Othello

O zfilmovaném příběhu Nicholase Wintona se dá říct především to, že už ho konečně máme za sebou. Nebylo pochyb, že bude zfilmován, bylo úplně jasné jak bude vypadat a všichni kdo film viděli, věděli předem jak/že se jim bude líbit. Ono totiž náměty o zapálených JEDINCÍCH, bezelstně zachraňující DĚTI před HOLOCAUSTEM se na zemi ležet logicky nenechávají. One Life splňuje takřka ve všem očekávání. Jedinou nadstavbou je očima odbočující Hopkins, jehož dilema jak naložit s dědictvím svých činů se projevuje v neustálém stařeckém těkání a mezislovnými berličkami, díky čemuž jeho postava působí životně. Ale obecně já nevim, ve světě vracejícím se k tradici etnických pogromů je samozřejmě pohodlnější hýčkat si představy o dobrých individuálech, kteří se v něm postaví na správnou stranu, abychom my nemuseli dělat nic, ale v současné době už je trochu irelevantní zbožně vzhlížet k těm, kteří se vzdorovali kdysi útlaku, když bychom měli spíš začít řešit, zdali se každý z nás na individuální rovině onou součástí útlaku nestáváme. Dnes totiž nežijeme ve světě Nicholase Wintona, ale ve světě The Zone of Interest.

Znervozňuje mě, jak mi ten Ondříček uniká, protože nejen věci objektivně rozbitý, ale i věci, které mi subjektivně na filmech vadí, se tady rozdávají v po hrstech. Je to stejně karikaturní sklepácké přestylizování charakterů jako dělal v debutu Šeptej a stejně jak tam, se zde skrze ně pokouší vybudovat nějaký neurčitý pocit sounáležné něhy. Dostat diváka do ukonejšené polohy ve které je schopný na jeho hru přistoupit sice prakticky není možné, protože co chvíli to vykolejí k Dulavovým nebo Pleslovým šrapnelům, které celou tu snahu rozkopou jak bábovičku, ale jakoby si to nikdo neuvědomoval, stále se nás zarytě snaží přesvědčit, že vypráví malý hezký příběh o lásce ztracených lidí, který si může dovolit celý ukončit slovy "Miluji tě." Jsem vůči tomu filmu shovívavý nejspíš z toho důvodu, protože si skutečně myslím, že Ondříček svým příběhům věří a vidí lidi tak, jak je zobrazuje ve svých filmech a snad věří i v tu tak velkou lásku, která tě udrží celý den a noc o jedný limonádě na jistě nevětrné špičce ještědského vysílače, kde tě akorát na krátký moment může zahřát soulož s Klárou Issovou. Celou dobu jsem ale nemohl ze sebe setřást blbej dojem, jako by si scénáristi po každý druhý větě dali high five, jaký jsou to hrozný pašáci. Zatím to hodím na Epsteina, ale uvidíme dál. PS: že si Muchow tady v té ústřední klavírní lince akorát kompletně přepsal motiv Kraje z LOTRA nikoho nezajímá?

Infantilně pochmurná noir-kriminálka, která si mě právě obhájila skrze to, jak je ve své zamračenosti, špinavosti a násilnosti až roztomilá. A to hned od scény, ve které jdou policejní vyšetřovatelé prohledávat desítky pytlů s odpadku v oblecích s kravatami. Špína Honkongu je zde sice všudypřítomná, ale působí zvláštně uměle, nepřirozeně, stejně jako většina obrazu. Překrásné širokoúhlé snímání členitého velkoměsta není skoupé na dechberoucí výjevy urbanistické džungle, ta zde ale nevypadá vůbec jako skutečné místo, spíše to většinu času vypadá jak benchmark test b&w vydání Cyberpunku 2077 (nebo francouzský animák Renaissance). V tom gardu je prezentován i příběh, který je málomluvný, vede nás obrazem, konáním postav a prostředím, přičemž vykulminuje v okamžiku kdy propojí všechny tyhle atributy do honičky mezi jednou z hrdinek a členy pouličního gangu skrze chudinské baráky a špinavé uličky. Po schodech nahorů, do dveří vpravo, zmáčenou chodbou, do malého bytu, proběhnout kuchyní, zamknout se v koupelně, vylézt z okna, být zase sestrčena z prvního patra na ulici, tam se bránit přesile kuchaňským nožem mezi horami odpadků a rozbitých aut. Fantazie. Zvláštně ambivalentní pocit mám z jedné příběhové linie, ve které se postava drobné pouliční zlodějky snaží vykoupit ze svého neúmyslného zabití protagonistovy ženy, k čemuž musí projít neuvěřitelnou kalvárií násilí, včetně brutálního znásilnění, aby nakonec dosáhla odpuštění. Cya Liu tam dostává fakt strašně, čím dál víc já to dává zabrat a místo toho, aby se po americkém vzoru nevěrohodně obrousila do mstící se valkýry, tak je s každým krokem naopak křehčí a vyčerpanější, ačkoli stále nezdolná. Je to divný pocit, protože jsem si úplně odvykl už na tohle filmové chování k ženským postavám, které je tady navíc v zásadě legitimizováno.