odpadlik123

Fascinující Sollimovo dílo, vlastně ne tak úplně western, ale pozoruhodný dobrodružný film, který by se mohl klidně odehrávat jindy i jinde, a ne jen na divokém západě, a stále by měl tu myšlenku, kterou má. Charakterní lovec zločinců Corbett čili Lee se na popud Waltera Barnese vydává po stopě vraha a násilníka, zde vlastně debutujícího, Cuchilla čili Tomase Miliana. Pozoruhodné charakterové vykreslení postav dospěje k překvapivým výsledkům a neomylný lovec lidí si sám zkusí, že není všechno takové, jak na první pohled vypadá. Hrdinové (vlastně dva najednou a proti sobě) jsou skutečné postavy, Milian hrající domorodce, který se vyválí snad ve všem, zakusí na sobě pokryteckost okolí, a přesto je připraven svému pronásledovateli přichystat nejedno nepříjemné překvapení si vlastně určil, že v budoucnu bude ztvárňovat takovéto lidové hrdiny a Lee podle mě ve své nejlepší a nejzajímavější roli opatřené satirickým pohledem na svět jen dokázal, jaké že je eso. Amerika zřejmě pochopila přílišnou charakternost osob a sebemenší náznak lidskosti u hrdinů vystřihla (jakožto i závadné postavy typu opilého Camardiela), jakoužto verzi samozřejmě přebrala naše televize. Jediné pravé Vyrovnané účty jsou tedy ony kompletní. Každý i v malé roli nezapomenutelný (i Fernando Sancho či Nieves Navarro), skvělý příběh, nepopsatelný závěr a můj nejoblíbenější Morricone. Tenhle film nemá chyb (snad by jen mohl být o cca 3 hodiny delší). A úplně jiné, než Leone.

Nejlepší western. Oproti velkovýpravnému GBU takový civilní, a to je na něm zrovna fajn. Drsný vyznavač pončo-módy Monco (Clint, kterého tady vyždíme každej včetně malýho kluka) chovající se tak trochu jako tele a elegán plukovník Mortimer (Lee) tahající ho z bryndy a přes všechno stále trpělivý spolupracovník. Každý z jiného důvodu - pozorování plakátu, kdy Monca upoutává horní suma „10.000 dolarů“ a plukovník je konsternován nápisem „dead or alive“ ho může krásně objasnit - oba za stejným cílem: El Indiem. Nejprve konkurenti, posléze kolegové, dva nejslavnější špageťáci uzavírají rovné partnerství a pomocí perfektní taktiky, letitých zkušeností a Clinta lítajícího jak hadr na holi čelí odpornému nepříteli. Plukovník opatřen suchým humorem, Clint se nebere vážně (a prospívá mu, když ho někdo občas stírá), mariánkář El Indio, v nečekané roli sám Leone a dokonce Carlo Simi a prakticky nejlepší Morricone plus nezapomenutelné hrající hodinky. "... Jeden zvenku, jeden zevnitř. Jeden z nás se bude muset dostat do lndiovy bandy." - "Proč se díváš na mě, když říkáš "jeden z nás"?"

První (známý) kousek Clinta, Leoneho, Morriconeho, Volontého a vlastně všech špageťáků - vždyť je to taky základ žánru. Když se tvůrci teprv zacvičují, mohl by z toho být pochybný výsledek, tady však namísto toho vznikl kult. Sympaťák Joe, dva nepřátelské rody (ačkoliv kdo má Volontého, musí mít navrch), nešťastná rodina a strašně mladí později velice známí záporáci včetně už teď solidně mlátícího Bregy či věčného optimisty Ruppa, kdo by toto neznal? A Clint tu, ač se to nezdá, nejde ještě tolik po penězích. A ta jeho mula...být Baxterovými pistolníky, radši se omluvím!

