odpadlik123

Zajímavá věcička s hlavním hrdinou třetinu filmu ve stavu beznadějného alkoholového závisláka a trosky, z čehož se pak naštěstí dostane a stává se sympatickým mužem (výjimečně ne mužem pomsty). Celé je to tak trochu víc sociální drama, ovšem u Petroniho ne neobvyklé. Syrová atmosféra, odporné příbuzenstvo toužící se vzájemně vyvraždit (Chela Alonso vážně strašná a ten kněz...) a hlavně malý kluk, s nímž a jeho duchařskou matkou sdílí Luke domácnost, a po jehož smrti pasou skoro všichni. Do toho vstupuje ještě záporák úhlavní, uniformovaný Luigi Pistilli. A opět G. Spoletini, opět v pozoruhodné roli, kdy nás na začátku přesvědčí, že se svou odporností může rovnat Luigimu, pročež se v něm (či rejžovi) k závěru pohne svědomí a ten deus ex machina a výstup, co předvádí, do jinak dost temného filmu působí jako pěst na oko, ale stoprocentně pobaví. A škoda, že si Luke nestřihl ještě něco, je vážně zajímavá figura.

Tak toto je děsivé dílo. Vlastně by to nebyl špatný film, nebýt... tak nějak všeho a hlavně hostujícího Pasoliniho. Rodina svatého otce, jeho manželky, jejich Loua (adoptovaného) a jejich dcery si po počátečním masakru pokojně žije, až jednou...jednoho dne při návštěvě těchto svatých poustevníků v civilizaci si dcera všímá kankánových tanečnic křepčících za bujarých zvuků Ortolaniho tradičního tanečního pochodu a rozhoduje se, že namísto světicí, půjde radši do bordelu. Zajímavý tah, není-liž? Celá svatá rodina pochopitelně trpí a Lou ji jede zachránit před osudem nejhorším, během jakéžto akce mu později němý prozradí prapodivná fakta o vlastní minulosti a odhalí v tomto mírumilovném hochovi oprávněnou touhu po pomstě. Je to nábožný mladík modlící se za každou svou oběť a toužící vymoci odchod sestry podobrém. To by jejím nadřízeným ovšem nesměl být maniakální upír Damon projevující se jako šílenec, nesnášející ženské, pročež se obklopuje skupinkou vážně podivných chlapíků v růžových tričkách (F. Citti s panenkou je extra klasa) prapodivné příslušnosti, s čímž se oni navíc vůbec netají, pročež se člověk obává, aby Loua, držícího film poměrně solidně pohromadě a dodávajícího mu sem tam i náznak humoru (!), ještě někdy pustili domů. Tomu se však líbí Damonova služka, čili je touto skupinou nadobro odsouzen k zániku. Brutální podivné scény, šílený vrah Damon, depresivní prostředí a náhled do chodu vykřičeného podniku, to vše zapomenuto vstupem Posoliniho Don Juana na scénu. Jeho postava šíleného levičáckého náboženského fanatika předělávající si celý film k obrazu svému to definitivně zabije. Takže tři čtvrtiny podivné, ale ucházející, ale ten konec, ten to dorazil.

Baldi protentokráte příjemně překvapil. Ani to, že vlastně nejde moc o western, se mu nedá vytknout. Postavy se skutečným charakterem a city L. Mann, P. Martell a P. Velásquez jako přátelé pronásledovaní osudem a toužící po pomstě ve velice melancholické tragédii. Leonard tak trochu připomíná Chucka Molla (vypadá, jako by byl mimo prostě v každé roli) a budí dojem, zda tak trochu neztratil paměť, kterou mu však i s nepříjemnými podrobnostmi minulosti připomene nově příchozí, dávný kamarád Rafael a posléze sestra Isabelle. Proti nim král de Mendoza, chladnokrevný vrah a sadista mající společně s jejich matkou podíl na smrti otce a (jak by si jistě přál) i jejich samotných, v jakémžto snažení se mu dostává plné podpory od extrémně odporného Piera Lulliho. Chuckovy jako obvykle složité rodinné poměry se beze zbytku vyřeší, stejně jako osobní vztahy mezi zúčastněnými - apokalyptický závěr je patrně jednou z nejumělečtějších podívaných, co znám, famózní hudební doprovod neméně a homérovští Leonard Mann a Pietro Martellanza dokázali, že za to skutečně stojí a mají na zatraceně dramatický výkon.

