MickeyStuma

Subžánr found footage se tímto snímkem bohužel už po námětové stránce zdá být vyčerpaný. Motivy jsou stále stejné a i když to po tvůrčí stránce vypadá dobře a husí kůži během sledování ve tmě a v naprostém tichu vyvolat dokáže, i tak už nemá šanci se vymanit z naprosté předvídatelnosti. Režisér a scénárista Isaac Rodriguez sáhl po něčem, co prostředím silně připomene Grave Encounters (2011). Jednoduchý příběh je však jasný. Manželka ztraceného policisty během noční prohlídky opuštěného objektu se snaží zjistit co se stalo a vydává se do inkriminujících míst, kde se samozřejmě začnou dít věci. Found footage se vždy prezentuje na bázi skutečných událostí potvrzující se objevenými filmovými záznamy, ze kterých je jakoby sestříhán film. Nejinak je to tedy i u tohoto snímku. Filmové záznamy natočila ona manželka policisty mající ve finále vypadat jako vlastní dokument či publicistika nebo snad i něco jako videoblog, kde přímo do kamery odvypravuje své pocity a vůbec všelijaké myšlenky. Jinak vše natáčel někdo, kdo jí při pátrání doprovázel. Stopáž snímku je dostatečná na vytvoření patřičné atmosféry. Nutně nudný začátek, který u domácího videa prostě je, se postupně a pomaloučku v dané záhadologii vyvíjí do té správné roviny napětí a hrůzy. Kazí to však právě ta předvídatelnost, takže pokud například někde něco zavrže či bouchne a kamera zamíří na dané místo, na sto procent tam někdo bude. Potenciál snímek má, jen přišel s křížkem po funuse. Vzhledem ke zpracování vedle ostatních ale ostudu neudělá.

Příběh je založen na skutečné události, která se stala nějaké Pam Bales, o čemž vyšel i článek v místním časopise Appalychia, a tak, jako obvykle, je těžké posoudit, co tvůrci použili a co si přimysleli kvůli větší smysluplnosti děje. Každopádně se ve zpracování drželi jednoduchosti v jasné přímočarosti, která je v tomto případě pochopitelná. Příběh o pracovníci horské služby, která si při obyčejné obchůzce hor sáhne na dno fyzicky i psychicky během silné bouře, ve které se navíc snaží zachránit náhodně objeveného muže, který o to zrovna nestojí. Ano, takový námět skutečně stál za zfilmování. Tvůrci se však skutečně nesnažili o dechberoucí biják, ale stvořili jen obyčejnou vyprávěnku, která se místy dosti přibližuje až artu, takže z tohoto hlediska moc neuchvátí. Psychologická rovina také nemá dostatečnou sílu na to, aby divák trnul hrůzou nad zážitkem a nevděkem nad její činem. Ale asi to tak mělo být, neb je to blíže realismu. Noami Watts v hlavní roli ale zase svou postavu svým hereckým umem dost povýšila. Scény jsou ponechány bez dramatického soundtracku, takže to až vytváří dojem, jakoby byl divák v té situaci s nimi. A v tom ta celková atmosféra snímku právě je. Scenérie hor jsou dokumentárně krásné, což může i vyvolat touhu se tam zajet podívat osobně. Nejedná se tedy o efektový blockbuster, během čehož by si napětím a hrůzou někdo kousal nehty. Snímek v naprostém minimalismu, který je tak spíše jen pro okrajovou skupinku diváků.

Dcera padělatele uměleckých děl se spojí s lupičem, aby ukradla jeden z otcových padělků z galerie mající být testován kvůli pravosti a tím ochránila otcovo tajemství, který tak vydělal značné jmění a těší se dobré pověsti. Námět nejen na zajímavý zlodějský film, kterým tento snímek je, ale také hlavně na neskutečnou zábavu, což o to tu jde především. Snímek se v době svého vzniku samozřejmě veze na popularitě zlodějských thrillerů, kterých v šedesátých letech vzniklo poměrně hodně, jen se nato tentokrát skutečně dívá s humorem sobě vlastním. Ano, i zločin může být zábava a v tomto případě to platí dvojnásob. Síla je v argumentech, primitivním plánu a přirozené omylnosti lidského chování. Zpočátku je tak děj příběhu spíše společenský s romantizujícím nádechem, ale jakmile dojde k oné očekávané loupeži, humor, až takřka groteskní, nemá šanci uniknout. Celé je to stavěné na povrchním a zároveň okouzlujícím umění nadsázky s atraktivním párem v krásném prostředí Paříže šedesátých let. Po technické stránce je to typický šedesátkový film mající i dnes své nezaměnitelné kouzlo. Na scénáři pracoval Harry Kurnitz, kterému se povedl tvůrčí majstrštyk. Základem byla povídka, jehož děj roztáhl na dvouhodinovou filmovou stopáž, aniž by to ztrácelo na zajímavosti. Film je samozřejmě v tempu sice pomalejší, ale dějově obsáhlý, tudíž stále ve svém spektru zábavný. A o to jde především.

