JASON_X

Po Burtonově planetárně-opičím fiasku jsem od téhle další opičárny malinko čekal nějaký velký průser, ale kdeže, ani náhodou, tohle se zatraceně povedlo! Zpočátku mi trochu vadily digitálně nedokonalé opice, ale asi v polovině filmu jsem se přistihl, že už je jako digitální vůbec nevnímám, protože mě nemilosrdně působivý filmový děj vtáhl a pohltil jako malého kluka. Vůbec nehodlám řešit všechny ty nesmyslnosti, nepravděpodobnosti a nemožnosti, které samozřejmě v příběhu byly, ale naopak chci opěvovat tu naprosto úžasnou režii, scénář, kameru, výpravu, triky a efekty, hudbu a také výborné herecké výkony, a to nejen ty lidské, ale i digitálně opičí. Tedy nejen skvělý John Lithgow, sympatický James Franco, nesympatický John Felton a bollywoodská kráska Freida Pinto, ale i naprosto fantastický Caesar, který postupně jako by skoro doopravdy ožil, šimpanzí drsňák Koba, starý laboratorní mazák s četnými stopami a jizvami po nelidských (vlastně lidských) pokusech, gorilí silák Buck a melancholický orangutaní intelektuál Maurice. Když v závěru opičí commandos frontálním blitzkriegem převálcovali spojené policejní síly San Francisca v bitvě na Golden Gate Bridge, poté, co se jako Hunové valící se na Řím ničivě prohnali městem, tak v ten moment jsem chvilku, ale opravdu jen malou chvilku uvažoval jen o čtyřech hvězdách. Ale vzápětí jsem se naštěstí vzpamatoval - nedat tomuhle parádnímu kousku plný počet, musel bych si zítra naplivat do xichtu.

Čekal jsem sice blbost, ale aspoň blbost vizuálně pohlednou. Nedočkal jsem se. Nejen kvůli podivnému obličeji Markyho Marka, ale hlavně kvůli trikům a výpravě, které byly na úrovni průměrné televizní inscenace z devadedesátých let. A navíc měl film otřesně blbý scénář s ultradementními dialogy. Žádný remake první Planety opic z osmašedesátého, natož věrné zpracování literární předlohy, ale duchoprázdný hollywoodský mozkový výplach pro předpubertální děti, nebo mentálně retardované dospělé. Je to místy tak blbé, že jsem u toho vyl a chroptěl. V porovnání s tímhle lobotomizovaným paskvilem vítězí jeho starší předchůdce na celé čáře. Jak mohl tohle kinematografické lejno vytlačit Tim Burton po Batmanech a Sleepy Hollow je mi záhadou. Přece však dám jednu hvězdu, a to za mihnuvší se herečku Anne Ramsay v miniaturní roličce zoofilní kosmonautky v úvodu. Přemýšlel jsem chvíli nad tím, proč žena s tak výraznou a zajímavou tváří hraje takové bezvýznamné štěky v podřadných filmech. A to je asi ta nejzajímavější a nejzapamatováníhodnější úvaha, ke které mě tenhle Burtonův nedomrlý potrat inspiroval. (A že Abraham Lincoln vypadá jako opičák, tak to jsem věděl vždycky.)

V dětském věku ve mně vyprávění o filmu "Planeta opic" vzbuzovalo velké vzrušení, protože jsem měl rád sci-fi, horrory a všechno tajemné. A také všechno nedostupné a nedosažitelné. A ten film byl pro mě nedostupný a nedosažitelný, jelikož komouši nám (dětem) v televizi pouštěli jen Pionýrskou vlašťovku a dementní pohádky. Dal bych býval nevím co za to, abych ho mohl vidět. Jestli ho hráli v kinech ani nevím (nikdo mě na něj nevzal), každopádně jsem ho poprvé viděl až někdy po "revoluci". To už jsem od něho samozřejmě mnoho nečekal, měl jsem za to, že to bude blbina pro děti a navíc s příšernými starými triky. Ale byl jsem hodně překvapený jeho obrazovou i trikovou kvalitou, určitě bych mu (ani dnes) neřekl, že je osmašedesátý ročník. Ale jelikož k němu nemám (kvůli komoušům) vypěstovaný žádný nostalgický vztah, nijak zvlášť odvařený z něho zase nejsem. Škoda že jsem ho neviděl někdy v deseti dvanácti. Objektivně možná za pět, ale subjektivně tak za čtyři.