Strašně zajímavý film, který se mi líbí vždycky o něco víc. Po prvním setkání se Švehlíkovým dabingem, po němž člověk získával dojem, že Ryan je stařec nad hrobem a co chvíli do něj na trvalo spadne, přičemž jeho mladý kolega tomu také nepřidal, byly by tři hvězdičky nasnadě. Nicméně, napodruhé a anglicky to bylo o moc lepší a naposledy jsem dospěla k názoru, že je to jeden z nejlepších kousků žánru. Jakože Petroni nesnáší ženské a tady si to zase všechny vypijou extrémně krutě, jeho výběr mužských představitelů je pozoruhodný. Satirický Ryan beroucí všechny trable i madého kolegu s humorem je klasika a nevinný John žužlající párátko také není tak špatný - když je koneckonců zahrabán do země, je s ním rozhodně legrace. Zvláště pro milovníky žánru je pak pravým pokladem výběr záporné strany. Snad se nenajde lepší sbírka záporných ksichtů, než tady. Vedoucí Luigi je rozhodně křivák jak se patří, sobě k boku si však sezval esa o mnoho nezaostávající a vyskytující se v hojném počtu od Torrese po Bregu. Jen taková truchlící čtveřice Torres, Pistilli, Corazzari a Spoletini (který jediný z celé bandy ve mne po roli v Santanovi vzbuzuje dojem, že není takový kruťák, jak vypadá) nad mrtvým by člověka dojala vážně k slzám. Pro co jsem dosud nezískala nadšení, je asi poprvé a naposled Morriconeho hudba. Dočkáme se Leeho coby Mexičana, drama podporujících flashbacků, parádních Ryanových vtipů i Mexických pohřebních písní, co víc si přát? A vězte, hnusnější záporáky najdete stěží.

Anonymita kaskadérů odhalena! A to v tomto velmi netypickém špageťáku, kdežto je sice hlavní osobou Amík Chuck Connors a nepřítelem slizký Frank Wolff, takový ten hnusný vysoce postavený záporák chráněný svou uniformou rozličné barvy, dalším osazenstvem se však stávají skutečně drsní chlápci z oboru. Je to film, který se o dějovou linii příliš nestará, také není nikterak obsáhlá. Namísto toho se soustřeďuje na dovednosti zmíněných statečných, kteří vyvolávají rvačky na možných i nemožných místech, mlátí se hlava nehlava, metají přemety a uskakují před výbuchy po dobu více než 90 minut. Chuck vyráží do unionistické základny uloupit zlato, k čemuž si sežene pětici skutečně výjimečných chlápků. A Wolff je akcí nadšen, je tu však jedna podmínka…a tou je název filmu. Chuck má tyto kaskadéry po dobře odvedené akci oddělat a vrátit se sám. Jako by na tom koneckonců bylo něco zvláštního, když to takto beztak chodilo vždycky. Zde se však stávají neanonymními muži viděnými jen zezadu a na zlomek sekundy. A že ten pohled (doplněný silně přebarveným obrazem) vskutku stojí za to. Pět mužů bez jakýchkoliv skrupulí, masových vrahů a zkrátka odborníků ve svých oborech, jimiž jsou síla (svalovec, jehož je extra potřeba na zbourávání objektů), nože (což je nebezpečně rychlý Ind z jedné strany, Mexičan z druhé a on někde uprostřed), rychlá zbraň (což je mladík, jenž se podle dostane od kamarádů úskokem kdy se vydává za mrtvého a je rozhodnut ukořistit všechno pro sebe), bazuka (což je zvláštní) a další rychlá zbraň doplněná navíc opičí agilností nejmladšího. Dvě dobře půlhodinové akce, během nichž nasazuje svůj život bezmála tisíc méně důležitých kaskadérů, záporní hrdinové založí požár, zabijou, koho potkají a Alberto bez nejmenších obtíží přeskáče všechny hradby, jsou zkrátka obdivuhodné, přičemž celý film se nese v duchu: ani minuta nazmar a tudíž musí obsahovat bitky, výbuchy a přestřelky bez přestávky, čili se člověk prostě nemůže nudit. A ačkoliv je jeden desperát horší, než druhý, to zlato by si za tohle vážně zasloužili.

