MickeyStuma

Takzvaná Tarantinovská vlna, jak to tak tímto snímkem vypadá, stále filmový průmysl neopouští. Máme tu další akční thriller plného klišé, bujarých dialogů, absurdna a hlavně zábavy. Coby pseudo-western okamžitě se měnící v černou komedii začíná celé své dějství impozantně. Okamžitě je po divácké stránce jasné, jak to celé bude vypadat. A také to tak vypadá. Spousta honiček, přestřelek, omšelých hlášek a, prostě, typických Tarantinovských scén. Nakonec, už filmový plakát v tom mnohé napovídá. Jenomže to je asi tak všechno. Po scenáristické stránce je snaha navodit Tarantinovskou atmosféru vidět, ale přeci jen tomu chybí ten správný Tarantinovský šmrnc. Tarantino je zkrátka jen jeden a byť se snažilo mnoha tvůrců ho napodobit,povedlo se to každému vždy jen z poloviny. Coby současný westernový akční thriller to docela funguje, ale jen ve své hluboké jednoduchosti. Chybí tomu zkrátka pořádný náboj a tah na branku. Onoho černého humoru je dostatek, jen to hatí poněkud prázdné dialogy. Ano, to je, kromě rapidně jednoduché zápletky, největší scenáristická bolístka. U drsňáků ta jejich drsná nátura je tak bohužel k neuvěření. “Vždy jsem miloval dobrý western,” zazní na samém konci po finálovém zúčtování, a tak, jak celá tato etuda subžánrově začala, tak také končí. Christopher Borrelli se tímto pokusil, po své dosavadní scenáristické tvorbě, o režijní debut a vybral si k tomu docela náročné téma. I když od předchozího scénáře k filmu ´Nebezpečný´ (2021) se moc neodvrátil. Snaha se však cení. Jeho počin se drží plné jednoduchosti, takže se u toho alespoň nemusí složitě přemýšlet.

Režisér a scénárista Ferdinando Baldi je poměrně známý režisér spaghetti westernů, i když ne zrovna u nás. Což je škoda. V jeho tvorbě je tento subžánr v podání krapet neobvyklý, což znamená, že se od tradičních spaghetti westernů nemálo odlišuje. Ve své filmografii má také známou postavu Djanga a není od věci, že inspiraci pojal od snímku režisérského kolegy Sergia Corbucciho ´Django´ (1966). Ještě v témž roce napsal a natočil své podání této postavy ´Adios Django´ (1966), do kterého ještě angažoval Franka Nera. Se snímkem Sergia Corbucciho to však nemá nic společné. A k tématu se vrátil ještě o tři roky později, avšak už bez Franka. Co se týče příběhu, těžko posoudit, jak to skutečně bylo, ale jistojistě se inspiroval úspěšným válečným snímkem ´Tucet špinavců´ (1967). No, jak už dnes víme, nebyl jediný. O poskládání party bojovníků z trestanců k vykonání nelehkého úkolu vzniklo snímku daleko více.  Baldi však takový nápad přeci jen pojal trošičku jinak. Django živící se jako kat trestance získal určitou fintou. Do hlavní role tentokrát angažoval již spaghetti westerny zkušeného Terence Hilla a byla to od něj sázka na jistotu. Byť by se dal snímek označit jako typická Hillovka, přeci jen je to menší odklon. Snímek je brán daleko vážněji a jedná se jen o další dějový akt pomsty. Tedy stejně, jako u předchozího Baldiho počinu. Fanoušci typických drsných spaghetti westernů si u tohoto snímku v Baldiho podání moc neužijí. Ale to neznamená, že by byl film špatný. Naopak. Je to prostě jen Baldiho styl. Například u pěstních soubojů použil v rychlém střihu neobvyklé změny úhlů kamery pro větší efekt. Akční scény, byť jich není moc, vypadají skvěle a to vlivem realistických kaskadérských kousků. Dějová linka je přímočará a obzvlášť v dnešní době značně předvídatelná, ale to jen vlivem plejády podobně či stejně zaměřených snímků. Pro Terence Hilla se jednalo o první hlavní žánrovou roli a zhostil se ji dobře. Ztvárnění Djanga Frankem Nerem si jistojistě podrobně nastudoval, takže ho pojal naprosto stejně, čímž na něj navázal dokonale. Snímků s Djangem vzniklo více a to s jinými představiteli, ale upadly v zapomnění. Jen Terence Hill po Frankovi Nerovi zůstal. Inu, snaha se cení.