Roztomilá a zábavná pocta všem béčkovým filmům o všelijakých krvelačných bestiích, natočená evidentně s velkou láskou, nadsázkou a hravostí (a taky pro prachy, o tom žádná). Myslím, že celý štáb si během natáčení užil spoustu švandy, ale to neznamená, že se jedná o nějaký laciný poloamatérák - Piranha 3D je trikově, kameramansky, i jinak hodně slušná podívaná. Zaujme určitě svými vtipnými gore efekty (torso silikonové paraglidistky, dívčina skalpovaná lodním šroubem, dívčina roztržená záchranáři, nádherně až na kost ožižlaný Derrick) a některé scény jsou svou béčkovou výživností opravdu vysokokalorické, jako třeba boj s piraněmi "pumpovacími" brokárnami, lodním motorem (stylová labutí píseň Vinga Rhymese) a pánvičkou. No a úvodní scéna s rybářem, zemskou puklinou a vodním i piraním vírem jako kdyby vypadla z produkce studia Asylum. Zápletka filmu je bezostyšně a bezelstně hloupoučká a jeho erotický náboj může fungovat snad jen na dvanáctileté uhrovaté nerdy. Ale to vše je samozřejmě záměr a já mám takovouhle nadsázku moc rád. A Kelly Brook byla docela pěkná. Silné čtyři.

Říkal jsem si, že Phone Booth bude těžké hodnocení. Na jednu stranu sice nadprůměrně dobrý námět/zápletka a celkem dobře propracovaný scénář, ale na stranu druhou dívat se hodinu a čtvrt na nejdřív nesnesitelně žvanícího a následně na nesnesitelně ukňouraného Sagvana Tofiho v telefonní budce je fakt maximální opruz. Plus ty tři retardované uječené šlapky. Někdy mám prostě své dny. Ale pak se atmosféra zlepšila díky příchodu na scénu Foresta Whitakera a děj začal být i docela zajímavý a napínavý. Až jsem si už v jednu chvíli říkal, že bych snad mohl dát i čtyři. Ale ta uplakaná, sentimentální a vyumělkovaná Tofiho "zpověď" svojí ženě v závěru, za "stylového" doprovodu nějakého cajdákovitého klavíru, mi strašně hnula žlučí, na podobné scény reaguju obyčejně jako býk na muletu. A nezachránil to ani celkem povedený (i když nikterak originální) žertík na samém filmovém konci. Takže průměr, spotřební středoproudový slaďák s nevěrohodnou a povrchní thrillerovou patinou, nic víc.

Teprve když se chystám psát koment vidím, že nějaký nápaditý retard tenhle film pro naší distribuci překřtil na Pravdivá romance 2. Na to tedy zapomeňte. True Romance "1" byla proti téhle romanci slabý čajíček. Vezměte z "první" Pravdivé romance ty největší magory a nejšílenější scény, přihoďte k tomu ty největší magory a nejšílenější scény z tarantinovek, z Natural Born Killers a z podobných fláků, okořeňte to trochou vúdú a černé magie, bohatě zalijte krvavou mexickou realitou, z toho všeho pak namixujte dvouhodinovou exploatační road movie, a pak můžete mít zhruba představu, jaká je tenhle film třída. Tedy možná jsem se nechal trochu unést literární hyperbolou, zase tak brutální ten film není, nese se totiž navíc ještě v duchu velké nadsázky a nadhledu, na tyhle ingredience jsem nějak zapomněl. Každopádně ale Perdita Durango (přesvědčivá Rosie Perez) je jedna z nejšílenějších a nejzkaženějších filmových čubek jakou jsem kdy viděl a Romeo Dolorosa (fantastický Javier Bardem) je jeden z nejsympatičtějších filmových psychopatů. Z dalších mnoha skvělých a výrazných postav bych rád vyzdvihl aspoň krásnou blonďatou rukojmí se "švédským syndromem" Aimee Graham a černého vúdú pomocníka Screamin' Jaye Hawkinse, jehož závěrečná píseň spolu s plačící Perditou odcházející do záře neonů Las Vegas mě definitivně přesvědčila, abych dal tomuhle skvělému bijáku plný počet.

