საფეხური
Stupeň
Obsahy(1)
Alexi vystudoval klasickou botaniku a čeká na konkurz na dobré místo, které se neotevíralo už 10 let. Má se za to, že jej obdrží, protože jeho diplomka vzbudila jístý rozruch a jeho konkurentkami v konkurzu jsou jen dvě dívky, zatímco tato pozice je obecně chápaná jako mužská. Alexi odešel od otce a jeho nové ženy, která je v jeho věku. Nenechává se od nich podporovat, žije ve vybydlených halách a sklepích. Sledujeme jeho příběh od okamžiku, kdy si najme pokoj v rozděleném bytě pouze s polovinou dveří. Jeho kamarád Mito a další Alexovi známí často v bytě tráví čas, podnikají v něm různé činnosti, pečují o Alexiho, když je nemocný anebo na něj jednoduše čekají, když není doma. Alexi zajde občas také za svým starým přítelem Michailem, který mu svěří, že byl kdysi učitelem v horách a ukáže mu fotku, na které mu naslouchá celá třída dětí. Když Michail umře, rozhodne se Alexi, že rezignuje na konkurz a také odejde pracovat do hor.
Stupeň je podobenství o spáse, o věcech, které nás od ní vzdalují, o ztrátách, které si ve svém životě hýčkáme, až s nimi strneme na jednom místě a nejsme schopni pokročit o stupeň dále. Je to ale také film o tom, že žijeme mezi anděly a o zázračnu okolo nás a v nás.
(garmon)
Recenzie (5)
"Budeš něco dělat večer?" "Nevím." "A co budeš dělat v sobotu?" "Nevím." Bez návodu k použití je to zpočátku docela vtipná podívaná, protože to připomíná snahu vídeňského profesora Fiedlera rekonstruovat divadelní hru i v případě, že se z ní zachovaly jenom jména postav ("Byl jsem včera u tchána. Má to tam hezký." "Já se byl podívat do mlýna." "Já ani nevím, kde jsem včera byl.") v prostorách připomínající způli vetešnictví, způli pak interiér studentského bytu v Young Ones. Po dohledání kontextu, že se pravděpodobně jedná o film kritizující tehdejší společenskou stagnaci a měšťáckou degeneraci (což asi podporuje i poslední scéna, ve který Alexei potkává nesympatického chlapa vyjídajícího konzervu, kterou pak hodí za záda k neuklizeným novinám, na kterých seděl a vydává se opačným směrem co hrdina, tedy do města) pak film dnes působí komicky opačně. Když v současné době enormní akcelerace dějin, technologie a ekonomických struktur sledujeme statickou, tichou komunitu jednoho domu, řešící zbytky vůní ve sto let starých flakóncích, působí to jako idylická vzpomínka na dětství korigovaná logikou snu. Kanceláře na konci chodeb, dveře vedoucí do tajuplných míst a komunita prostých lidí, kterým na vás záleží, i když to asi nedokáží dát najevo tak, jak byste si přáli byla tehdy Alexeiovi málo. Dneska na ní pravděpodobně někde ve vesnické hospodě nostalgicky vzpomíná a otravuje mladý, jak tehdá bylo líp. Film je ve slušné obrazové kvalitě a s dobrými anglickými titulkami na YT. ()
Dveře, které nikam nevedou, ústí do místa, kam nejde dojít… O co je film více dialektikou mizanscény, kamery a střihu, o to je tento její vyšší vývojový stupeň vykrystalizovanější v jejich syntéze: pučení dveří v předkamerovém prostoru sekunduje permanentní popírání pravidla osy zdvojující permanenci pohybu pantů a cykličnost střihu, který si s ničím nezadá s koloběhem botanizovaného lidského života, z něhož je únik možný pouze do pustiny bez dveří a bez květin. Rosení smyslu na povrchu věcí a lidí; pomalé vsakování a rychlé přesazování, aniž by jedna nebo druhá strategie mohla definitivně dveře zavřít, nebo nechat otevřené, jelikož jsou po vzoru Magrittových obrazů jen iluzorním prostředkem pohybu, který prostor dělí jen zdánlivě. A pokud neexistuje v životě žádná hranice, neexistuje ani místo, kam by se dalo dojít, protože tam již dávno jsme, a proto se nedá ani před ničím schovat – především ne sám před sebou. ()
Pravda: dveře, ale nejen ty. Celý prostor je výsostně iluzivní: byty napůl jako kulisy, napůl jako skladiště, rozkotané, napůl otevřené, rozklížené, napůl zničené. Dveře s novinami Pravda. Co je větší, to je menší - ví se to tu dávno před Twin Peaks. Byt je zvenčí 46, zevnitř 83. Na zdi uvnitř je terč ve tvaru člověka a na obraze co překrývá dveře skříně aby nešly otevřít, je velká váha a na ní je motýl těžší než žena. Stůl na němž se jedí ryby (které by prý vyléčily hlavního hrdinu – ostatně to je podobné Pokání, i tam z Ichthys zbývá v rukou záporných postav jen kostra), je ve skutečnosti knihou, a k tomu je zde muž s obrazem panny Marie v knize (a ptá se, co je na něm za květiny) a ten hlavního hrdinu ne a ne potkat: "...kdy ten je doma?" "Co vám mám říct: někdy doma je, a jindy není? Nastydnul, když bylo horko." Přátelé vybírají společně losy ze džbánu a hledají ty výherní. Příště jsou ve džbánu ořechy. "Dveře byly vyrobeny proto, aby zůstávaly zavřené, to si pamatujte." Otcové hledají lásku k blízkému člověku skrz lásku k cizincům. "Musíme dodržovat určitá pravidla, když jsme už ztratili tolik pozic." Černé šaty co se změní na bílé. Oslík, který potřebuje přístřeší. A ten sklep, kam se po zvednutí poklopu spustí kočka a ven se vynášejí žampióny v sítech z nichž crčí voda. A ještě květiny – aloe vera, monstery, kapradiny. Jsou tam už hodně dlouho – tak jako flakóny po parfémech, které voní ještě 90 let poté, co jsou vyprázdněny. Zakořeněný ibišek jde přímo do knihy vylisovat – anebo odejde do hor s hlavní postavou? A za okny jezdí auta a kamera pluje. ()
Film zarámovaný dveřmi, jimiž vystupují a vystupují lidé, zvířata i věci. Přitom celé toto počínání nemá žádný smysl (nebo je smyslem přetíženo), je absurdní. Herci tu pracují s minimem mimiky a gest (hlavní hrdina Alexi se usměje až v druhé polovině filmu - nebo jsou všichni Gruzínci takoví?). Tento Alexi odešel z rodného domu, ale ani popsaný "absurdní" režim nájmu mu nevyhovuje. Snad se uspokojí v horách, kam v závěru míří. Avšak ani v "nájmu" nepůsobil znepokojeně. Mnozí si o něm mysleli, že je trochu vyšinutý, ale spíš tak působili oni sami. Samuel Beckett by se mohl radovat, Rechviašvili je dalším, kdo jde v jeho stopách. Kdybych se s ním znal, doporučil bych mu, ať zfilmuje Beckettovu "První lásku", možná bych mohl napsat scénář. ()
Závěrečný díl Rechviašviliho trilogie poskytuje hlavnímu hrdinovi jistou naději, že v šíleném totalitním světě, kde knihy neslouží k zisku poznání a vědění, existuje možnost úniku. Vzor je nutné hledat v životní pouti starého učitele, který v posledních dnech svého pozemského bytí dovede nasměrovat k ideálu minulosti a tradici ležící kdesi za hranicemi nemocného města. ()