Původní dojem nabytý dle všeobecného tvrzení, že tohle je nejhorší díl z Colliziho trilogie, nesdílím. Trumfové eso je bezesporu formálně nejlepším dílem, ale tohleto je taková srdcovka a než Bůh odpouští s užvaněným Wolffem mám toto rozhodně radši. Film je plný postav, ale vlastně ani jedna nemá moc prostoru, a tudíž nenudí (třebaže obávaný Finch by si zasloužil kapku víc místa). Terence zde však prožívá šok! Po všem, co musel vytrpět, když první polovinu filmu postřelen krvácel mezi bujarými cirkusáky, poté, co je v použitém stavu opustil a Woody za ním přijíždí, aby mu pomohl s tím dostat vrahy jeho kamaráda akrobata, Bud má už jiného parťáka! Není divu, že Terence žárlí, je jím zrzavý (!) Eastman ztvárňující němou postavu a ve sto procentech záběrů připomínající veverku. Prostředí cirkusu zaručuje netradiční podívanou okořeněnou klauny, obratnými akrobaty, kankánovými tanečnicemi, velice znepokojivými liliputány, Lionelem Standerem jako jejich principálem (který tu má patrně největší roli a je i docela vtipný) a mnoha kaskadéry, nepadajícími zde ovšem ze skal či oken při přestřelkách a bitkách, nýbrž ukazujícími něco ze svého umu přímo v cirkusové manéži. K tomu přidejte zlé záporáky (kupodivu tentokrát ne Eastman) a nebohé zlatokopy, na jejichž straně stojí naši hodní hoši z cirkusu s Budem, Terencem a jejich dvěma kolegy v čele. I přes toto poměrně znervozňující prostředí a úděsný dabingový hlas věčné oběti Dell’Acqua (zde kupodivu přežije), trvalého vůdce kaskadérů Zamperly a zvláště Finche patrně bez hlasivek je to strašně pozitivní kousek. Tuzemská verze bohužel systematicky prostřihala a promíchala jednotlivé scény, stížnosti na jistou nepochopitelnost děje jsou pak oprávněné, přesto vůči filmu nefér. Další zázrak české verze, jazzová hudba, jež byla vložena až dodatečně patrně k docela jiné zvukové stopě, než originálu, neprávem mnou dříve přisuzovaná Rustichellimu, člověka sice ruší, ale chudák původní mistr ji vynahradí nádhernými mezihrami, když hrdinové jedou někam na koních či veselou Budovo znělkou. A závěrečné zázračné promluvení veverky, díky jehož barvě vlasů se člověk orientoval, i když byla uprostřed akce kolem tma, už jen potvrzuje, že tenhle film je zcela důstojným zakončením skvělé trilogie.

Parádní Baldiho kreace, kterou mám radši, než originál. Předně je to jedna z mála poloh, kde snáším Terence - a to zcela vážná postava muže jdoucího za pomstou (i tady ale najdeme jeho terenceovské sklony, např. šklebení na papouška:). Horst Frank jako vysoce postavený politik je perfektní, Gergík jako ulízlý gauner Lucas pak hotová lahůdka. Bohužel se vytrácí ze scény snad třicet minut před koncem a zůstává pouze Horst, záporák jako vždy na výši, jehož role však potřebují k ruce nějakého toho bouchače - bez nich není sranda. I Horst je však poměrně pacifistický typ proti Garcíovi, děsivé postavě jakéhosi levičáckého indiánského desperáta José Torrese: vždycky byl chudý peón a nechtěl jím zůstat, pročež toho, kdo s tím nesouhlasil, oddělal a toho, koho ke spolupráci přinutil, odpravil posléze do zad peón nepeón. Proti němu jsou duo Frank & Eastman mírumilovnými podnikateli. Podzimní panorama, fajnové tempo, dobrý falešný Dajngo a můj top song Better smile, jen ten dabing Rouse a spol. je obtížné přežít. Holt, mrtvola je mrtvola.

Tak tohle není vůbec špatný film, chvílemi docela originální, s až nezvykle sympatickým úžasně zrzavým (kdyby nebylo toho, připomínal by R. Harrisona, ale takhle je to v pořádku) přiměřeně drsným hlavním hrdinou snažícím se často o opravdu umělecký dojem - scéna s doutnákem je nezapomenutelná. I ten malý kluk se dá částečně překousnout (pokuď zrovna nehraje na strunu), tradiční bestie Piero Lulli ve své tradiční bestiální roli (působící nezvykle chvílemi, když zrovna nevraždí, jako hodný dědeček) nikdy nezklame. Kde je tedy problém? Myslím, že se tu zaučoval někdo s novými nůžkami, jelikož střihy, rušící tak nějak celý film, jsou jedny z nejhorších, co znám a tak trochu kvůli nim plavu v celkovém ději. A zcela zjevní Yankeeyové volající "Vamos!" proti Mexičanům, vyjíždějícím do akce s pravidelným "Let's go!" jsou dalším projevem pozoruhodných anglických dabingů obšťastňujících nás ve většině děl. Ale že mi toho Ivana bylo na konci nějak líto.