No... pro děti to tedy úplně není, ale skoro. Skoro jako kdyby to točil Špílberg. Martin Brundle se sice změní v nelidskou příšeru, která zvrací kyselinu a láme lidem kosti, ale pořád má rád zviřátka, hlavně pejsky, a stále má i dojemně rád svou ošklivou dívku, na kterou koulí ta svá smutná nelidská očička a přede jako kocourek. A konec je samozřejmě šťastný, dívka neohroženě rozsápe oslizlý zmítající se kokon a hle - uvnitř je opět ten starý sladký metrosexuální Martin. A bez ohledu na odporný sliz od ní ihned dostane i vroucí polibek... Člověk by si myslel, že tvůrci druhého dílu se budou snažit diváka navnadit a šokovat ještě větší nechutností a brutalitou, ale výsledkem je limonáda. Limonáda s pivní příchutí, aby působila dospěle, ale alkoholu 0.00%.

Co se dá o tomhle geniálním filmovém skvostu ještě nového a originálního napsat? Asi nic, jen opakovat stokrát opakované - brilantní příběh, dokonalý Goldblum, skvělé oldschoolové triky (CGI se může jít bodnout), velkolepá nechutnost... Jeden z vrcholů horrorové fantastiky. V roli gynekologa sám David Cronenberg.

Natočit prequel k slavné Carpenterově věci byl myslím skvělý nápad. A povedl se nad očekávání dobře (tedy aspoň nad moje očekávání). Apeluji tímto na všechny milovníky braku a ctitele poetiky pokleslých filmových žánrů - nenechte se dopředu odradit zdejším zapškle nízkým hodnocením! The Thing (2011) je pohledný a dobře udělaný sci-fi horror, který není o mnoho horší než jeho slavný předchůdce. A pro ty, kteří vždycky při sledování The Thing (1982) byli zvědaví na to, co se asi dělo na oné norské základně, by nová Věc měla být chutná lahůdka. Ve filmu je sice pár menších logických nejasností, ale nijak mě nepohoršily (především ty nešťastné ratraky u kosmické lodi (nebo aspoň ten jeden ohořelý), které v jedničce nebyly nikde vidět). Také Mary Elizabeth Winstead není tak úžasná jako Mary Elizabeth Mastrantonio z Abyssu, natož jako Sigourney Weaver z Alienů (kterou se po vzoru Věci snaží důsledně replikovat), ale zahrála dobře, ničím mě neštvala a dobře se mi na ní koukalo. Nejvíc mi na filmu vadila ta nafoukaná americká sebestřednost - Norové na své vlastní základně hrají jen druhé housle a slouží jen jako takové křoví a "kanonenfutr", zatímco těch pár účinkujících Američanů se ujímá vůdčích rolí. Ale jinak jsem byl s filmem velice spokojený. Líbil se mi třeba nápad se zubními plombami a nadchla mě závěrečná sekvence, která končí opravdu na stejném místě, na kterém začíná úvodní sekvence původního The Thing. Jen je v ní trochu horší viditelnost, ale nic není dokonalé. Silné čtyři.

Další z těch několika filmů, u nichž bych mohl použít tagy jako "základní škola", "ČSSR", "VHS přehrávač u spolužáka doma", "jednohlasný dabing" a samozřejmě "nadšeně čumím s otevřenou hubou jako tele na vrata". A přihodil bych ho do pomyslného šuplíku k Rambovi 2, Commandu, Alienovi, The Wall, Evil Dead apod. Tahle věc - tedy Věc - mi přijde nestárnoucí a nadčasová. Jistě, triky už dnes asi nikoho neohromí, ale na rozdíl od mnohdy bezduchých triků digitálních mají tyhle "švankmajerovské" potvory "duši", aspoň tak to vidím já. Ve Věci jde však myslím hlavně o atmosféru, kterou se Carpenterovi podařilo vytvořit nadmíru působivě. Nedůvěra, podezřívavost, paranoia... to vše je ve filmu velmi přesvědčivé až hmatatelné. Temný a neradostný hudební doprovod pak divákovi na optimismu nepřidá, a na konci se nekoná žádný pitomý happyend - tak to mám rád. A bez váhání filmu odpustím i nějaké ty nelogičnosti a nepravděpodobnosti.