Jacek

Byl jsem na dně (I Went Down) je klasický příběh 90`s - mírně dekadentní, ironický, relativizující. Příběhem se táhne permanentní rozhovor mezi Gitem a jeho přiděleným parťákem Bunny Kellym, obtloustlým, velmi irským a drsňáckým skorogangsterem. Mají spolu najít a šéfu Frenchovi přivézt Franka Gogana (jde o štočky na tisk dvacetidolarovek, jednu zprzněnou manželku a plánovanou úkladnou vraždu) a cestou, i přes počáteční mírné nesympatie, se z nich stanou "really fucke'friends" [rili fuky frenc], po našem "fak dobrý kamoši". Zkrátka - co do nápadu nepříliš originální klasika (za všechny podobné dobře brakové příběhy zmíním třeba Smrtonosnou past I. či Nepřítele státu), která ale obnošenou vestu vylepšuje oněmi typickými atributy devadesátých let: trainspottingovským slovním humorem, absurdní relativitou počínání hrdinů (zde jsou to lotři - a podobně jako u feťáků v Trainspottingu, i zde "je všechno přece úplně oukej") a promakanými "zbytečnými" dialogy, vytvářejícími "dokumentární" rozměr snímku. Film Byl jsem na dně má všechny atributy ve své době divácky úspěšného filmu: včas naskočil na vlnu již zmiňovaného Trainspottingu a jemu podobné dekadence, je vizuálně zajímavý, vtipný, není nijak blbý ani trapně intelektualizující. Však se také dočkal své slávy - byl divácky nejúspěšnějším irským snímkem v roce 97 a urval několik cen na různých festivalech. Geniálním snímkem ovšem asi nebude: poměrně zajímavá kamera a velmi dobře zvládnuté dialogy jsou fajn, ale přece jen nestačí k tomu, aby film byl víc, než jen dobrou zábavou s dobrým koncem.

Izolace, nízký sociální status, špatná práce, stesk po domově – to je asi to jediné, co má šestice, společně obývající jeden byt, společného. Ve všem ostatním se liší – v cílech, ve schopnostech, v intenzitě tradičního katolického vyznání... Vedle naivní husičky, která si svět Ameriky představuje jako Noskova loutka ozbrojený konflikt, tak žije stárnoucí alkoholický intelektuál, živořící v "manuálním ponížení", rigidně katolický tatík, vydělávající za mořem na rozplozenou rodinu, mladý a americky všehoschopný muž, který touží stát se "skutečným Američanem", poněkud drsný a v černém obchodě práskaný inteligentní "muž v nejlepších letech" a mladý "hoch ulice". Zajímavá rodina, což? Děj filmu rozvíjí předvánoční osudy těchto hrdinů a ukazuje je v nelehkých (a samozřejmě pro diváka poměrně vtipných) životních situacích. Za vším jsou prachy a polské kořeny. A tak zatímco se jeden svých kořenů drží zuby-nehty, druhý se od nich snaží za každou cenu odpoutat. A ačkoli jeden maká jako o život a peníze nemá, druhý je tak trochu lump a peníze se k němu hrnou... Janusz Zaorski se pokouší o jakýsi "allenovský příběh", kdy míchá koktejl z jednotlivých osudů, proplétá je dohromady a snaží se z nich vymačkat trochu sladkokyselé šťávy životní ironie. To se mu přesvědčivě daří bohužel jen chvílemi – a to kupříkladu tehdy, když ukazuje, kterak tesklivý otec "prožívá" přes videoobrazovku Štědrý večer se svou rodinou a divákovi je přes veškerou dokonalou idylu zřejmé, že onen rozsochatý muž nepomáhá slzící manželce jen s rodinným hospodářstvím... Jiné situace vyznívají z plátna spíše trochu hloupě a násilně. A to se pak ironie špatně hledá. Zvláště zoufalá je postava naivky Terezy, značně prsaté dlouhovlasé bloncky, která je již snad částečně díky své úloze v ději a také kvůli "hereckému výkonu" Katarzyny Figury (hm... moc hezké jméno!) jen jakousi mírně vulgární návnadou pro diváky-pubescenty a starší pány-mlsaly, kteří by jinak do kina asi těžko šli... Štastný Nový York je z rodiny "porevolučních" filmů, mezi které bych zařadil naše Dědictví nebo slovenskou splaškovinu Rivers of abylon. Téma je zajímavé a slibuje umělecké zhodnocení změn, které probíhali v posledních letech v postkomunistických společnostech ("kofrontace kultur a hodnot", napsal by sociolog), výsledek na plátně ovšem ukazuje na nezralost nadhledu, díky kterému je film válcován buď šablonovitostí postav a fabule, nebo mírně přisprostlou podbízivostí čehokoli, co by se konzumentovi (je nová doba, proto již nejde o diváka) zalíbit. A je jedno, jde-li o dobře rostlé čtyřky či řízně hospodské frky.

Cosi zvrhlého se ve mně probouzí a nutí mě napsat: tak zlý film to přece není, proboha...

Převkapivě realistická věc (tím realističtější, čím starší - zejména v kontextu dění po 9. 11. 2001), velmi ironicky a velmi trefně odhalující pravidla spindoktoringu... Jako fiktivní ilustrace některých dokumentů, připravovaných BBC, se dá považovat za ideální studijní materiál politické PR.

Rivettova autorská degenerace je děsivá. I když, pravda, jeho snímek se svého času stal jedním z nejvtipnějších projekcí karlovarského festivalu. Diváci bouřili smíchy, tleskali, když zemřela hlavní hrdinka... Rivettova režijní dráha poněkud připomíná dráhu Juraje Jakubiska.

Eh, tohle je dost obskurní kousek... ale v perverzníčkově deníčku by chybět neměl.

Ať si kdo chco co chce říká, ale kombinace J.G. Ballarda a D. Cronenberga je masitá, ale dobrá...

Kdyby aspoň ta šukačka... Nic. Nefungující, hloupý, manýristický, nesmyslný snímek, pointovaný imbecilní moralitou...

Čirá nostalgie. A první filmové slzy. Jojo...

Distribuováno pod názvem "Hvězdná srážka", přičemž kvalita filmu - je to jeden z bezkonkurenčně nejhorších snímků, které jsem kdy viděl - vede k překřtění té úžasné blitky na (bez pardónu) "Hvězdnou sračku" ("Star Trash"). Z pohledu milovníka běsů ovšem perla - dokonale příšerná věc. Takže - do boje, mí golemové!