Stejný rok jako 10.000, podobné obsazení (i ten Sancho, i když tady jen epizodně), stejný skladatel – jiný film. Bratři Clint a John mají nevyřízené účty, přičemž Clint (tradiční Camaso, netradičně chvíli i ve smokingu) je úskočný podrazák a férový John (perfektní Gianni, kterému v mimořádných situacích povolili i vtipkovat, a jenž se často nachází v nezáviděníhodných situacích přichystaných nezáviděníhodným bratrem) toužící po spravedlivé odplatě – 10 let Camasa za mřížemi. K tomu okradený zloděj Piero Lulli, brutální Camasovi kámíci (ten Bruno C. má v tom mučení nějakou zálibu), poklad, něco nepochopitelných flashbacků, melancholická atmosféra (závěr přehnaně) a výjimečně černého humoru. To vše poměrně solidně poskládáno a doprovozeno hudbou lepší, než v 10.000 za masakr.

To se nám to nějak zamotalo. Postupem času se zápletka stávala tak strašně složitou, že na konci vlastně ani nevím, o čem to bylo. Hlavně o dobrodruhu Cuchillovi (zcela jiný než v La resa dei conti, i když kudličkou vrhá pořád pěkně) jenž cestuje krásami divokého jihu od pouště až po zasněženou krajinu, přičemž je mu v patách podivný chlapík Donald O‘Brian, revolucionáři, vojáci, záporáci jako Nelo Pazzafini, vdavekchtivé děvče Chelo Alonso a Linda Veras, zjevně jako bojovnice za mravnější Arizonu. Prostý Mexičan se dostává do stále narůstající řady nepříjemných situací (zvlášť ten dynamit a větrný mlýn se jen tak nezapomenou), z nichž nejhoršími je, že obě jmenované ženy o něj neustále svádí boj, usilují o jeho přízeň, usilují o to zbavit se té druhé a usilují o to mu v každé příhodné příležitosti servat či roztrhat oblečení. Jakože ženské bývají ve špagetách většinou navíc, tohle je vrcholná ukázka, jak můžou strhnout solidní hvězdičku nahnanou za ten dojemný úvod a hned následujícím Milianovým sólem s plackou, protože takhle otravné veličiny těžko pohledat. Nevinný hoch tedy nepřekvapí, když se jeho hlavním životním posláním stává „Run man run“, přesto jim neuteče. Ztracené zlato, kolem něj dost zajímavé situace a spousta úplně nelogického chování všech postav. Ovšem už jenom kvůli zde nadměrně nevinně působícímu Milianovi, jeho songu vyvolávajícím v každém touhu po revoluci a možnosti vidět ho v oděvu typického Američana…

Drama pro čtyři. Divný hlavní hrdina, divný příběh, divné vztahy mezi postavami, divná kamera, divná hudba…takhle by se mohlo pokračovat do nekonečna, ono je tu totiž divné všechno. Není to v žádném případě špageta, není to ale ani western po americku, neméně nepřipomíná ani německé deriváty. Ústřední čtveřice Sam Cooper osobně (Van Heflin coby nesympatický zlatokop znající cestu ke zlatému dolu), Mason (Gilbert Roland jako kupodivu zřejmě nejsympatičtější postava, ačkoliv taky mizera, a jako dávný Samův známý), Samův syn Manolo (George Hilton se žlutým deštníčkem coby podivný synáček podivného otce, s křivým charakterem a ještě podivnějším přítelem) a Blonďák (Klaus Kinski v sutaně coby křivák, podvodník, vrah a zjevně velmi blízký Hiltonův přítel) na cestě za pokladem. Časté nekonečné záběry na kopyta koní, písek či oblohu zabírají značnou část děje, jež nám vykresluje vztahy uprostřed skupiny, v níž téměř každý touží po tom oddělat toho druhého. Ve svém smyslu snad dokonalé dílo s dost obtížnou zhlédnutelností a marným hledáním sympatické postavy. A ta závěrečná přestřelka vypadala jako alternativní konec a nějak se mi tam nehodila. Závěrem: U nikoho nepůsobí tak děsivě, když pije mlíko, jako u Klause Kinskiho. Podivný kousek.

