Othello

Etalon filmařské ambicióznosti a vlastně největší příživník na úspěchu Americké nové vlny. Cimino tlačí do maxima téměř všechny důležité aspekty filmového vyprávění - dává obrovské množství času seznamování s postavami, jejich prostředím a vzájemným vztahům. Prakticky všichni herci jedou method acting, trýzní se, mlátí se a navzájem hecují. Jeden z nich navíc vědomě odpočítává hodiny než půjde na prkno. Obsazování lokálních neherců, stovky statistů v pohybu, to vše samozřejmě pokud možno přirozeně nasvíceno. Je to dechberoucí cinefilní zážitek. Až na to, že místy ta snaha o obří coppolovskou filmařinu působí prostě hrozně na sílu. Navíc některé sekvence jsou zvláštně úsečné, jakoby chyběl materiál (pasáž ve vietnamské vesnici) a film ještě ne úplně dobře pracuje s časovými předěly. Je to pak sice obrovská filmová podívaná, ale na rozdíl od nejlepších děl si udržuje díky tomu zvláštní distanc od diváka. Jakoby chtěla být na něm naprosto nezávislá nijak s ním nechtěla kooperovat. Tenhle příběh o přátelství mi totiž nakonec přišel zvláštně cizí a odtažený.

Bezprostředně druhý den ráno po projekci jsem byl přesvědčený, že se jednalo pouze o noční můru. České Too Hot to Handle s Asterixem a Petrem Hamplem, kde scénář odevzdal Viewegh ve formě bravíčkovského fotorománu. To, že se tahle jednoklapková vražda dotáhla skutečně do konce dokazuje, že v podhoubí českých čtyřicátníků se skrývá něco netušeně strašného a tyto filmy by měly alespoň sloužit těm mladším jako varování, že mohou dopadnout jako kdokoli, kdo při tvorbě či sledování Svaté čtveřice byl přesvědčený, že zpracovává zajímavé téma. Viewegh by měl každopádně sedět. Tohle neni normání. Idi i smotri.

Bylo kouzelné sdílet projekci v kinosále s uživatelkou aspiksia, jejíž bezprostřednost a naprostá ignorance aktuálních mainstreamových filmových trendů komentovala ten film konstantně v průběhu. Po 15 minutách se se vší upřímností trefně zeptala, zdali to patří pod Marvel. Že teda sice od něj nikdy nic neviděla, ale že takto si ty filmy představuje. Bod. Ve třicáté minutě se zprava ozve špatně skrývaný šepot "Mně to teda zatim přijde jako fakt strašná sračka." Kontruju, že Leitch dokáže být ale dobrý akční režisér a až přijde nějaká akční scéna, třeba se ten film rehabilituje. Po deseti minutách slyším "Tady máš tu akční scénu. Nevim, ale možná by vynikla, kdyby veškerý předcházející dialogový scény nebyly natočený úplně stejně." Kolem šedesáté minuty přijde čtrnáctá ha-ha reference na mašinku Tomáše. Neopovážim se otočit, periferně vidím jen něco takovéhoto. _______ Já speaking: seriálový vizuál, impotentní record-scratch humor a utrápená snaha o instantní japonskou wierdness stylizaci logicky vyústila v nejzoufalejší cestu vlakem od existence legendárního Slováckého expressu. Na mysl se mi často vkrádal film Bad Time at the El Royale - ten totiž také vznikl jako snaha o tarantinovsky propletený scénář se svébytnými postavami, ale ztroskotal na tom, že ho stejně jako zde psal člověk, který většinu svého dospělého života strávil někde na zadní sedačce Uberu rolující instagram a ví hovno o tom, jak lidi vůbec fungujou.

