Jacek

Není to ani kritická sonda do fungování mediálního světa, není to ani rýpanec do politiky, není to nic, co by mohlo smrdět opravdu upřímně myšlenou analýzou čehokoli. Je to – přese všechny náznaky, které divák během filmu dostává – prostě a jednoduše thriller, stavící na dávkování dějových zvratů, na gradovaném napětí, na charismatu hlavního hrdiny a na smyčci podkresleným koncem. Čili: hlavu to nezavaří, ale kouká se na to vcelku dobře.

Co mám jako divák dělat, když se mi během filmu místo dojetí v hlavě rodí otazník za otazníkem? Když nerozumím tomu, proč postavy dělají, co dělají? Když filmu v jeho prvoplánovosti ne a ne uvěřit? Když se nedokážu ubránit pocitu, že nejlépe hrajícími jsou tu pes a pětileté děvčátko. (Což mě vede k pocitu, že všichni hrají pod čáru, jen aby si Belmondo nepřipadal úplně blbě.) Co mám dělat, když mě to dráma ve své tak zjevné snaze o velikánskou hloubku spíš zle rozesmívá než žene k reflexi nebo slzám? (A to se – právem – považuji za vyměklou filmovou plačku.) Patrně se na takový film vůbec nemám dívat. Uznávám.

Krapet monotónní, ale precizně zpracovaný a skvělou Zimmerovou hudbou vytuněný akční průvodce římskými sakrálními památkami, který s rozvahou anesteziologa dávkuje uklidňující více či méně „nečekané“ dějové zvraty, korunované patřičně velkolepou, obrazově silnou pointou... Nuda nehrozí, ale skutečné (filmové) zázraky nechme na jiných.

Abramsovi se podařilo neuvěřitelné – dle všeho znovuoživil potenciál tak trochu zdechlého kultu. A to jak potenciál kultovní a vypravěčský, tak potenciál komerční. Což je cosi, co se před pár lety zdálo jako něco, co by se mohlo stát právě tak leda v nějakém budoucím scifistickém světě...

Hloupé, těžkopádné, nezáživné. Ideální film pro ty, kdož si chtějí začít vážit dobře udělaných seriálů.

Jo, Tom Cruise se konečně pochlapil...

Palec nahoru pro hodně štiplavu politickou nekorektnost, která jde místy až za hranici prosté lidské slušnosti. Palec dolů za prachsprostou debilitu (urinální, rektální, genitální a jiný humor, pro jehož vymýšlení si Sandler patrně najímá partu vybuzených osmáků). Debilita (a to označení, prosím, berme jako diagnózu z oblasti porcuh vkusu, než jako triviálnéí urážku) bohužel masivně převažuje.

Pro šesti- až desetileté děti velmi slušné; starší divák ať si dvakrát rozmyslím, jestli do toho půjde - legrace i fantazijní rozlety pro nejmenší mají trochu jiné nároky, než co by dospělec vzal...

Čistá práce.

Nejsem schopen posoudit, nakolik se Zelenka drží dejvického představení. Nejsem ani s to říct, zda a co všechno si Zelenka vypůjčuje z provázkovské kobří inscenace (jakkoli předpokládám, že právě toto budou nějakou dobu brněnské kuloáry řešit). Ani jednu z těch dvou inscenací jsem totiž neviděl, takže do „chytré srovnávačky“ se neženu. Ale podstatné je, že výsledek je samonosný – že Zelenkův film funguje bez ohledu na to, jestli jste divadlo viděli, nebo ne. A funguje dost dobře.