Něco jako dvoukolově na plný plyn. Akční thriller o vynucené službě v dodávkách drog pro drogovou mafii v zájmu ochrany své rodiny. Svým způsobem plně adrenalinový snímek jízdy na motorce, který sice lecjaké originality nedosahuje, ale co se týče rychlé jízdy a honiček, má co ukázat. Děj příběhu není nijak složitý, neboť přímočarost cíle námětu je jasně daná. Dialogy jsou vedeny na minimu, čímž je v popředí zájmu jen a pouze adrenalinová jízda. Povrchnost všeho je sice do nebe volající, ale když tu máme docela pohledného motocyklového závodníka, rychlou jízdu ulicemi převážně v noci, naklánění se v zatáčkách takřka až k zemi, těsné vyhýbání se překážkám a mnohdy s policií v zádech, co na takovém filmu chtít víc. Milovníci motorek si tak jistojistě užijí své. Jak už je však u Netflixu tradiční, o originalitu skutečně opětovně v žádném případě nejde. Vizuální efekty jsou odvedeny v té nejjednodušší formě, takže mnohé scény bohužel vypadají omšele, což způsobuje časté výpadky té správné atmosféry. Ale i tak se jedná o zajímavý biják s výrazným důrazem na momenty. Ale pravda. Pro náročnějšího diváka motocyklového žánru to být lepší mohlo.

Příběh o neobvyklé pomstě námětem zajímavý, leč vcelku ne zrovna divácky přitažlivě zpracovaný. Scénář zpracovaný dle knihy mající na svědomí literární autor Guillermo Martínez zabývající se v podstatě současným problémem mužského šovinismu a bujarých představ dívky coby oběti. Začne to obyčejným nechtěným polibkem staršího spisovatele dívce pracující u něj coby asistentka. Že prý vysílala jasné signály. No jasně. Skončí u něj a podá žalobu. Přece nebude jen tak někoho líbat bez dovolení. Avšak začnou se kolem ní dít věci. Umírají její nejbližší a její myšlenky jsou jasné jak letní sluníčko. Prsty v tom má ten spisovatel, který se tak mstí. Kdo by mohl pomoc? Kdepak policie. Obyčejný novinář. Problematika je na světě a my sledujeme souhrnný průběh všech následujících událostí. Po výpravné stránce dokonalost sama, ale i tak to stále nabývá dojmem ryze televizního filmu. Akce je celá etuda prosta, takže se v podstatě jedná jen o konverzační příběh. Tady ještě nic proti ničemu, kdyby však zoufale nechybělo napětí. Dramatizace, jinak skutečně zajímavého námětu, tak rapidně ztrácí na tom, co taková, svým způsobem, detektivní záhadologie má mít. Vývoj děje je stavěný na prolínání různých motivů, kdy pokaždé zůstává nejzásadnější otázka. Kdo že je ten padouch. Mnohé scény sice nabírají na intenzitě vybudovat tu správnou atmosféru, ale vždy to podivně ztrácí pevnou půdu pod nohama. Je to zkrátka celé vedeno v nenáročném hávu, což dává všanc beznadějné předvídavosti každičkého skutku. Snímek je druhým počinem zfilmované knihy Gullierma Martinéze režisérem Sebastiánem Schindelem. Tím prvním byl snímek ´Syn´ (2019) s tématem taktéž společensky zajímavém.

Zřejmě teenagerovská variace na americký ´Den nezávislosti´ (1996) a ´Invaze´ (2007) v norské produkci pro Netflix, který jakoby vypadl z tvorby Disney Channel. Severský snímek určený pro dospívající mládež se svou potrhlostí, naivitou a hlavně trapností, což předčí veškerá očekávání. Kvantita na úkor kvality se projevila v dalším snímku netflixovského zběsilého uvádění dalších a dalších snímků. Že se tu propaguje BLM už nepřekvapí vůbec. Tímto vlivem tu máme mimozemšťany v podobě bělošských mužů, které genderově a správně rasově vede mimozemská černoška. No jo. Prostě Netflix. Jinak jim svítí oči a jakože jsou hrozbou. Brrr…  Ale máme tu mlaďáky vyznajíc se v laserových a paintballových zbraních a taktikách na Laser game a v paintballovém bojišti a tak jim s plnou vervou ukáží zač je toho loket. Že prý tedy akční komedie pro dospívající mládež, samozřejmě s genderovou a BLM výchovou. Akční v té plejádě ztřeštěnosti snad, ale komedie? A kde? Jedná se o podivnou míchanici akce, hororu a sci-fi na pomezí bláznivého humoru, při kterém musí být bláznivý i divák, aby ho něco takového skutečně pobavilo. Ano, vizuální stránka každé scény je dobrá, ale to je setsakramentsky málo, když nad celou kreativitou chybí alespoň náznak nějaké inteligence. Filmová práce kvapná, ale opět netflixovsky málo platná. A to tento marast má téměř dvě hodiny. Uf.