Tak začátek jak z hororu, pokračování až budí dojem, že to bude jakási pochybná legrace. To je ovšem brzy popřeno, Giordana odjíždí za solidní hudby a v moc hezkých exteriérech domů. Tam ho ovšem čeká nemálo nepříjemných překvapení, a tím hlavním je Horst Frank ve vlastní domácnosti! Co se týče umělecké stránky, byla pozoruhodná. Točení s kamerou a podivné záběry, stejně jako nezvyklé interiéry (ten hřbitov byl fakt podivný) nás přesvědčily o tom, že jde o skutečně podivný film. Andrea Giordana jako ne zvláště sympatický pasivní hrdina, jemuž ze životních peripetií vypomáhá Gilbert Roland (nevidět ho prvně v Samu Cooperovi, asi by nedostal druhou šanci), objevující se nečekaně vždycky v pravou chvíli a s bohorovným americkým výrazem: mě se, pánové, nemůže nic stát, poradící si se všemi v kol. Horst rozehrává ošklivé intriky, Andrea neví coby, spousta dějově neurčitelných osob a do toho vstupy zcela nepochopitelné grotesknosti dvojice bouchačů, kteří se v průběhu děje opakovaně s našimi dvěma hrdiny perou a když je něco vyruší, odchází s tím, že příště to dotáhnou do konce. Zvláštní herci, zvláštní film, zvláštní závěr. Ale odchod Ennia Girolamiho ze scény skutečně stojí za to.

Ale jo, proč nedat jednou Georgíkovi šanci na kladné straně, že? George zde však ztvárňuje chudého mexického peona typu: Někam jedu, napadnou mě, zmlátí mě, okradou mě, přijedu domů, před domem mě napadnou opět, jedu jinam, tam mě zmlátí za to, že mě předtím okradli, a když napůl živý přijedu za svou rodinou, ta už je komplet vystřílená a barák spálený. Inu, naštvu se a jdu se mstít. Je tu však drobný problém: Ramón je zde totiž zcela nevinný a nezkažený hoch neovládající zbraň, nechápající křivdy světa a prakticky se vůbec nebránící přesile, do něhož si tu kopne takřka každý. Až na Djanga, ovšem! Anglický dabing nám vnucuje představu, že obtloustlý nájemný vrah Gidra v růžové košili vypomáhající nečekaně v poslední chvíli pro něj neznámému Mexičanovi, vystupuje pod tímto krycím jménem. Inu, Ramón opouští souboj s prostřeleným ramenem a zjevně odsouzen k zániku (což by bylo možná lepší), avšak Django (zjevně příležitostný chirurg-samouk-amatér) jej bere do své rezidence a tam operuje se všemi nezbytnými přípravami a příkrasami akce. A oba si ve srubu žijí vesele dál, přičemž děj typu 45 minut výuky v podání Djanga učícího Ramona drsnému životu pistolníka a bravurní střelbě, je vlastně americký western. Ale co víc, všichni jsou tu zlí, chybí tu nějaká pozitivní postava. Záporák zákeřný, jeho spolupracovníci krutí, Django je taky jen sprostý úplatný vrah (jemuž už povolují nervy a jehož vyprávění v podobenstvích diváku na optimismu nepřidají) a Ramón je tedy jediný, kdo není od základu rozhodnut vraždit a vraždit a přesto ho okolnosti předurčí ke krvavé pomstě. Sakra po tom zůstává hořká pachuť. Pokud si tedy divák libuje v zasloužilých pistolnících po celý film vyučujících za neveselé hudby (jejíž ucházející ústředné motiv mi po hodině začal solidně lézt krkem) své mladé chovance (jenž má evidentně přikázáno se hrbit, aby nad Gidrou tak nevyčníval), aby se v posledních 5ti minutách udělalo bum bum a bylo hotovo (ačkoliv vlastně hotovo není, Gidrova depresivní psychologická studie nám předestře, jak krutý je osud pistolníka), přijdete si na své. A pokud rádi věčného záporáka Eastmana v trvale použitém stavu oběti násilí všech vůkol, líbit se jistě bude. Pro mě to ale byla dost nuda.