kareen

Přiznávám, že na rozdíl od mnohých, jsem nikdy nezaujímala pohrdavý postoj k teenagerské stanici CW. Je to domov mé srdcovky Supernaturalu (i když ho podědila sloučením dvou jiných televizí) a na rozdíl od dalších komerčních stanic (kabelovky nepočítám, to je jiná liga), chrlících neustále jak přes kopírák další a další nudné kriminálky CSI, rodinné komedie, či provařená dramata z právnického nebo lékařského prostředí, nabízí poněkud originálnější alternativy v podobě různých scifi, fantasy a superhrdinských seriálů. Což já můžu. Jasně, nabízí je většinou v odlehčeném provedení pro náctileté, ale nepostrádají zábavnost a já si tam čas od času najdu nějaké to guilty pleasure (taková zlobivá upíří rodinka v The Originals mě baví i ve druhé sérii). A na rozdíl od mnohých mě neodpuzují ani biblická témata, pokud jsou zpracovaná hravou a zajímavou formou. Přes to všechno musím souhlasit, že je Messenger vážně hrozný seriál. S nevýraznými herci, směšnou zápletkou i dialogy a co je vůbec nejhorší, začíná nudit už ve druhém dílu a přiznávám, že dál jsem se nedostala. Ani se nedivím, že s ním CW nepočítá do dalšího roku, myslím, že zrovna tohle zrušení nikomu chybět nebude.

Taková dvoudílná ostrovní verze našeho Dobrodružství kriminalistiky, na téma důkazu DNA. Kvalitní britské zpracování, které však klade větší důraz na proces vyšetřování než na vzrušující honbu za vrahem, takže žádné velké napětí se nekoná. Objektivně by to bylo na lepší trojku, ale můj oblíbený John Simm hodnocení zvedá o chlup výš.

Úžasné obrazové variace na všechny odstíny modré. Bez narušujícího patosu, zato sympaticky nedoslovné a výborně zahrané. Viděno v rámci Challenge 1015: 30 dní se světovou kinematografií.

