Jacek

Vedle Blade Runnera nejlepší filmový přepis Dickova textu. Narozdíl od Blade Runnera ovšem pekelně přesný - s výjimkou závěru, který je překvapivě a k dobru celé věci pěkně "apgrejdován".

Průměrná vyprávěnka o ošklivce, která v blyštivém módním světě najde zalíbení, aby nakonec prohlédla jeho šalbu a zvolila opravdovou sebe samu, je poměrně solidně pozdvižena na lehký nadprůměr dík excelentnímu výkonu Meryl Streepové.

Tohle je prostě mazec. Nejostřejší je, že to promítají v autobusových linkách Eurolines - kde před tím nemáte šanci utéct... a blitlíky k tomu nerodzávají...

Čistá práce. Úder mezi oči.

Proboha... to snad ani... vulgární soft-softporno-groteska bez děje a s jedním či dvěma fungujícími vtipy a nánosem trapné situační komiky... ano, to bude hit. Bezpoychyby. Bohužel.

Mariňák je silný film silného režiséra, který ví, jak spojit efektní obraz s efektní muzikou, a současně si dobře uvědomuje, že stylový efekt nestačí. Že je třeba říkat cosi netriviálního, promyšleného. Problematický je snad jen samotný konec – od zbytku vyprávění izolované (a nevysvětlené) civilní úmrtí jednoho z hrdinů na mě působí stejně rozpačitě, jako monolog snad až příliš připomínající zmíněnou Stoneovu Četu.

Proti Benignimu stojí špatný scénář, pokažený nejedním divácky nečitelným dějovým střihem, špatné herectví jeho partnerů (ovšem – co hrát, když scénář stojí za kulové?), vykleštěnost a trapná sebestřednost jeho vlastní režie i zjevná finanční dýchavičnost celé produkce. Dýchavičnost nepatřičná s ohledem na velkolepost záměru. Odpustil bych mnohé – skřípající scénář, „americké vojáky“ se zjevně anglickým přízvukem, digitální mouchy a ptáčky i digitální „sníh“ padající na tygra. Ale nedojemnou dojemnost a nevtipný humor odpustit nelze. Benignimu měkne mozek.

Elegantní, precizní film, který nejenže skrze historickou analogii kritizuje aktuální dění, ale především oživuje onu zapeklitost, zvanou „historická paměť“. To cosi, co má tendenci už po dvaceti letech chcípat hlady.

Ten dvouhodinový vizuálně i vypravěčsky agresivní snímek mě dostal. Režisér Tony Scott – elitní komerční řezník, specializující se na prvotřídní akční zábavu – udělal ve své kariéře úkrok stranou. Natočil sice „další akčku“, ale akčku neobvyklou. Akčku, jež si postmoderně hraje s reálností mediálních příběhů – což je v časech, kdy znovu a posté podléháme slastně oblbujícímu pokušení nekomplikovaně věřit v opravdovost mediální šou oblečené do dresu reality, fajn. Nereálnost „opravdového příběhu“ Scott podtrhuje zahuštěnou klipovou stylizací – obraz je efektní, zmanipulovaný a manipulující jako sám děj. Výsledkem je dvouhodinový videoklip, proměňující se z tvrdé a krvavé „killbillovské vyprávěnky“ v právě tak tvrdou a krvavou mediální halucinaci, v níž nemůže překvapit ani poušť křižující „náhodný poutník“ s tváří Toma Waitse.

Tři hvězdy za odvahu... nicméně... dost váhám.