Othello

Naprosto nevybočující evropské soc-drama, jehož jediným zajímavým aspektem je, že v různých detailech působí jako nijak dobře realizovaný scénář z roku 2008. Odehrává se to v současnosti se selfíčkama na chytrých telefonech, ale zároveň tu mají lidi u postele budíky, ve volném čase si čtou časopisy a odkazují se na krizi. Navíc tyhle měšťácké představy o tom, jak ti z nižších ekonomických pater společnosti spolu tak nějak automaticky drží pohromadě a blbnou, zamezují tomu, aby se film dal brát jako nějaká dokumentace neutěšené situace, ale naopak z něj dělá hřejivou pohádku, která ve výsledku nepomůže nikomu.

"Ani to mi nejde." "Tak co nám jde?" "Nic nám nejde." Chytilová byla vždycky s tou svojí žíravostí dál než ostatní zástupci Nové vlny, protože její kritika společnosti je v první řadě kritika patriarchátu. A z tohoto pohledu jsou Sedmikrásky vesele aplikovatelné i na současnost. Dvě nesvéprávné lopatky, iritující tím, jak pořád rozbíjejí jim přidělené role, při jejichž porušování rozplakávají nešťastné muže. Koneckonců většina filmu se neodehrává v typickém socreálném prostředí, nýbrž v luxusních restauracích a u hodovních tabulí s polodementníma buržoustama, což zjevně odkazuje k její dlouhé zkušenosti z různých nižších filmařských pozic, které dlouhá léta zastávala na Barrandově a která ji zřejmě dost osobnostně zformovala.

Pamatuji si tehdy, když jsem na film viděl někde plakát, jak jsem vyprskl smíchy. Já jako teda nejsem markeťák, ale rád bych si z dálky prohlédl množinu diváků, které do kina přiláká něco, co se jmenuje Zahradnictví: Rodinný přítel. Více usazený a nevzrušivý název příště prosím říkala prababička. Krom toho je Rodinný přítel zatím asi nejsilnějším průkazem tvůrčí zakonzervovanosti a izolace Hřebejka s Jarchovským, kde opravdu šíleně selhal dramaturg. Výsledkem je narativní avantgarda, kde je úplně bizarně rozložený čas mezi zápletkami, podzápletkami a ilustračními momenty. Pro diváka se tak film stává vlastně takovým trochu interaktivním dobrodružstvím, kdy se z filmu snaží odhadnout o čem teda že jako vypráví a čím vlastně chce být. Myslel jsem, že lépe ponesu "vážnou" roli Sokola, protože vzhledem tomu, že jsem ho nikdy neslyšel říct něco vtipného, nepovažuji ho za komika, leč jeho herecký rejstřík obsahuje jen zvláštně infantilní polohu na rozmezí mladého Daniela Craiga a starého Marilyna Mansona. V závěru mě pak fascinovaly dva záběry, kdy nejprve vidíme panorama terezínské ulice, ze kterého se střihne těsně poté, co se začne zvedat jeřáb s kamerou a pak ten poslední, ve kterém jednu postavu zastíní stropní lampa, ale střihne stejně až po tom, co herečka dojde na značku, akorát již pět vteřin není vidět. Jasně to naznačuje, že do konce to neviděl z tvůrčího týmu nikdo. Na další díl, který, tentokrát skrze plakát, naznačuje další pevný zářez do vlny "new Czech weird cinema" se s odpornou zlomyslností těším.

A Chiara splňuje do puntíku takové to trochu klišé úspěšného festivalového filmu - coming of age, silná ženská postava aplikovaná na starý patriarchální svět, naturčici v hlavních rolích a intimní, subjektivní kamera. Se vším tímto vlastně nemám problém a samy o sobě tyto jednotlivé prvky většinou fungují. Hůře to ale funguje jako celek. Carpignanův film má totiž celkem intenzivní a specifickou formální metodu, kdy má permanentně zazoomovanou kameru na detaily tváří. Téměř nevyužívá estabilishment shoty, ani nijak nenechává orientovat diváka v prostoru. Zároveň ale tenhle výrazný a po celý film neměnící se přístup nekoresponduje s tím, že se děj celkem zásadně vyvíjí a po divákovi se zjevně požaduje citový vklad. Každá scéna zde ale působí náladou stejně. Statické tváře na rozostřeném pozadí po hodině už budí pochyby, zdali za nimi nějaký proces vůbec probíhá. Uznávám ale, že zde by, navzdory mým zásadám si o filmech před jejich shlédnutím nic nezjišťovat, mohla pomoct informace o tom, že se vlastně celý film díváme na jednu reálnou rodinu.

Péťa s Honzou přemejšlej, co asi tak dělaj holky samy, když muži nejsou poblíž. Tak to, že se spolu dvě okamžitě vyspěj, to je snad jasný. Samozřejmě pak taky hodně brečej. A neuměj chlastat. Je také naprosto přirozený, že mezi mužem a ženou nemůže přece existovat něco jako přátelství a kdo si myslí, že tyhle dva jsou jen kámoši a spolu nespěj, tak je fakt nevyléčitelný naivka. Já jsem si nemohl pomoct, ale mě to sadisticky bavilo, jak se v tomhle šovinistickým narativu snaží ty holky herecky udřít (leč zbytečně, protože jsou divadelní herečky a tady se nějak nedá tvůrcům vysvětlit, že v divadle a ve filmu se hraje jinak) s vidinou, jak si pro ně přijede Sokol na bílým koni. Z doby, kdy byl Hřebejk ještě filmařsky relevantní vím, že on není zlej, ke spoustě společenských témat přicházel s osvěžující revizí a progresivitou ale poslední dekádu už je patrně někde zavřenej na půdě, kouká na divadelní záznamy a velkopansky přemýšlí jak asi fungujou ti lidi dole. A z tohohle důvodu se také sadisticky těším na jeho "relevantní" trilogii Zahradnictví, která bude podle všeho luxusní rigol.

