Jacek

Týden či víc v tokijském hotelu – tiché neosobité chodby, panorama cizího velkoměsta, nesrozumitelný personál mluvící nesrozumitelnou variací na angličtinu a pohybující se ve světě nesrozumitelných kulturních pravidel. Právě sem je vržen Bob Harris, stárnoucí unavený herec, který přijel do Tokia fotit a točit reklamu na whiskey. Sedává na baru, zpíjí se, v noci nespí. Je ztracen v překladu světa z jazyka do jazyka, z kultury do kultury – přičemž trapné na celém tom překladu je to, že pokud se tváří v tvář vlastní roli cizince cosi ztrácí, pak je to jistota a smysl světa, který nechal na druhém konci telefonní linky. Tam kdesi doma. Tenhle stárnoucí, ztracený a nevyspalý muž, ve frázích si telefonující se svou ženou, potkává ve „svém baru“ dívku Charlotte, čerstvou absolventku filozofie, která v tom samém hotelu čeká na svého manžela, vytíženého fotografa. Její situace se od jeho liší takříkajíc v „biografických detailech“, tedy příčinách pocitů ztracenosti, ale už ne v pocitech samotných... A ti dva si nutně padnou do oka. Jsou si vzájemně soudruhy ve zbrani i jedinými důkazy opravdovosti a plnosti v tom podivném, dočasně navštíveném světě... Mluví spolu, zkoušejí usnout, ochutnávají Japonsko, s jemnou ironií svlékají své životní příběhy a dodávají si kuráž. Takový příběh je pochopitelně pomalý a neakční. Sofie Coppolová ho nicméně podává natolik přitažlivě, že každý jen malinko „cvičenější“ divák nebude mít žádný problém nechat se polknout dokonale vystavěnou atmosférou hmatatelného místa a času. Coppolová důkladně využívá vyzrálého talentu Billa Murrayho, sytícího snímek neodolatelnou ironií, stejně jako možností svého osobitého, konvencím „svižnosti“ se vysmívajícího stylu.