Jacek

Divný film? Dokonalý, neskutečný... a pakliže divný, pak jen v tom nejlepším slova smyslu. Film, který svého diváka - diváka, který přistoupí na jeho hru a je ochoten se identifikovat s postavami - dostává v několika krocích. Ale důkladně. Osobně jsem z kina odcházel omráčený, prožraný Kaufmanovou nádhernou záludností na několik hodin...

Jedná se o snímek sice ne dokonalý, ale rozhodně nestandardní a zdravě jiný – a to jak vedle běžné, tak i nezávislé produkce. Téma snímku není „nijak převratné“, pochopitelně. Dějově roztříštěný film o vzájemně se proplétajících osudech skupiny feťáků, fičících na speedu a prohryzávajících se se sněhem okolo nosních dírek vyžhavenou, vyprázdněnou realitou předměstí L.A., svým ironicky „nehodnotícím“ vyzněním někdy více a někdy méně připomíná starší filmy s obdobnou tematikou (nelze nevzpomenout přinejmenším stále omílaný Trainspotting). Navíc, vzhledem k tomu, že trpí jistou scenáristickou krátkodechostí (projevující se místy lehce křečovitou vtipností, trochu prázdným opakováním některých postupů a značnou „přeinspirovaností“ některých zákrut vyprávění), je děj tou nejslabší složkou celého tohoto filmového rauše. O poznání zajímavější je ovšem zpracování. Debutant Jonas Åkerlund se způsobem, jakým k filmu přistoupil, extaticky hlásí k tomu, že je v prvé řadě a především režisérem hudebních klipů – jeho snahou je nechat diváka sledovat film „očima speedu“, a proto bez oddechu a velmi přesvědčivě tlačí obraz do rychlého střihu, důrazu na makrodetaily, afektovanosti, krátkých řetězů obrazových asociací... a výsledek je velmi přesvědčivý. Je vtahující, nedává čas vydechnout – dokonale mapuje chutě a podivnou logiku života se speedem. Šňupu bývá vyčítána řada věcí – idealizací postav narkomanů počínaje, přemrštěným naturalismem konče. Nad těmito výtkami lze leda pokrčit rameny – smutné, prázdné, vyjedené postavy v sobě dle mého názoru nesnesou idealizaci ani náhodou; bez naturalismu a jeho „nahé sprostoty“ by snímku chyběla polovina přesvědčivosti. Jediným – i když pro většinu diváků asi jen těžko vydýchatelným – záporem je tak dle mého zmiňovaný scénář. S ním spojené mínus má potíže znegovat i kongeniální výkon stárnoucího Mickeyho Rourkea. A že je ten bývalý playboy vážně dekadentně dokonalý!

Rozum až zůstává stát nad tím, co se Bentu Hamerovi podařilo: postupný přechod od designového fetišismu přes absurdní non-konverzační komedii ve velmi lidský příběh je krom jiného i jemnou ilustrací poválečných vztahů ve Skandinávii... ajaj, dlouho, dlouho mi nebylo u filmu tak dobře.

Ale výborně! Právě tak to má přece vypadat! Snyder je svěží, nápaditý, báječně cituje klasiku, nezaplétá se do stupidit. A baví. Nemůžu si pomoct - je to jeden z nejlepších pophororů, které mi huply za krk.

„Adaptace“, požírající svůj vlastní ocas (jak Charlie Kaufman sám konstatuje), je druhoplánově ironickou, sofistikovanou hříčkou, komentující sebe samu. O čem všem vlastně je? O tvůrčí krizi, o hledání vlastní cesty, o teorii filmové narace, o nesmyslnosti pravidel a principů, o sebeklamech, o útrapách onanie? Těžko hledat jistotu – jde o film interpretačně velmi otevřený a veškeré odpovědi Kaufmanem nabízené jsou stejně zásadní, jako vylhané a parodické. Ti, kdo mají dokázat jejich platnost, fatálně selhávají. Kaufman nechává selhat i sebe sama, tvrdící, že se nechce „cpát do zbraní a automobilových honiček a dávání základních životních lekcí hrdinům a do jejich růstu a vzájemného setkávání nebo překonávání překážek jako cesty k úspěšnému konci“. To vše nakonec dopouští – s nadsázkou a nečekanou surovostí zároveň. Kaufmanova „Adaptace“ ovšem vůbec není nudným, nekoukatelným intelektuálním knedlíkem – je zábavným a svěžím kouskem. Není se čeho bát. Dokonce ani Nicolas Cage v dvojroli bří Kaufmanů není negativem – je to překvapivé, ale hraje (!) opravdu a dobře. Vedle „Hodin“ tu zkrátka máme druhý filmový vrchol tohoto léta.

