kareen

Je pravda, že ta těžkotonážní ponurá atmosféra dodává filmu jisté kouzlo, ale ani to mě nedonutilo přehlížet tu přehlídku žánrových klišé, završenou ukázkově laciným závěrečným střetem s vraždícím psychopatem. Samotné vraždy sice poněkud brutálnějšího charakteru, ale jejich motivace mi přišla dost povrchní, a taky mi do toho nějak neseděl ten věkový rozdíl těch kluků v sirotčinci. Ale třeba mi jen něco uniklo, nevím.

Rozhodně bych film doporučila všem gurmánům, protože to jak tam všichni kuchařští mistři kouzlili s jídlem, nepodněcovalo jen chuťové buňky, ale ještě k tomu to byla náramná pastva pro oko. Kuchařské souboje tam probíhaly v téměř akčním stylu, Nicholas Tse byl za ohromného sympaťáka, na Yong-hwu se zas pěkně koukalo (po zkouknutí korejské verze Tří mušketýrů, jsem si ho oblíbila jako zpěváka, ráda si pouštím CNBLUE unplugged), ačkoliv mi k němu neseděl ten čínsky předabovaný hlas, a ve finále jsem se spokojeně usmívala. Škoda jen, že jak už to tak u podobného typu snímků bývá, předvídatelné a neoriginální to bylo až běda. Nemluvě o tom úletu s Vašutem a královskou rodinkou v Čechách, na začátku. To jsem nějak nepobrala. Na příjemnou, nenáročnou jednohubku, to ale ujde.

Albert Schweitzer napsal: Existují dvě útočiště před bídou světa – hudba a kočky. V případě drogového závisláka Jamese to zafungovalo na sto procent, protože to byla právě jeho kytara a nový chlupatý kámoš, kteří mu pomohli, na jeho cestě k odvykačce, nejvíce. Když o nějakém filmu napíšu, že mnou jen tak lehce prošuměl, nemyslím to obvykle jako kompliment, ale tohle je výjimka. Právě ta civilnost a ne moc přílišné tlačení na pilu patosu, ke kterému by takový námět jinak přímo vybízel, mu prospívá nejvíc. Představitel Jamese, Luke Treadaway, dokázal přesvědčivě ztvárnit roztřesenou narkomanskou trosku, ale i tak se mu nějakým způsobem podařilo vzbudit dojem sympaťáka, což je fajn. Co si ale budeme namlouvat, největším lákadlem filmu je samozřejmě nádherný zrzavý kocour Bob, který se sice vůbec nenamáhá hrát a dělá si ty svoje kočičí věci, ale jak každý správný kočkomil moc dobře ví, každá scéna a situace, v níž se nachází kočka, je prostě lepší než každá scéna a situace, v níž se kočka nenachází. Tečka.

Zajímavé, že mně většina, zde nadprůměrně hodnocených, východoasijských filmů nesedne, a u tohoto japonského mixu Batmana a Dextera, ač je tu v modrých barvách, jsem se bavila více než obstojně. Na seriózní kriminálku je to trochu fantaskní (i když ne nadpřirozené), takže to spíš připomíná temnou superhrdinskou story (na asiaty přiměřeně brutální) se zajímavým námětem, několika celkem překvapivými zvraty a slušným zakončením. Jestli je Ikuto Tóma dobrý herec, z jeho bezemoční kreace nepoznám, ale navzdory tomu, že tu většinu času postavou připomíná vysušenou mřenku, tak je v těch pár akčních scénách docela cool. Nějaké mouchy to má, celý ten předzávěrečný střet v té továrně (či co to bylo) už trochu ztrácel tempo a Suzukiho nemesis byla na můj vkus až příliš netradiční (i když dostatečně šílená a zcela bez skurpulí), ale to jsou zkrátka celí Japonci, takže to beru.

Tak tohle stálo za to vidět už jen kvůli Emmě Thompson, která tu svou kreaci sockovní důchodkyně se zálibou v bingu a s poněkud netradiční zásobou masa v mrazáku, zahrála na výbornou. A ani Robert Carlyle,jako ztrápený holič, kterému se neustále lepí smůla na paty, za ní příliš nezaostával. Jen škoda, že ačkoliv je snímek skrz naskrz prošpikován černým humorem, těch skutečně vtipných situací je tam jen poskrovnu, za to absurdity a morbidnosti jsem si užila měrou vrchovatou.

Velké plus za nápad a za nekorektní Kristen Bell v hlavní roli, ale co je to všechno platné, když se to zatím z větší části drží v přizdisráčském, moctonepřehánějme zpracování. Chtělo by to pořádný rozlet, přátelé scénáristé.

Začátek byl takový nemastný neslaný, skoro jako by tvůrci vyplýtvali všechnu svou kreativitu na předchozím 7 Days in Hell, ale pak se to docela rozjelo. Nejvíc mě pobavila ta chytlavá hudební čísla s přiblblými texty, nebo třeba scéna s žádostí o ruku, to nemělo chybu. A hlavně se tam odvíjel moc příjemný a vtipný příběh o slávě versus přátelství (samozřejmě plný žánrových klišé, ale to byl protentokrát záměr). Film je nacpaný k prasknutí slavnými hudebními i jinými hvězdami, z nichž mě účast některých z nich docela udivuje, protože dost zapadají do obrazu toho, co tu Samberg a spol vlastně parodují. K tomu mám tři teorie. Za a) disponují překvapivým nadhledem a smyslem pro humor, za b) tomu se říká hledět do zrcadla a nevidět se, nebo za c) je jim to jedno, hlavně když jsou vidět na plátně či v televizi. Za to poslední bych se obzvlášť přimlouvala.

Polovina komických situací je postavena na tom, že pravěcí lidé předjímají zvyky a chování dvacátého prvního století, ta druhá pak na přitroublosti všech zúčastněných. Není to nic nedívatelného, no v mém případě převládala spíš nezúčastněná nuda. Našlo by se tam pár ucházejících kameňáků, ale obecně mi tento druh humoru zas tak moc neučaroval.

V podstatě souhlas se zdejšími nadšenými komenty, co se týká zpracování, výborných dětských hereckých výkonů a pocty různým žánrovým trhákům let osmdesátých. Jen ta tajemná mysteriózní zápletka mě malinko zklamala. Asi jsem čekala víc Akta X a dočkala se spíš Stephena Kinga. Podle toho zakončení mi připadá, že si tvůrci nechávají otevřená vrátka pro pokračování (úspěch seriálu tomu samozřejmě neuškodí), takže bych to tipla na další sérii.

Tak nějak nevím. Úvodní modro-černobílá část je po filmařské stránce opravdu lahůdka, sice jsem se nebála, ale horrorovou atmosféru to mělo dobrou, to uznávám. Zato ten barevný samurajsko- kočičí příběh krvavého násilí a velké pomsty na mě působil až směšně. Je to všechno hodně japonské a docela dobře se na to kouká, ale mrazení v zádech jsem z toho neměla ani náhodou.