Jacek

Stone je těžce patetický - ve snaze podřídit se východnímu způsobu vyprávění natočil pomalý příběh složený z krásných (byť někdy drsně krásných) obrazů, nikam nepospíchá, hraje si s drobnostmi a barvami, hudbou i divákem. Ale není to naškodu - zdánlivá sladkost obrazu není samoúčelná, dovoluje Stoneovi hrát si s paralelami a jen naoko změkčit krutost vyprávěného a naopak ji tak ještě zvýraznit. Toto není Četa, která ukázala naprostou cizotu, ve které se ocitl americký voják. Zde Stone ukazuje bytostně známý a krásný svět, který je plundrován a ničen cizinci i těmi, kdo jsou tu doma. Kontrast mezi úvodním idylickým líčením Vietnamu a válečnou scenérií je šokující. Stoneovi se přesvědčivě daří ukázat bezvýchodnost situace, do které se Vietnamci dostali - na jedné straně byli tvrdě terorizováni "hostující" americkou armádou a armádou jižního Vietnamu, na straně druhé byli vraždění "vlastními" - Vietkongem. Zde si Stone nebere servítky - realita byla hnusná. Proč ji tak neukázat? Proč ji nezobrazit tak "romanticky", až se zvedne žaludek? Film Nebe a země byl natočen v roce 1993 a devadesátá léta jsou z něj cítit. Stone si dovoluje vtipkovat, odlehčovat svůj patos ironií. Obrazová paralela mezi buddhistickým chrámem a velkou americkou lednicí, tlustá a objímající tchýně i naprosto absurdní sebevražda hrdinčina manžela, který se zastřelí nahý v autě, aby se stal dalším důkazem, že Amerika je velmi podezřelý svět - takový humor by se v Četě jen těžko objevil.

Mortensenem ztělesněný hlavní hrdina Hopkins, zemitý a přímý kovboj, veterán divokého západu a očitý svědek masakrů indiánů u Wounded Knee, pracuje v putovní šou Buffalo Billa. Má dvě lásky – chlast a kongeniálního strakatého mustanga Hidalga. Právě dík Hidalgovi dostává šanci změnit svůj nezdravý životní styl i pěkný kus ve středověku zasekané Arábie – šejkem všech šejků Rijádem mu je totiž nabídnuto, aby se zúčastnil tři tisíce mil dlouhého pouštního závodu Ohnivý oceán, v němž soutěží největší koňští borci z arabských chovů. Hopkins to pochopitelně bere a během závodu objeví sám sebe a ukáže arabskému světu, jak důležitá je plebejská sebedůvěra a upřímnost. A vůbec. Ohnivý oceán je, jak už naznačuje toto strohé shrnutí, eintopfem nacpaným řadou klišé, z nichž každé by mohlo vyživit jeden slabší snímek. Lavíruje mezi storkou o vychytralém konikovi a jeho (dů)vtipném majiteli (Luck Luck?), příběhem o hledání identity a vykoupení ze spoluviny na nějakých těch masakrech (hm, to stejné v bledě hnědé se nedávno objevilo v Posledním samurajovi) a exotickou adventurou opepřenou honičkami po orientálních bazarech (jasně, i já mám rád Indiana Jonese). Kořením by měly být na posledních metrech vyhrávané koňské závody, mystické motivy, romantické plenéry a standardizovaně barvité postavy (hodný a uvážlivý šejk a jeho zvlčilý synovec, intrikující Angličanka a nevinná šejkova dcera toužící po emancipaci...). Žádná sláva, opravdu. Nemusel bych ani připojovat komentáře v závorkách. Připočtěme k tomu velmi nevyrovnané řemeslné zpracování (klátící se od až směšně nerealistických detailů po překvapivě rozmáchlé meditativní scény) a nezvládnutou dramaturgii, připravující snímek o většinu tempa – a jsme doma. Když neobstojí ani zpola zarputilý a zpola uslzený Mortensen, zůstávají jediným kladem filmu Omar Sharif v roli šejka a Louise Lombardová coby vyčuraná Angličanka. A to je málo.