Robert Redford ve zlodějském filmu, který svým tématem jakoby navazoval na snímek ´The Italian Job´ (1969), jen s poněkud odlišným průběhem. Redford si v podstatě zahrál stejnou roli, jakou měl Michael Caine ve zmíněném filmu a to profesně i charakterově. Oba propuštění z věznice a hned jsou naverbováni do plánované loupeže. Jen pro změnu nejde o sumu peněz, ale o diamant. Snímek tak hbitě doplňuje předešlé zlodějské filmy už od doby uvedení snímku ´Dannyho jedenáctka´ (1960). Rozdílem jen je, že partě chlapíků akce nejde zase až tak hladce, jak jinak bývá obvyklé. Navíc je více  ozvláštněn humorem a hlavně nadsázkou. Třeba zhypnotizování chlapa, pracujícího v bance u bezpečnostních schránek, v jedoucím výtahu pomocí blikajících čísel dle pater, aby později otevřel jednu důležitou bezpečnostní schránku, se jen tak nevidí. Scénář je zpracovaný dobře a natočený dle standardů své doby. Filmový zážitek tak přivádí i dnes. Lokací je použito více než dost, aniž by to opustilo New York, kde se příběh odehrává. K tomu naprosto živá atmosféra, a po celou stopáž věrně udržovaná zajímavost. Jestli je to předvídatelné? Na dnešní dobu určitě. Kromě toho, co se jim zase kde co stane či nepovede. Ne, vyloženě o komedii se nejedná. Celý koncept je brán vážně, stejně jako výše vzpomínaný snímek starší. Jen mají zlodějíčci větší diváckou sympatii ve výstřednější zápletce s patřičným napětím a humorem.

Nigerijská kinematografie je nám poměrně velkou neznámou, neb jak známo, české televize jsou zaměřené pouze na tvorbu z USA a tak můžeme být vděčni alespoň Netflixu, že nám něco málo z této krajiny ochotně poskytne. A tak tu máme snímek v produkci nigerijské kinematografie jednoduše nazvané Nollywood. Smůlou ale je, že se opět nejedná o nic originálního nebo alespoň minimálně neobyčejného. Příběh o nějaké slečně chtíc se mermomocí stát luxusní společnicí s vidinou bohatství a rozvíjení svého života tu už také bylo nesčíslněkrát. Navíc se jedná o remake stejnojmenného snímku z roku )1994). Ano, i Nollywood se pouští do předělávek. Takže tradičně opět předvídatelné a vůbec celé neochvějné. Důraz na sociální aspekt dívek nutící je k prostituci je však razantní. Jedna by ráda dokončila studium, jiná zase potřebuje zaplatit výdaje nemocnici za léčbu manžela. Každá má nějaký důvod. Poukazuje se i na fakt, že jakmile s prostitucí jednou začnou, i po skončení této profese je to v životě dál pronásleduje. Také se nezapomíná patriarchát, tedy společnost ovládané pouze muži. Po námětové stránce je to tedy slibné, navíc když je k tomu ještě přidána vražda a krádež. Asi aby to mělo alespoň nějaká dramatičnost. Jenomže atmosféricky se to rozpadá a tím ztrácí na zajímavosti. Dvě hodiny stopáže na slabý scénář je až moc. Tempo stáhne, po dějové stránce je to nevýrazné, vztahy nefungují jak by měli a vůbec se to celé zdá být až moc vyumělkované. Kvalitou to chtě nechtě hodně připomíná český snímek ´Playgirl´ (1995). Tady to prostě bohužel nevyšlo. A to Netflixu nepomohlo ani tradiční LGBT… , v tomto případě v podobě homosexuálního bodyguarda.