Jo, když do špaget přijdou indiáni, je z toho brajgl. Tady je tedy jenom jeden, ale i ten budí dojem tlustého kuřete a působí jako pěst na oko. I když, co tady taky ne? Hlavní hrdina (můj první kus s Harrisonem) se po celý film honosí postojem drsného neprostupného týpka lákajícího všechny ženy v kol na kostky cukru (?) a projevujícího se slovy: k tomu se nikdy nepřiznám, nikdy nic neprozradím atp., což beze zbytku splní, pročež se nám většina otázek zodpoví až k samému závěru a spousta vůbec ne. Potkává na své pouti za pomstou prazvláštní spolupracovníky i odpůrce (vysoce postavený Lulli či deprimovaný Ressel), jež posléze postupně likviduje. Proč a jak? Uvidíte sami v tomto podivném dějově rozpolceném snímku, který přesto pár věcí zachraňuje. Hlavně jednoduše krásná Nieves Navarro nedovolující svým krásným zjevem odpoutat mužské části diváctva zrak od obrazovky alespoň ve chvílích, kdy tam je (tedy ne příliš často) a je tedy příjemným protikladem Harrisona s obličejem jako rohožkou, zachmuřeným pohledem a neproniknutelnými myšlenkami. Jak zmínil Mariin, její písnička je vážně nejhezčí částí celého filmu, což ale není od milovníka akce jako mě zrovna největší pochvala. Celý film provázející melodie je úžasná, ať už provází podivnou dějově neurčitelnou osobu bez obličeje či Harrisona vlekoucího se krajinou se sedlem přes rameno. Jednoduchý příběh Harrisonovy pomsty. Jen kdybych pochopila ten konec…

Gemma jako tradiční hrdý pistolník s koltem a srdcem na pravém (nikoliv na levém) místě. Jak nám úžasný De Masiho song objasňuje, nikdo ho nemá rád, je to osamělý muž bez citů a společníkem je mu jen jeho zbraň. Což je vlastně nejlepší popis. Nemůže totiž čekat, že by s ním někdo (až na odvážného Camardiela coby Whiskey) vydržel. Hrdinný pistolník, jenž na začátku sedí ve vězení (ani nechci vědět, za co) a poté, co se dostává ven, se projevuje dle mého jako dost hnusný desperát. Podvádí v kartách (aby upoutal pozornost), střílí (či jim krade oblečení) členy Fernandovy bandy, přičemž od začátku touží svést podezřelou hrdinku i přes její nesouhlas a co hlavně, je kladný hrdina. Ta má sice krásnou sestru - Rosalbu, nicméně pistolník je bez vkusu. Na své cestě za spravedlností (a hlavně za penězi a onou ženou) naráží na mnoho sympatických osob, Nello Pazzafini v poměrně velké a zajímavé roli, který se vše snaží s ulízlým Coltem řešit mírově (!) či Sancho coby obávaný vůdce bandy psychicky lpící na svých hodinkách. Frajer Colt je však natolik nad věcí, že i poté, co zůstává krásně rozstřílen sám svému osudu, jeho jedinou starostí je, aby zásilka byla doručena v pořádku a on za ni mohl inkasovat, jen co ho zase dají dohromady. Přes postavu šíleného kněze až po zrzavého kluka se zakázaným vstupem do saloonu, veškerý ansámbl je sympatický, ovšem až na ústřední duo Gemma & jeho vyvolená, která ho vlastně od začátku chce, i když o tom neví. A napučený Gemma je myslím extra v tomto filmu prototypem amerického novodobého hrdiny. --------------------- EDIT po letech: Ale pozor! V době, kdy jsem toto psala a film viděla, byl k sehnání ve verzi, která, jak jsem později zjišťovala, byla sestříhána asi o čtvrt hodiny. A je zatěžko tomu uvěřit, ale v těch patnácti minutách se stříhalo skutečně brutální násilí. Z odstupu dalších 250 špaget se pořád jedná o jednu z těch nejbrutálnějších. A je to sic neuvěřitelné, přec snahou střihačů muselo být !pokladnění záporné bandy!! Všechny ty vraždy nevinných jste nám vyšmikali, co? Je to možný, že jste jednou stranili záporákům? Ve mnou zde popisované verzi je pak takový bandita (Gordo Watch) víc nablblo, protože se někam vřítí, pak se zase vyřítí, leč tady a v originále je, mezi tím řícením, pěkně chladnokrevný. Trocha vystříhaného duševního pnutí naopak přihrává pár nepodstatných pozitivních bodíků hlavnímu hrdinovi, ač na mém názoru na něj se mnoho nemění. Píši to sem proto, aby se další diváci nenechali ochudit, a s podivem, že jednou někdo měl snahu pomoct trochu těm na druhé straně barikády a superherovi zavařit.