Severský film, jaky tady ještě nebyl. A první dánský film zabývající se svou dávnou historií, která je tam sice propírána, ale není stále vyřešena. Je to film současným generacím  připomínající dávné neduhy, které že prý jsou v Dánsku z velké části zapomenuty. A jedná se o snímek vysoce působivý a emočně zasahující do lidské duše. O období první světové války, kdy bylo jižní Jutsko okupováno Německem, nic nevíme ani v Česku. Nevíme ani, že tam někteří Němci po válce zůstali, založili rodiny a od té doby tam jejich potomci dodnes stále žijí. A to nám tento příběh vcelku ohromujícím a zároveň drastickým způsobem přibližuje. Už samotný začátek zaujme svou výpovědí o nesmyslnosti války. Války, ve které, v tomto případě, musí dánský žid bojovat na straně Němců. Máme tu příběh Esbena navrátivší se po zranění domů z fronty ke své rodině, kde ani tam nenajde klidu. Bojuje o všechno. O svou rodinu, syna i vlastní život. A to jenom proto, že mu v cestě stojí německý důstojník mající zálusk právě na jeho ženu. Tragický příběh plný daných okolností směřující tam, kam to jistojistě muselo zajít. Vývoj událostí však není zase až tak jednoduchý, jak by nyní mohlo každého napadnout. Svým způsobem o zvraty není nouze, i když jsou ve vyprávění hodně opatrné a lstivé. Některé souvislosti snad i překvapí. Jedná se sice o válečný film, ale doba války působí jen jako kulisa. Především se jedná o melodrama trojlístku, ve kterém si nikdo není ničím jist a ani divák, byť si to může myslet, neví, kam to všechno bude směřovat. O to víc právě zasáhne samotný konec. Asi je škoda, že do celého dění více nezasahuje atmosféra války, tedy že není více válečných scén, či hrozby nepřítele, ale to už by zřejmě musela být více natažena stopáž filmu. Snímek je tedy takový, jaký je. Ale na to, aby mnohými scénami šokoval i tak stačí. Snímek byl oceněn a zaslouženě.

Další životní příběh o člověku, se kterým se život nemazlil. A je to také další příběh na základě skutečné události, což je nám tradičně připomenuto na konci vyprávění, kde je i video s proslovem skutečného Stuarta Longa, o kterém to celém je. Bohužel však film není nejpropracovanější, nejdojemnější, zkrátka po všech stránkách nejlepší. Vše je založeno na životních touhách něco dokázat, aby vše navzdory životních překážek přešlo do vnitřní síly v rámci víry v sebe vykoupení. Příběh boxera, který se stal knězem? A proč ne? Jak se v bibli píše, cesty páně jsou nevyzpytatelné. O to větší sílu tato věta má, když se naskytnou překážky i v církvi. tady vlastně platí i staré dobré pořekadlo: Co tě nezabije, to tě posílí. V hlavní roli Mark Wahlberg. Ne že by takovou roli nezvládl, ale přijmou ho diváci po předchozích různých akčních eskapádách? Viditelně se snaží, o tom tedy žádná, ale i tak v tom jakoby chyběla upřímnost. Z drsňáka se vlivem daných okolností stane věřící člověk modlící se k Bohu a přenechávající mu veškerou svou duši v rámci odpuštění. Chybí tomu ta správná atmosféra a silnější aspekt v proměně charakteru. Emocionální konec se snaží dojmout, seč tomu síly stačí, ale když tomu chybí ta správná hloubka, svého emocionálního vrcholu to prostě nemá šanci dosáhnout. Těžko také posoudit, jak přísné byly střihačské nůžky a jak na tom byl scénář, neboť některé sekvence skutečně potřebovaly na svůj vývoj daleko více času. Příběh může být ve svém smyslu inspirativní, jak Stuard Long skutečně byl, hlavně co se týče sebeuvědomění, ale na to je celková stopáž až moc krátká. Že si člověk vždy zaslouží druhou šanci snad z toho pochopí každý. To je jeden z hlavních cílů této moralizační etudy.