V rámci Peelových tvůrčích limitů vynikající, v rámci aktuálních tvůrčích limitů současného mainstreamu je to jeden z filmů roku. A vůbec, co to kecám, ten film je sám o sobě boží. Máte-li jako já kliku a šli jste na film jako naprostá tabula rasa, máte před sebou kouzelnou hodinu a půl postupného odhalování tajemství v Hollywoodských kopcích, během kterého kolem vás běhají různé scénáristické myšky a dějové výpady, které vtipně odkazují na kouzelnou debilitu devadesátkové TV Ameriky, o které třeba tak rád vyprávěl Tarantino. Ostatně si myslím, že k němu má po posledním filmu Peele daleko blíže než k tolikrát skloňovanému Hitchcockovi. Funguje jako žánr, ale s alespoň nějakou znalostí americké popkultury se teprve začne vyjevovat jak šíleně je celej ten film vymazlenej. Kouzlo velkých koňských očí, Harambe, strašidelná aura hollywoodských rančů, kameramani, co si poměřují bouchačky, za flígr odněkud vytaženej Wincott, soundtrack co krade od Morriconeho i Badalamentiho a mrak, který se nehýbe, aniž by si toho za půl roku někdo všiml. A za kamerou Hoytema. Yep.

Když mi bylo cca 8-14 let, trpěl jsem tím, že kdykoli mě v televizi něco oslovilo a přišlo mi to cool nebo důležitě dospělácké, tak, aniž bych většinou rozuměl o čem ten film je, uložil jsem si do mysli různé jeho úseky a atmosféru, které jsem se snažil replikovat ve svém ději. Takto si pamatuju když jsem psal příběh o rituálním vrahovi v ulicích staré Prahy, jehož motivace vycházejí až z nacistických časů (na kazetě jsme měli Se7en, námět byl posléze mně ukraden a natočeny dle něj Purpurové řeky) nebo povídku o tom, kterak se na začátku minulého století na odlehlou vesnici vrací tajemná persóna a v polích začnou přibývat znetvořená těla (viděl jsem trailer na Je třeba zabít Sekala a ze zachmuřených tváří vesničanů uprostřed podezřele zlatavých polí bylo jasné, že ten děj prostě potřebuje znetvořené mrtvoly, navíc ten název mi přišel hustej). Za masterpiece považuji akční příběh vzniknuvší potom, co jsem viděl Die Hard 3 a který kulminoval scénou, ve které při plamenné řeči premiéra po každé straně jeho řečnického pultíku proletí oknem barel se speciální chemickou tekutinou, které když se spojí dohromady, tak strašně explodují. (...se smějte, co by za to dneska Netflix dal). No a pak je tady tehdy třiačtyřicetiletý Jarchovský - renomovaný, Lvy obtížený scénárista, který právě viděl severské drama (tm) a začal máchat ručičkama ještě při titulkách, vydávat tíživé výkřiky a jeho žena hned věděla - do pravé ruky mu dala propisku, do druhé papír, do pusy mu strčila palec od nohy, aby se mohl soustředit a ještě před půlnocí bylo vymalováno. Hřebejk do rána vymyslel, že to musí být na luxusním statku a při studeně oranžových světlech západů, úsvitů a dekorativních žárovek, aby bylo vidět to odloupávání fasády idyly a lepší společnosti. Automaticky vytočil 6 posledních volaných čísel, čímž se zařídilo obsazení a následně se děj vůle boží. _______ Je v něčem sadisticky kouzelný přesně vědět o co se herci s legrační urputností snaží, jak chce být režisér formálně relevantní, ale z toho deklamativního scénáře to prostě vymačkat nejde a vznikají tak šílený scény, ve kterých jakože opilá těhotná Geislerová spisovně řve na svého novomanžela a megadůležitý desetiminutový detail tváře divadelního (a opravdu nikoli filmového) herce Černého povídá, že jejich polibky byly ze slz vždy slané. Mám tam pořád nějaké H+J sympatie, protože se to alespoň snaží být trochu naturalistický a pro českýho diváka nepohodlný, ale ona fakt není skoro horší kombinace, když se snaží být něco intenzivně tíživé a ve výsledku je to udřené do směšnosti.

Zvláštně statická Parkova variace na Basic Instinct, kde jsem v závěru zjistil, že jsem se celou dobu soustředil na něco jiného než jsem měl. S posledním záběrem jsem pak naprosto souzněl. PS: "Po Parazitovi a Hře na oliheň dobývá svět další korejský fenomén." - cyve to fakt nemáme na víc?

Předevčírem jsem vypil dvě lahve vína, šest panáků pálenky, vykouřil krabičku cigaret a vysvětlil někomu konec Mulholland Drive. Bez kyslíku.

Kritiku Hřebejka, že ve svých pozdějších filmech si již prakticky nehlídá herce a zajímá ho pouze kamera a scéna, si musím nechat na nějaký další kus, protože tady je ta nesnesitelná divadelní dikce zjevně záměrem. Čímž se opět dokazuje, že divadelní film je špatně. Vždycky. Na druhou stranu zejména kamera a mizanscéna dává najevo, že tenhle středometrážák nevznikl pouze jako znuděný vrtoch, ale je za ním hodně lásky a nadšení ze strany tvůrců. Navíc tím, že se do českého prostředí snaží převést vulgární a nepohodlnou Fassbinderovu dikci stojí minimálně za uznání.