Pistolník Ringo je prachsprostý zákeřný vrah, díky jeho schopnostem nečekaně oddělávat nepřátele do zad je však osvobozen z vězení a poslán coby návnada do rezidence obsazené krutým Sanchem (F. Sancho) a jeho bandou. Když pomineme onu nesmyslnou brutalitu, s níž likviduje obyvatele haciendy, ten se tu pokouší rozehrát jakousi komediální polohu, a to od prvotního přepadení banky až po závěr s vánočním (!) stromečkem. Poučíme se zde mimojiné totiž o tom, jak se na Divokém západě slaví svátky a naši jinak hnusní desperáti si se Sanchem v čele zapějí koledy. Ringo je ten samolibý vymydlený týpek (v jedné části dokonce špinavý!), což tady ale tak nevadí, jelikož je to taková blbost, že ho snad nikdo ani nemůže brát vážně. Děj připomíná postup: režisér vyskočí se slovy „teď mě napadlo něco legračního, pánové“, a všichni si to ochotně zaimprovizují a ještě se dobře pobaví. V drobné roli krásná Nieves, Tessariho Ringovští prominenti G. Martin a A. Casas, a hlavně nepopsatelný Morricone. "Andělíčku, mazej do chlíva!"

Jak vypadá film, který zcela táhnou záporáci? Takhle. Skupina, která si říká "kladná", tu nestojí za zlámanou grešli. Hlavní meloun (Spiros Focás) jde celý film po dobrodruhu Garym (George Eastman) kvůli pomstě, pročež se v průběhu filmu dozvídáme (ale nikomu na tom nesejde), že hrdinův odstřelený bratr byl hledaný desperát a Garry by tudíž měl namísto oprátky spíš inkasovat odměnu za hledaného a mimochodem, meloun chce beztak mapu, aby si mohl zlaté doly ukrást pro sebe. Tato necharismatická a vrcholně nesympatická skupina (a snad nejhorší v dějinách špaget) čítající zcela neprůstřelného melouna, jehož rozpůlení dubové stoličky o vlastní hlavu nemůže v nejmenším vyvést z konceptu (a hochem oslovován strýček Ken, brr), jeho dívku (teta Peggy), rakváře hrajícího k ubíjení Eastmana se stupidním výrazem na tahací harmoniku, sladkého osiřelého hocha a všechny okolo včetně doktora či soudce, jejichž výkony působí zcela ochotnicky a dialogy typu stěžování, jak je tlačí boty, také moc nepřidají. Ale dva muži jdoucí po mapě ke zlatu přes mrtvoly (naštěstí), přičemž Horst jako obvykle sofistikovaný úskočný podrazák a George méně sofistikovaný a zjevně parádně se bavící férový gauner, zachraňují zcela všechno, každou scénu a každičkou chvilku svým výkonem, druhý jmenovaný až na hranici komedie. Scéna ve stodole je pak úžasným koncertem a ukázkou, kterak budí úhlavní tupý meloun před Garym respekt. Kdyby nebyl Horst zase takový křivák, mohli spojit síly a klaďákům namlít řádně hubu. Georgíkův stylový odchod ze scény, Horstův už méně a vražedný závěr, přesto to skautík George vytáhl na parádní podívanou. A že jeho lehce přehnanou náklonnost klaďákova dívka zcela odmítá…nepochopitelné. Inu, když radši melouny.