Stejně jako u předchozího filmu dvojice Cohn/Duprat El ciudadano ilustre jsou nejvtipnější momenty ukryté v různých výstižných detailech a je velmi pravděpodobné, že se každý bude smát někde jinde. Jasně, scéna, ve které si "nonkonformní herecký intelektuál", který opovrhuje oceněními, předvádí před zrcadlem, jak veřejně odmítá cenu za nejlepšího herce, je k posrání vtipná v samotném svém konceptu, ale vidět ji v takto statickém a akademicky soustředěném filmu působí najednou dost papírově. Za mě však například jakákoli pasáž s Irene Escolar, která zde naprosto přesně vystihuje vysnaženou dceru milionáře, co se snaží být herečkou, je čistý zlato a pořád jsem si během ní vybavoval tiskovky ke Spring Breakers s nudící se manželkou režiséra Rachel Korine, které se nikdy nikdo na nic nezeptal, zatímco se snažila tvářit soustředěně a oduševněle. Ta statičnost a důsledné kompozice tomu filmu ale dávají místy jistou iritující sebedůležitost, ve které to nejvíce sedne právě postavě Oscara Martíneze, protože film vypráví právě jejím jazykem. A zároveň se jí snaží nejvíce vysmívat. Já myslím, že to ale nedělá záměrně.

Je obecně známo, že život se dělí do pěti fází - popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Nick Cave se překlenul do té poslední, která mu ubrala mnoho z jeho tajuplnosti a přidala několik laciných deklamací, kdy ze zadní sedačky auta v pozici člověka, který má prakticky úplnou svobodu v tom, koho si pustí do svého okolí, nám vypráví o krásách světa a každého člověka v něm. Celkem trefně se zmíní o tom, že začíná mít pocit, jak ho Warren Ellis nahrazuje a já myslím, že to tak je dobře. Hmatatelné charisma všudypřítomného Andrewa Dominika to zvedá dost nahoru.

Zpětným pohledem vytanou nejvíce 2 motivace, které vedly tomu, proč je Nevinnost jaká je. První je chvályhodně sebereflexivní scénář. Velmi výstižný pro každého, kdo má alespoň nějaké podvědomí o tom, jak to fungovalo mezi staršími umělci a mladými děvčaty před 10-20 lety. Druhá motivace je zjevné nadšení z možností digitálních RED kamer, které s tehdy neuvěřitelnou kompaktností a přizpůsobivostí vyloženě vyzývaly filmaře, aby zkoušeli osahávat jejich limity. Hřebejk s Šáchou si tu užívají všechna ta protisvětla, přirozená světla, automatické doostřování, natáčení v pološeru či extrémní detaily a sympaticky se kvůli tomu nedokáží ubránit ani dramatickým žánrovým scénám, kdy se dva detektivové důležitě přou o případu při soumraku na střeše baráku. Stejně jako nejlepší hřebejkovská dramata má tohle veškeré atributy intenzivní pocitovky, kterou trochu bohužel sráží ta zjevná snaha vyjít s nějakým obecným východiskem. To je, jak lze vyčíst z místních komentářů i tehdejších recenzí, bohužel důsledkem toho, že jsme se jako společnost neposunuli od uvažování, že má dílo "něčemu sloužit" či "o něčem vypovídat".

[vzpomínky na LFŠ] Já nevim, ale film, který se dokáže zároveň markantně odchylovat od předlohy a přitom působit natolik teatrálně a knižně, mi přijde, že prostě někde zakopl a vyrazil si zuby. A pak se to snažil hodit na fízly.

[vzpomínky na LFŠ] Film, který mi připomněl, proč jsem před lety na nějaké období propadl japonské kinematografii a který mě motivuje se k ní znovu vrátit. Japonský Alexej German s filmem, kde naprostý chaos působí úplně přirozeně. Je totiž léto a všechno je možné.

[vzpomínky na LFŠ] Z těch dvou tří tureckých filmů, co obvykle vidím za rok, získám vždycky dojem, že tahle země trpí vzácnou kombinací umělecké nepůvodnosti a zároveň izolovanosti. Tadydlencto Zrno například působí jako projekt někoho, kdo v osmdesátých letech viděl kompletního Tarkovskýho a pak čtyřicet let žádný film. Výsledek je pak pochopitelně dosebezahleděná zaprdlost s občasnými zájezdy až někam k Jaroslavu Duškovi.

[vzpomínky na LFŠ] V lecčem tématický předchůdce Bessonovy Nikity, přičemž mám na mysli zejména to přijímání komplikovaných dospělých rolí naprosto nepřipravenými telecími protagonisty, což vytváří místy sympaticky pomatené, místy dojemné a povšechně nepředvídatelné situace.