Ruský válečný film věnovaný památce letců 1. mino-torpédového leteckého pluku vzdušných sil Baltské flotily. A tím je jasně řečeno, o čem že to je tentokrát. A nutno podotknout, že takových snímků z ruské válečné kinematografie zase moc není. A i když z válečného hlediska se tu netlačí na pilu, čímž může připadat poměrně slabý, rozhodně předčí očekávání. I když pro světovou kinematografii to v takovém stylu zpracování není nic neobvyklého. Atmosféra z dění na letišti, plánování a provedení útoku připomene už filmovou válečnou klasiku ´Bitva o Británii´ )1969), ´Tmavomodrý svět´ (2001) či ´Hurikán´ (2018). Scéna s řešením problémů a následným letem na Berlín a bombardováním nejvíce připomene snímek ´Pearl Harbor (2001) ohledně plánování a letu bombardovat Japonsko.  Vedle takových snímků se tento může bez problémů zařadit. Děj příběhu stále sleduje pouze počínání letců, takže to vyvolává dojem, jakoby jsme celou filmovou stopáž byli s nimi. Nejsilnější je to během bombardování Berlína, kdy vidíme a prožíváme pouze to, co oni. Západní styl filmu je neoddiskutovatelný a ničemu to neškodí. Spíše naopak. Pozitivní také je vynechání typických nevraživých aspektů oné sovětské doby. Zrádci, NKVD, hrozba Gulagu či dalších nepříjemných stranických bariér oddílu. Takové věci se sice skutečně děly, ale tady by to spíše vadilo. Pozitivní je i romantická vsuvka, která je skutečně snad všude. Každopádně tady je to jen jako prosté ozvláštnění příběhu a nijak se tím netlačí do popředí zájmu. Co se týče dané historie, použit byl jako obvykle jen jako podklad pro prezentovaný příběh. Odpočinkový válečný snímek o ruských letcích, který svůj potenciál má.

Český povídkový snímek o podivných úkazech jakoby předznamenával americký seriálový fenomén ´Akta X´ (1993-2018)  nebo seriálový remake ´Krajní meze´ (1995-2001). Jedná se však o typický český satirický humor na společenské téma za použití typické české nátury. Použity buly i satiristické narážky na nejrůznější společenskou shovívavost v rámci dobových skutků. A taková satira je na onu dobu skutečně trefná. Mnohých prvků si mnohý divák bohužel nevšimne. V tramvaji zapomenutý věnec podivné jízdě s nápisem ´Nezapomeneme´. Reklamní nápis při časoprostorovém přesunu z Prahy do Bratislavy ´S autem Škoda jsou vaše cíle blízko´. František Ringo Čech a Petr Novotný v tomto vsadili na jistotu a trefili se.. Zkušený scénárista Petr Just už to jen doladil. Češství tu bylo ve všech aspektech v nejrůznějších situacích vyobrazeno dokonale. Normalizační atmosféra socialistické doby k tomu všemu jen přispívá. Třeba takové dění na OPBH si dnes už málokdo dokáže jen představit. Starší pamětníci však ví své. Snímek však v kinech propadl a ani dnes nijak neoslní. Je to ale škoda. Satira není bláznivá komedie, neboť satira vychází ze života a tvůrci si, ve zvýraznění charakterizace jednotlivců v reakci na dané události, jen dopomohli fenoménem Bermudského trojúhelníku. A coby satirický snímek je to chtě nechtě prostě paráda.