Kdybych měla hodnotit prostinký děj, téměř ochotnické herecké výkony a svou naivitou mnohdy spíše úsměvné dialogy, nebyla by to žádná velká sláva. Na druhou stranu, napsat, že to má dobrou atmosféru, je jako konstatovat, že byl Bob Marley celkem obstojný reggae muzikant. Jamajka z každého záběru sálá až neuvěřitelně (i když ne ta plážově idylická), polovina osazenstva svým ležérním postojem dává najevo, že má všechno těžce na háku a soudě dle lesku v jejich očích se vsadím, že to zhulení ganjou ani nepředstírají. Samo sebou nesmí chybět spousta výborné muziky, která zabírá tak osmdesát procent filmu - pokud zrovna netvoří pozadí scén, nebo někdo nezpívá, tak zní alespoň z rádia. Což je sice moc fajn, ale s postupujícím časem mě to přeci jen začalo trochu unavovat. Jo a zajímalo by mě, jestli je tam Ivanhoe Martin zcela běžné černošské jméno, protože mně přišlo docela legrační. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Nechci být zlá, ale je mi těžko soucítit s Minou, protože patří přesně k tomu typu jednodušších ženských, co se většinu času chovají, nejen co se týká vztahu k mužům, dost vypatlaně a spíš jsem kolikrát litovala jejího syna Felixe. A znovu jsem si jen potvrdila, že tahle vztahová melodramata nejsou pro mě to pravé ořechové. Nejen, že to se mnou ani trochu nepohnulo, ale většinu času jsem se i dost nudila.Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Pokud jdete do filmu s očekáváním přímé, dějově jasné kriminálky nebo dojemné sociální pohádky, tak se vám to zcela určitě líbit nebude. Cyclo je film velmi pomalý, ve kterém se moc nemluví a i z toho mála jsou polovina verše, na bezútěšné osudy svých postav pohlíží s nezúčastněným odstupem, je nacpaný metaforami v takové míře, že jsem si musela spoustu věcí domýšlet a jehož celkovou atmosféru tvoří vedle nenápadné hudby, především všudypřítomný hluk ulice a přilehlé špinavé městské brlohy. Ale je také obrazově nádherný, bída a brutalita se tu snoubí s lyrikou a na konci jsem zjistila, že mě i přes ten odosobněný přístup zasáhl bolestněji, než bych si pomyslela. Stejně tak pocit, že jsem právě zhlédla něco výjimečného. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Místy je to kapánek zidealizované, metafory boje proti zkostnatělým tradicím naservírované tak očividně, aby to bylo jasné i těm největším nechápavcům a Aichin vztah s tím blonďatým chcípáčkem Emilem, neměl ani desetinu chemie, co měla se svým nepřítelem Omarem. Jejich kuchyňská bitka neměla chybu, přesně ve stylu známé pravdy, že láska a nenávist mají k sobě velmi blízko. Ale o romantiku tady ani nejde, Aicha je skvělá mladá žena a v pravém slova smyslu bojovnice, co si hledá svou cestu na slunci a já si tu holku prostě zamilovala, její urputnost, její vnitřní sílu, ale i zranitelnost vůči rodině. Další věcí je, že já k filmu přistupovala s předpokladem, že to bude taková light verze dívčího karate, jen vedlejší přívažek k příběhu, ale byla jsem příjemně překvapená, protože za ty kung-fu choreografie, by se nemusel stydět kdejaký asijský akčňák. Tu tureckou rozjuchanou hudbu, bych si osobně do sluchátek asi nepustila, ale tady to spojení s bojovými scénami fungovalo celkem dobře. Takže, abych to shrnula, za Aichu, kung-fu a za to, že jsem se ani minutu nenudila, je to za pět. Jaký je smajlík pro kung-fu pozdrav? Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Natočené a zahrané je to dobře, tam nemám žádných námitek a taky oceňuji, že se tvůrci nebáli jít do takto odvážného námětu. Pouze ten zde slibovaný černý humor jsem tam hledala jen těžko, respektive ne, že by tam nebyl vůbec, ale takový nemastný neslaný, jako by ty vtipné situace nebyly dostatečně vypointované. Ale je tu i možnost, že mi takový suchý styl humoru zkrátka jen nesedl, protože jestli jsem se za tu dobu dvakrát pousmála, tak to bylo moc. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Taková nevánoční, téměř až černohumorná a zatraceně vtipná Láska nebeská pro dospělé. Tak ani nevím, co mě bavilo víc, jestli ten novopečený rádoby herec; paní, co rozplakávala svého muže; slečna, co se nejspíš zhlédla v Padesáti odstínech; sex po telefonu pro hluché, nebo sexuální delikvent s čokoládovými medvídky. A vezmu-li v úvahu, že se to celé točí právě kolem sexuálních úchylek, tak je to i překvapivě příjemným, ač neokázalým způsobem, krásně romantické. Viděno v rámci Challenge 2015: 30 dní se světovou kinematografií.

Ačkoliv tyto, podle skutečnosti, natočené příběhy beru dost s rezervou, protože to, co už nestačili překroutit či přibarvit samotní účastníci a poté média, to pak většinou dorazí představivost scénáristů, ale tady jsem se stejně neubránila rozhořčeným emocím. Nejen vůči bezzubé liknavosti policie a dalších státních orgánů, ale samozřejmě hlavně kvůli tomu odpadu lidské společnosti, to byl tedy vážně zjev, z něhož šel až téměř hmatatelný fyzický strach. Podobné snímky mě vždy přimějí k zamyšlení nad zapeklitými otázkami morálky a práva, ale můj postoj bych v tomto případě u nejvyššího soudu k dobrému zrovna nedávala. Viděno v rámci Challenge tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií.