HonzaBez

„Dobré ráno, princezno… Čas je tvým služebníkem, využij ho moudře.“ Tvůrci téhle velmi netradiční české pohádky ten "svůj čas" využili náramně. Na české poměry (žádná koprodukce) bych přitom řekl, že jde o výjimečnou záležitost, skoro o jakési zjevení. Zvláště pokud jde o takový temnější fantasy styl, který je v českých pohádkách vzácný. Co se určitě povedlo, byla celková atmosféra pohádky. Pochválit musím skvělé exteriéry, zajímavý hudební podklad a právě onen magický vizuál ala fantasy (zejména v bojových scénách s čarodějnicí). