Jacek

Tak tohle je vážně unikát - áčkový film, ve kterém je špatně úplně, ale úplně všechno...

Pohoršení hlupstvím se sice bát nemusíte, ale dočkáte se jak klasického vývoje hlavní figury (klacek doroste pro velké činy), tak i klasické pointy (co má být pomstěno, pomstěno bude, co má být obětováno a ztraceno, bude obětováno a ztraceno...). Dočkáte se standardně napsaných i zahraných klaďasů i záporáků, uvidíte jedno prso Evy Mendesové i několik mužných výbuchů hněvu a zepár nezbytných chlapských slz... Zkrátka – standard. S Východními přísliby snímek srovnání nesnese. Se Skrytou identitou ano – a to v tom smyslu, starý Scorsese to více rozparádil, ale svým necitlivě asijským koncem i více zeslonil. V zásadě si můžete být jistí, že tentokrát dostanete právě to, co čekáte.

Čistá, i když krvavá práce. (Ten film by se báječně hodil na KV filmový festival v roce 1998 - tehdejší ročník byl plný ucvakaných prstů...)

Všechno je fajn - atmosféra opuštěného velkoměsta, atmosféra noční hrozby, pocit osamění a "minulých věcí", který se tak dobře přenáší na diváka... a pak na scénu vletí zombíci se svým uřvaným kápem a všechno, co Lawrence tak pinktlich budoval, je natotata v čudu. No není to škoda, nechat se zbytečně cpát do levné trikařiny a vyčichlých žánrových škatulí?

Jo, jsem pseudointoš. A asi jsem vysazenej na smutný gaye (žena mi to toleruje). Ale ten film je fajn.

Těch pár recenzí, kterých se ve Spojených státech drama Hrdinové a zbabělci dočkalo, nabízí poměrně rozporuplný obrázek – Robert Redford u jedněch budí coby režisér ostře politického filmu jisté rozpaky, u druhých zřetelné nadšení. Prý je to moc ukecané a nudné, prskají ti první, a ti druzí naopak kontrují, že je to přesné a zneklidňující. Je vcelku zajímavé, že podobných reakcí se film dočkal i tady, ČSFD... Osobně patřím k těm druhým. K těm, kteří - slovy HMJohnsonyho - film považují za "hlubokomyšlenkový". (Pěkný neologismus, člověče.) Jsem proto tupý jako zaoceánec? Asi jo. Dávám plnou nádrž. * Mimochodem - "film měl velice dobrý námět, kterého by se jistě daleko lépe chytl jiný evropský režisér," píše zde již zmiňovaný HMJohnsony. Ano, není nic vtipnějšího, než když Evropané točí hlubokomyslné (že by to bylo to správné slovo?) "studie Ameriky"...

Nic hrdelně hlubokého, ale přesvědčivé a silné to je. Hirschbiegel a McTeigue vtipně a ostře zachycují proměnu hlučného Washingtonu v tísnivé, hrozivé místo, ovládané davem racionálních polomrtvol, a stylem, který volí, odkazují k velmi rozporuplně přijímanému zombiálnímu thrilleru 28 dní poté. Invazi se snímkem 28 dní poté nakonec spojuje i ona dvojznačnost recenzentských i diváckých hodnocení – jedni kňučí, že „to je nuda“, že se tu „nic neděje“, že tomu chybí „akce“ a druzí si pochvalují, jak atmosférický a neuchvátaný film to je. Osobně se v tomto stavím spíš na stranu těch druhých, kterým „intimnější“ přístup ke katastrofickému žánru svědčí lépe. Ale přesně vím, proč mrčí ti první.

Není to špatné akční pokoukání, vůbec ne – Berg, zjevně inspirovaný například Greengrassem a jeho Krvavou nedělí, Mannovými akcemi a počítačovými hrami, to s přestřelkami umí. Nicméně – od okamžiku, kdy na hlavní hrdiny dopadne první granát, má člověk pocit, že toto všechno už někde viděl. Přičemž na tom, že se tu setkáváme se starým dobrým a vlastně nijak invenčním schématem, nic nemění ani to, že je to velmi slušně natočené, ani „mnichovská poučka“ (ano, toto násilí je nekonečným kruhem pomsty, který je těžké rozetnout), která film poněkud doslovně uzavírá. Království je – v rámci žánru – nadprůměrné, ale přese všechno je to stále jen Komando v jiných gatích. Hlavní hrdinové jsou tu schopní a zapálení, Arabové hloupí a neochotní, američtí politici a byrokrati jsou brzdami všeho dobrého, teroristé jsou troubové, co se nechají (ve vlastním prostředí) vystřílet do posledního chlapíka a ke všemu neumí zapnout kameru... Zázraky ale nečekáme, ne?

Apatow nehraje vysokou hru „dospělé“ vztahové komedie, ani nesestupuje do hlubin prcičkovské srandy nebo polstrované propasti romantické fňukačky. Drží se na pomezí – s tím, že hrubozrnnou komediálnost (explicitní slovní vulgarita, založená na sexuálně-exkrementačním výrazivu a prvoplánové pakošské legrandě) vcelku funkčně mísí s poměrně laskavým vztahovým humorem, kterýžto mix opírá o místy až překvapivě vážně vyznívající exkurz do partnerského spolubytí. A jako bonus přidává tarantinovsky střižené citační hrátky s americkou kinematografií (i když místy, pravda, překračuje hranici vnitropodnikové reklamy – to když se postavy klepou na to, aby vyrazily do kina na Spider-Mana 3). Apatowova hra se vztahovými klišé je přitom natolik rozumná, otevřená a realistická, že filmu se dá vcelku rychle přijít na chuť i bez nutnosti vypínat ta mozková centra, jež zajišťují komplikovanější kognitivní funkce. Což je málem obdivuhodné.

Teze, že brát spravedlnost do svých rozklepaných tlapek a střílet kriminálníky by měla každá ublížená bytost, se stává „seriózním argumentem“ jen tehdy, když projde ohněm dramatických pochyb. Jenže ve snímku Mé druhé já se tento wayneovská málempravda nezpochybňuje vlastně vůbec. A to je zlé.