Gibson se proviňuje schematičností (která je nejčitelnější v jeho jehi práci s postavami) a obludným zjednodušením, jakousi „ideovou komprimací“, která divákovi lobotomizovanému přívalem krve dochází až posléze, ale, jak doufám, přece jen dochází. A vzhledem k tomu, že to jsou právě tato poněkud manipulativní zahuštění, která z Umučení činí nejkontroverznější snímek posledních let, nezbývá než rychle setřít krev z tváře a hledat zajímavější téma.

Curtisův film – a teď stranou slzavost vánočního pekla – staví především na vkusné situační komice, trefnosti řady postřehů a parádě kvalitního hereckého obsazení. Hugh Grant coby po sekretářce prahnoucí ministerský předseda nepřekvapuje a drží svůj typ, ale kupříkladu se záletem flirtující Alan Rickman, lidsky subtilní vdovec Liam Neeson či platonická a roztříštěná Laura Linney jsou bez výhrady nadprůměrní a Emma Thompson by hnedle zasloužila sošku. Vedle těchto takříkajíc karakterů dostane divák ještě bonusy – krom příštipkařícího Rowana Atkinsona především božskou zpitou zombii hudebního průmyslu v podání Billa Nighyho. Zde si není nač stěžovat. Slabinou filmu jsou ovšem některé přehrocené epizody, které jako by se do Curtisova vetřely z „Prciček“. A vyloženě mrazivá je pasáž, v níž Grant coby premiér svým atakem amerického prezidenta zachraňuje chudákem Tonym B. otřesené britské politické s(ebe)vědomí.

Nečekaně vtipný a na svou dobu stylově velmi progresivní snímek. Zvláště příjemné jsou dobové narážky na éru Bushe st., které dnes vyznívají pozoruhodně čerstvě. Dějinnou nostalgií naopak zavání snaha o scenáristickjé srovnání se s rozkladem bipolárního světového uspořádání, tak přívětivého pro veškerá špionská témata...

Týden či víc v tokijském hotelu – tiché neosobité chodby, panorama cizího velkoměsta, nesrozumitelný personál mluvící nesrozumitelnou variací na angličtinu a pohybující se ve světě nesrozumitelných kulturních pravidel. Právě sem je vržen Bob Harris, stárnoucí unavený herec, který přijel do Tokia fotit a točit reklamu na whiskey. Sedává na baru, zpíjí se, v noci nespí. Je ztracen v překladu světa z jazyka do jazyka, z kultury do kultury – přičemž trapné na celém tom překladu je to, že pokud se tváří v tvář vlastní roli cizince cosi ztrácí, pak je to jistota a smysl světa, který nechal na druhém konci telefonní linky. Tam kdesi doma. Tenhle stárnoucí, ztracený a nevyspalý muž, ve frázích si telefonující se svou ženou, potkává ve „svém baru“ dívku Charlotte, čerstvou absolventku filozofie, která v tom samém hotelu čeká na svého manžela, vytíženého fotografa. Její situace se od jeho liší takříkajíc v „biografických detailech“, tedy příčinách pocitů ztracenosti, ale už ne v pocitech samotných... A ti dva si nutně padnou do oka. Jsou si vzájemně soudruhy ve zbrani i jedinými důkazy opravdovosti a plnosti v tom podivném, dočasně navštíveném světě... Mluví spolu, zkoušejí usnout, ochutnávají Japonsko, s jemnou ironií svlékají své životní příběhy a dodávají si kuráž. Takový příběh je pochopitelně pomalý a neakční. Sofie Coppolová ho nicméně podává natolik přitažlivě, že každý jen malinko „cvičenější“ divák nebude mít žádný problém nechat se polknout dokonale vystavěnou atmosférou hmatatelného místa a času. Coppolová důkladně využívá vyzrálého talentu Billa Murrayho, sytícího snímek neodolatelnou ironií, stejně jako možností svého osobitého, konvencím „svižnosti“ se vysmívajícího stylu.