Othello

Haleluja! Dožil jsem se toho. Nahota na prodej 2 je konečně v kinech! Slovenské pokusy v krimi žánru v souvislosti s tamním společenským marasmem k tomu měly blízko již dlouho a dokonce vidím ve svém komentáři k filmu Sviňa, že před čtyřma rokama jsem tehdy debutujícímu Biermannovi i doporučil odpoutat se od reálných příběhů ve prospěch skutečností nezatížené divoké žánrovky. V tý může mít všechny ty komicky přešvihnuté gangstery, tasení bouchaček na první dobrou, kopy s otočkou, dialogy jak z klučičí šatny na základce, až komickou ochlastanost všech zúčastněných či vrcholnou představu emancipované ženy podle šedesátiletého producenta s mentalitou čtrnáctiletého hocha. Tedy sexy barmanku bez podprsenky, co hned zkope každýho štamgasta, co si moc dovoluje. Na scénu, kdy dva fízlové vymlátěj hospodu a řeknou hospodský "Ty to tady dneska sbal, kotě a jdeme jinam!", načež spolu vyrazej všichni tři lejt někam do baru, jsem musel čekat třicet let! Samozřejmě na zhůvěřilý devadesátky se to naplno nechytá, paradoxně kvůli větší kvalitě dnešní záznamové techniky, která nenutí tvůrce různě improvizovat a vymýšlet kejkle s kompozicema v limitech filmového pásu. Technicky je Vojna policajtov dost nezajímavá (připomíná poloamatérské mafiánské ságy Patryka Vegy), v dynamičtějších sekvencích špatně sestříhaná (kdykoli probíhá policejní zátah, málokdy víte, co se vlastně děje), stylově bezpohlavní a dost mizerně ozvučená (postavám mnohdy fakt není rozumět). Ale vážení přátelé we are getting there! Do dalšího filmového období rozkošně infantilní self-made debility od lidí, kteří jsou totálně mimo obraz. A od těch máme takovýhle filmy přece nejradši. La la la...

Jako nebudu lhát, překvapilo mě to. Celý film je totiž tak divně izolovaný, neživý a koncentrovaný do sebe (jediná postava "mimo příběh" tam je na začátku ten chlap co na ulici opravuje toho žigula a i ten tam působí nějak nepatřičně podezřele), že jsem se celý film škodolibě těšil na tu strašně šokující shyamalanovskou pointu, kterou to na nás s velkou pompou vybalí na konci. A ono ne. Jenomže to je potom svízel natáčet příběh, ve kterém není nic jiného než ten příběh sám a ten přitom stojí pouze na motivu dvou pravidel, které se za žádnou cenu nesmí porušit, přičemž my hned od začátku víme, že se po celou dobu nebude dělat nic jiného. Postavám, o kterých něco víme a dokážeme se vcítit do jejich motivací k nelogickému jednání, jsme ochotni odpouštět ledacos, ale postavy, které mimo příběh prakticky neexistují a jediné, co o nich víme je to, že vědí přesně akorát ty samý dvě věci, co víme my, promíjíme těžko. Na jejich usnažené tápání po studiových interiérech se pak díváte se stejnou přezíravostí, jako když se nás film snaží na chvíli přesvědčit, že bohatý bílý muž mezi 30-60 lety by snad mohl být kladnou postavou. V neposlední řadě se hodí zmínit, že jsem už dlouho neviděl takhle línou práci s trikama. Film nadužívá šíleně ohavné CGI, které se nepokouší nijak maskovat a ve většině případů je to prostě jen rezignace na nějaké kreativní maskérské či trikové řešení, které by vás během sledování bavilo zkoumat a umožňovalo žasnout. Zkrátka Baghead je jeden z těch mnoha hororových debutů, kde důkaz režisérových schopností vychází zejména z toho, že během natáčení nikoho neošahával, nezmlátil manželku v taxíku a twitter account mu pro jistotu spravoval nějaký neplacený stážista. Nechť mu v budoucnu péro Jasona Bluma chutná.

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel.