku, příjezd metalových joudů z Norska, nechutná laskavě-hřejivá scéna z koncertu (i když ten song byl výborný!), no a při závěrečném tanečku s mamkou a taťkou na Megadeth jsem už měl svíravý pocit, že sleduju nějaký hezký český vyteplený sračkoblábol. Škoda. A přitom se nabízela taková spousta příjemně tragických, neradostných, seversky depresivních závěrů... Třeba: Navztekaní burani s vidlemi a sekerami oblehnou vprostřed blizzardu Heru v plechové lovecké boudě, ona jich několik odstřelí, mezi nimi ovšem omylem i svou matku, z čehož jejímu otci totálně hrábne a milé dceři rozmlátí makovici tesařským kladivem. No, tak takovýmu bijáku bych dal nejmíň čtyři!

Ballardovu předlohu neznám, ale nejasně tuším, že poselstvím High-Rise má být něco na způsob kritiky mezilidských vztahů v buržoazní společnosti. Jasně, mohl bych si teď někde přečíst pár článků nebo komentářů, a pak tady dělat chytrýho a psát tu o nějakých obrazech a zrcadlech a parabolách a hyperbolách... Ale nemám to zapotřebí, a stejně mě tenhle film téměř neoslovil. Za celou dobu jeho trvání jsem se do něj pořádně nedostal a zůstal trčet někde na jeho povrchu, coby nezaujatý a nezúčastněný pozorovatel, jeho filmové řeči jsem příliš nerozuměl. Objektivně mu musím dát nějakou hvězdu aspoň za výpravu, za několik slušných herců (Evans, Hiddleston, Irons) a za hudbu (mj. jedna zajímavá coververze Abby). Ale podle mě je v bizarnosti fantaskního mikrosvěta daleko lepší třeba Gilliamův Brazil, a v absurditě třeba Kafkův Zámek (vím že knihy sem nepatří, ale nemůžu si pomoct - postava Lainga mi od prvních scén neustále evokovala zeměměřiče K.) (a vlastně Zámek byl co vím už dvakrát zfilmovaný). Ale hlavně a především - nepřekonatelným superfilmem číslo jedna o velikém domě s podivnými obyvateli, je pro mě už navždycky Wendersův Million Dollar Hotel.

Původní Moucha má se slavným Cronenbergovým remakem společnou jen hrubou kostru příběhu a v dnešní době už působí poněkud archaicky. Nejen svými šablonovitými postavami, hereckými výkony ("schizofrenní" zápas s vlastní muší rukou byl vydatně komický) a filmovým jazykem (stavba scénáře a banalita některých dialogů), ale i "vědeckou" stránkou zápletky. Tam, kde Cronenberg použil skvělý nápad o splynutí lidské a muší DNA, vystačili si v osmapadesátém s konstatováním, že jejich "atomy se promíchaly". Hm, no dejme tomu, že pro masy bylo tehdy tohle vysvětlení dostatečné, ačkoliv o DNA už se nějaký ten rok vědělo. Ale proč tedy mozek v oné muší hlavě zůstal lidský? A lidský zůstal nejspíš i v lidské hlavě mouchy, soudě podle křiku v pavučině... Ale právě tady musím obrátit, protože zrovna tahle nečekaná scéna mě pár minut před koncem filmu hodně nadchla. Samozřejmě že ne svou trikovou stránkou, ale svým obsahem. I odmaskování pána s muší hlavou bylo docela působivé a nepochybuju, že při něm před půl stoletím leckterá dáma v biografu vyděšeně vyjekla a v noci pak měla neklidné sny. A líbila se mi i příjemně morbidní scéna s lisem. Takže divácky jsem s filmem docela spokojený, ale tak velký milec filmového retra zase nejsem, abych mu dal víc než tři hvězdy.

Kdybych hned od začátku věděl, že film je natočený podle divadelní hry, býval bych ho vnímal trochu jinak a užil si ho líp. Nebylo by mi bývalo tolik vadilo, že Ashley Judd, která se mi svým civilním a ležérním projevem zprvu tolik líbila, začne strašlivě přehrávat, že Shannonova proměna je celá nějak rychlokvašná a teatrální, že se slibné psychologizující drama postupně změní v groteskní frašku... zkrátka že je to jak na divadle. Ale stejně dám čtvrtou, protože tak nádherně šílený film se často nevidí, a protože hysterické finále s "robotem" a s rozsáhlým odhalením "pravdy" bylo skvostné.

Nepochybuju, že knižní předloha velmistra Kinga působí ucelenějším dojmem, než tenhle scénáristicky poněkud roztříštěný film. A nepochybuju ani o tom že ti, kteří ji četli, si film užijí mnohem kvalitněji než ti ostatní. Já ji sice nečetl, ale film jsem si užil skvěle, protože Kingův rukopis je nezaměnitelný a já ho zbožňuju. Navíc v hlavních rolích mí dva oblíbenci: Cusack a především Samuel L., který mě po poslední Tarantinově sračce opět utvrdil v tom, že místo v mé herecké top ten má naprosto odůvodněně. A jedna soukromá zajímavost - hned v úvodu filmu jsem si vzpomněl na jednu paranoidně paranormální vizi jednoho mého bývalého kolegy, a to o mobilech, které se jednoho dne začnou znenadání přiškvařovat k hlavám volajících lidí... Takže, vy otroci telefonování, kdo má uši k slyšení, slyš: Esemeskuj, ememeskuj, emailuj, ale nevolej!

Druhá Alenka už mě neokouzlila tolik, jako ta první. Ne že by příběh nebo režie byly nějak výrazně horší, ale to je prostě osud spousty filmových "dvojek", že pokud nejsou výrazně lepší/zajímavější než "jedničky", nevzbudí už tolik nadšení. Každopádně je to krásná, bizarně poetická oddechovka. Pro malé prcky sice samozřejmě opět není, ale starší děti by ji měly přežít bez nočních můr a dospělým pak, i těm jednodušším, její paradoxy cestování časem určitě nezamotají kedlubny tolik, jako leckterá překombinovaná scífka.

Asi znáte úsloví "mlátit prázdnou (var. stokrát vymlácenou) slámu". To si takový pan pseudohistorik nebo pseudofilosof přečte deset knih, a pak napíše jedenáctou. To samé platí o některých filmařích. Vezmou z hromady duchařin od každé pár scének a nápadů, a uklohní z nich sterilní filmový eintopf. Pay the Ghost je vzorový příklad toho nejnižšího a nejhnusnějšího filmového středoproudového hnoje, jaký si v tomhle žánru dokážu představit. Ufňukaný jedináček, který říká před spaním "ajlavjú dédy". Hysteričtí a hroutící se rodiče po jeho zmizení (máte mít děti aspoň tři, když už nějaké chcete mít). Slepý senzibil-bezdomovec. Charakterní černý policajt. Staré keltské rituály a kletby o Halloweenu. A tak dál a dál, halda klišé a šablon obrovská jak Amerika. Nesnesitelně nudný a otravný film, a to mi přitom béčkovost ani stereotypnost u horrorů většinou nevadí. Může za to jistě trochu ten protivný malý spratek, ale hlavně karikatura stárnoucího herce, který (svým projevem i svými rolemi) klesl tak hluboko, jak to jen šlo, a který mě neustále iritoval už jen tím svým extrémně pitomým výrazem (kdeže jsou ty staré blahé časy Leaving Las Vegas, nebo Wild At Heart, viď, Nicholasi?). Průserovému Left Behind jsem dal aspoň jednu hvězdu za nechtěnou zábavnost, tady ovšem nevidím důvod ani pro tu jednu jedinou.

Když řeknu, že se mi tenhle film líbil, budu riskovat svou pověst. Takže na vysvětlenou - ne, násilí na bezbranných ženách se mi opravdu ani trochu nelíbí, a nemám ani žádné zvrhle sadistické choutky. Tak, a teď už to bez obav můžu říct naplno: Sakra tohle je ale fakt skvělej biják! Obyčejná vyvražďovačka? Ani náhodou. Neobyčejná! S patinou nezávislých amerických filmů odněkud ze Středozápadu, s výbornou hudbou, se zajímavými herci (i neherci), a hlavně s duem dvou naprosto senzačních vraždících psychoušů, tyhle týpky vybrali fakt dokonale. A jejich masky byly taky moc moc hezounké. Největší slabinou filmu je hlavní ženská postava, jejíž představitelka vůbec nevzbuzuje dojem, že by kvůli ní nějací chlapi chtěli masově vraždit. Tedy když zrovna nemá ciferník napajcovaný tunou makeupu, tak vypadá celkem pohledně, ale žádná femme fatale to určitě není, prostě taková obyčejná buchta od pokladny, a navíc špatná herečka. No a vida, našeho psychouše č.1 chudáka úplně zmagořila. Inu, láska je holt mocná čarodějka... Velká škoda, že její roli nevzala (nedostala?) "vlkodlačí sestra" Katharine Isabelle, v tom případě bych film jistě vypětil.