Netflix dál usilovně podporuje převzaté náměty ze starších a daleko lepších filmů, než to, co nově nakonec vznikne. Je to i případ tohoto švédsko dánského filmu, cíleného spíše pro starší diváky. A náměty tu jsou do sebe skloubeny rovnou dva. Hned z počátku je to námět snímku ´Šéf´ (2014), do kterého poměrně brzy vklouzne námět snímku ´Dobrý ročník´ (2006). A snad i nějaké motivy ze snímku ´Pod toskánským sluncem´ 2003). Snímek je to hodně poklidný, kde se střídá jedno klišé po druhém, ve kterém si zahráli, dá se říct dánské hvězdy, avšak svým způsobem neherečtí. Hlavní roli nejpopulárnější dánský stand-up komik Anders ´Anden´ Matthesen. No, v Česku ho jistojistě nikdo nezná. Stejně tak dánskou hvězdou popovou, říkající si prostě a jednoduše Christopher, hrající podřízeného kuchaře. No jo. Na Netflix to prostě stačí. Jedná se o první dánský Netflix originál, který prostě chtě nechtě neoslní. Snad jen seniory ohledně vztahů a právě těch klišé, co se týče přehodnocení dosavadního života v pozdějším věku. Jo, a taky dobře vypadajícího jídla. Snímek po shlédnutí rychle upadající v zapomnění, který se prostě ztratí v rouškách času.

Subžánr found footage se tímto snímkem bohužel už po námětové stránce zdá být vyčerpaný. Motivy jsou stále stejné a i když to po tvůrčí stránce vypadá dobře a husí kůži během sledování ve tmě a v naprostém tichu vyvolat dokáže, i tak už nemá šanci se vymanit z naprosté předvídatelnosti. Režisér a scénárista Isaac Rodriguez sáhl po něčem, co prostředím silně připomene Grave Encounters (2011). Jednoduchý příběh je však jasný. Manželka ztraceného policisty během noční prohlídky opuštěného objektu se snaží zjistit co se stalo a vydává se do inkriminujících míst, kde se samozřejmě začnou dít věci. Found footage se vždy prezentuje na bázi skutečných událostí potvrzující se objevenými filmovými záznamy, ze kterých je jakoby sestříhán film. Nejinak je to tedy i u tohoto snímku. Filmové záznamy natočila ona manželka policisty mající ve finále vypadat jako vlastní dokument či publicistika nebo snad i něco jako videoblog, kde přímo do kamery odvypravuje své pocity a vůbec všelijaké myšlenky. Jinak vše natáčel někdo, kdo jí při pátrání doprovázel. Stopáž snímku je dostatečná na vytvoření patřičné atmosféry. Nutně nudný začátek, který u domácího videa prostě je, se postupně a pomaloučku v dané záhadologii vyvíjí do té správné roviny napětí a hrůzy. Kazí to však právě ta předvídatelnost, takže pokud například někde něco zavrže či bouchne a kamera zamíří na dané místo, na sto procent tam někdo bude. Potenciál snímek má, jen přišel s křížkem po funuse. Vzhledem ke zpracování vedle ostatních ale ostudu neudělá.

Příběh je založen na skutečné události, která se stala nějaké Pam Bales, o čemž vyšel i článek v místním časopise Appalychia, a tak, jako obvykle, je těžké posoudit, co tvůrci použili a co si přimysleli kvůli větší smysluplnosti děje. Každopádně se ve zpracování drželi jednoduchosti v jasné přímočarosti, která je v tomto případě pochopitelná. Příběh o pracovníci horské služby, která si při obyčejné obchůzce hor sáhne na dno fyzicky i psychicky během silné bouře, ve které se navíc snaží zachránit náhodně objeveného muže, který o to zrovna nestojí. Ano, takový námět skutečně stál za zfilmování. Tvůrci se však skutečně nesnažili o dechberoucí biják, ale stvořili jen obyčejnou vyprávěnku, která se místy dosti přibližuje až artu, takže z tohoto hlediska moc neuchvátí. Psychologická rovina také nemá dostatečnou sílu na to, aby divák trnul hrůzou nad zážitkem a nevděkem nad její činem. Ale asi to tak mělo být, neb je to blíže realismu. Noami Watts v hlavní roli ale zase svou postavu svým hereckým umem dost povýšila. Scény jsou ponechány bez dramatického soundtracku, takže to až vytváří dojem, jakoby byl divák v té situaci s nimi. A v tom ta celková atmosféra snímku právě je. Scenérie hor jsou dokumentárně krásné, což může i vyvolat touhu se tam zajet podívat osobně. Nejedná se tedy o efektový blockbuster, během čehož by si napětím a hrůzou někdo kousal nehty. Snímek v naprostém minimalismu, který je tak spíše jen pro okrajovou skupinku diváků.