S poctivostí se skutečně dá nejdál dojít, jen je ta cesta trnitá a plná postupně přikládaných překážet. Své o tom ví poctiví lidé i v dnešní době, když upozorní na nějakou levárnu a krádeže. “Víš co seš?” “Vím. Hajzl a udavač.” Do příběhu s Ondřejem Havelkou, typicky prezentující poněkud naivního člověka, bylo do takové tématiky zamícháno takřka vše podstatné, v rámci upozornění na danou závažnou problematiku. samozřejmě s moralizačním přesahem. Vše začíná v podnikovém prostředí, aby se to nakonec překulilo do výrobní sféry plného švindlů a podvodů i za cenu úplatku k dosažení svého vysněného cíle, v tomto případě lepšího bydlení. Ing. Severa chce postavit sídliště, ale systém mu to zamítá, zatímco jinde své vysněné bydliště staví za úplatek. A jak se později ukáže, vše je tak propojené, že i zde platí, že všechno souvisí se vším. V pořádku? V socialismu se tomu říkávalo rozkrádání socialistického majetku a melouchaření ve stavebnictví. A jak se tomu říká dnes? No nic. Příběh svou tématikou zabředl až do detektivního žánru, avšak v plné jednoduchosti a přímočarosti. Takže žádná dramatizace a nějaké napětí už teprve ne. Poukazuje se v jednoduché míře na lidské vztahy a vznikající drby v podniku, dívání se přes prsty na poctivost už od pohledu naivního člověka, který má takový charakter i v soukromém životě a na typické lumpárny, jak se dnes říká, v lobbingu. Z kulturního hlediska stojí také za zmínku prezentace jedné jediné písničky za celý film, avšak v několika výrazně odlišných verzích. Snímek tedy zcela obyčejný, i přes svůj hluboký moralizační aspekt spíše v zábavné atmosféře. Tématem sice z dob socialismu, ale co budeme povídat, poplatného i na dnešní dobu. Jen se tomu říká jinak, než kdysi. Jak říká Bronislav Poloczek v roli vyšetřovatele případu  poručíka Škody svému nadřízenému: “Takže vy si myslíte, že se s tím nedá nic dělat, jo? Ale to přece není možný, krucinál. Přece se nebudeme jako blbci koukat na to, jak nám lidi obcházej zákony, dělaj daňový podvody a přitom se nám smějou do očí.”

Další podnikový snímek v řadě podobných, navíc propojený se stavební tématikou, o hledání místa ve svém pracovním životě, tradičně moralizující nad skutky jedince v rámci prezentace své odbornosti se prosadit s následnou důležitostí ve stavitelské praxi. V socialistické šedi hodně používané téma, v podstatě už od padesátých let, jen se zpracování měnilo s ohledem na svou aktuální dobu. Ve stavební části se oslavuje stavba dálnice D1, díky čemuž má film zase historickou hodnotu v podobě filmových záběrů ze stavby některých částí úseku, ze kterých nejvíce vyniká stavba dvoupatrového mostu nad Želivkou u Vojslavic na Pelhřimovsku. Scény s výhledem na stavbu v zájmu prezentace se hodně používaly. Ideologicky se ukazuje úspěšnost stavby hlavně s poukázáním na její složitost a nelehkého řešení stavebních problémů, čímž se ukazuje, že je daný úkol složitý, ale nic, co by se nedalo zvládnout. A k tomu je samozřejmě také potřeba stavební inženýr. Příběh použil jednoho mladého s vůlí se prosadit i za cenu podvodu, jen aby se vymanil z otcova vlivu. Že bude zpytovat svědomí a začne se skutečně snažit samozřejmě v rámci moralizace nechybí.  Film opět pozapomenutý a jako každý jiný s takovouto tématikou samozřejmě u štábu a herců dosti nelichotivý. Ale na druhou stranu, proč ne. Stranická ideologie je vynechána, i když náznaky samozřejmě jsou, ale na dnešní dobu zcela neškodné. Současné vedení staveb se přece nechová jinak. Takže nic než další  normalizační snímek mající v jádru věci svou zášť, ale když se na to nedívá politicky, dá se u filmu dobře odpočinout.

Další snímek Netflixu s BLM lebensbornem. Tentokrát se sportovní tématikou o objeveném talentu a snaze trenéra z něj něco udělat. Ano. Už zase. A je to nadmíru nevýrazný film. To je tak, když se chrlí snímky ohromnou rychlostí bez povšimnutí, že je to už dávno na úkor kvality. Hlavně tomu nepomůže typická netflixovská propaganda jedné rasy, kde má bilý trenér černou manželku, se kterou má mulatku, která je navíc černější než matka. No jasně. Trenér je podivín se svými životními marasty snažící se vytrénovat dalšího podivína s talentem na basketbal. Ten je rasově také běloch. Záměr? To se později ukáže. Jejich charakterových podivností je tolik, že jde onen basketbal spíše do ústraní, čímž vyznívá jen jako bohapustá kulisa v pozadí. Vážně to má být sportovní film? Závěrečný basketbalový zápas je ten nejhorší, co kdy bylo k vidění. A ty rasistické urážky černého protihráče už jsou teprve za hranou. Obráceně to být nemohlo? Aha, to už by rasismus skutečně byl, jak známe z reálného života z fotbalu. Ano, takže bílá rasa hlavní postavy je skutečně záměr. Jako celek naprosto vyumělkovaný film postrádající živost, nadhled, sportovní nadšení a nějaké ponaučení. Takže nic než další zbytečný film.