Tarantino v prvé řadě ukázal, že rozetnutí snímku do dvou balíků může mít i jiný než čistě marketingový smysl. Oba dva díly se od sebe totiž výrazně liší, ve své odlišnosti zajímavě spolupracují, a přitom dokážou svým způsobem fungovat jako samostatné snímky. První díl – výrazně skoupý v samotném vyprávění, tedy v objasňování toho, oč a proč jde – byl efektním akčně citujícím entrée do světa nejasné pomsty; byl koncentrovanou, sofistikovanou a důkladnou manýrou, skládající poklonu dálněvýchodní produkci. Druhý díl stylovost brakového revivalu neopouští (i když citační těžiště částečně přemisťuje z východu na západ, ke spaghetti westernu), ale zpomaluje, nechává vystoupit vyprávění a z načrtnutých figurek činí příběhově opravdové postavy. Potvrzuje se sice na jedné straně podezření, že zápletka je zajíkavě primitivní (vlastně nejde o nic jiného, než o problémy, které vznikají ve vztahu, když přestane fungovat komunikace – tím zajímavým je, že jde o vztah mezi nájemnými vrahy, což předurčuje i řešení partnerské krize), na straně druhé potvrzuje i to, že hloupý děj je sice zlý pán, ale jako sluha může být pod dobrým vedením výtečný.

Režisér John Crowley pro své vyprávění, situované do ulic irského maloměsta, zvolil formu mozaiky skládané ze vzájemně propletených a ovlivňujících se příběhů. Zkrotit bujného koně rozevláté narace a přinutit ho klusat jedním konkrétním směrem ovšem není žádná sranda, jak zjišťuje on i divák – ne vždy se zkrátka daří zvládat síť dějů a střetů tak fantasticky, jako se to povedlo například v britském Podfu(c)ku, švédském Tik-taku nebo perverzně něžném americkém Štěstí. Crowleymu se na jednu stranu daří udržovat diváka v obraze a vlastně nikterak ho nemate, ale na stranu druhou jeho snímek oproti zmíněným mistrovským kouskům postrádá výraznější tah a sevřenost. Relativně dobře si nicméně vede při „autentické“ práci s kamerou a kliku má rovněž při obsazování jednotlivých postav, které možná někdy působí lehounce karikovaně, ale stále mají kouzlo. Výsledkem Crowleyho snažení je vůbec ne špatný snímek, nepřekračující sice nikterak standardy „ostrovních filmů“, ale i přesto v některých ohledech příjemně překvapivý.

Trója má především pech v tom, že cestičky, po nichž si to, vedena Wolfgangem Petersonem, šlape, už proběhli stejně dobře jako ona – nebo ještě lépe – jiní. Ti rychlejší. Proto jen těžko může Trója překvapit (pokud nebudeme za překvapivou považovat dvojici záběrů na Pittovo hýždě) – díky své konvenčnosti je odsouzena maximálně k udržování standardu, spíše než k inovacím. Což je u podobného snímku v dnešní době trochu problém, ochozy inovace žádají.

Emmerich nepostupuje kdovíjak originálně, to podtrhuji. Téma jako takové, dílčí nápady ani postup vyprávění nejsou nijak převratné a už se tu v té či oné podobě mnohokrát objevily. Režisér navíc v zásadě opakuje model, který ukázal už ve oněch dvou zmíněných snímcích. V jedné rovině rozvíjí „globální příběh“ meteorologickým kolapsem destruovaného světa, v rovině druhé „individuální příběh“ otce, snažícího se zachránit syna, jenž se se skupinkou dalších obětí snaží přežít ve zničeném New Yorku (ano, tušíte správně – klišé...). Přesto se Emmerichovi daří vystavět v rámci žánru nadprůměrný pomník své (vizuální) megalomanii. I když totiž Emmerich nehýří tolika epizodickými úniky, jako ve dnu Nezávislosti, i když počty jednajících postav postupně zostra redukuje a i když si v samém závěru neodpustí trochu krkolomnou zkratku, daří se mu dát filmu velmi příjemné a bez námitek přijatelné tempo. Navíc diváka ani technologii nijak nešetří při vykreslování celé té klimatické hekatomby a sytí lačné oko víc než uspokojující realističností, nabitou značnou dávkou mrazivého sadismu. Ačkoli snad samo vysvětlení průběhu událostí může být zpochybněno (nevím, nejsem klimatolog), jejich zobrazení obstojí.

Remundův a Klusákův dokument je vynalézavě a zručně natočenou filmovou studií světa marketingu a reklamy, světa simulací a přislíbených požitků. Studií obou stran barikády – ovlivňujících i ovlivňovaných. Svým postupem Remunda a Klusák připomínají provokatéra Michaela Moorea – sami se stavějí do středu celého příběhu, jsou jeho průvodci i hlavními hrdiny. Před objektivy kamer zadávají výrobu reklamní kampaně, hádají se s reklamními tvůrci, mění se v managery, dělají výzkumy konzumního chování, točí reklamy... a nakonec – tváří v tvář tisícihlavému davu – slavnostně přestřihávají pásku. Oproti Mooreovi jsou ovšem Remunda s Klusákem „čistí“ – „Moore dokazuje tezi, my ne,“ říká Remunda. A má pravdu. Zatímco Moore vždy přichází se zcela jasnou interpretací, pro kterou jen hledá oporu, Remunda a Klusákem nechávají film otevřený. To sice poněkud oslabuje „tah na pointu“ a svádí k alibistickému konstatování, že „divák si cestu najde“, ale tvůrčí duo se tak neocitá na nejisté ploše ideologie či protikonzumní morality.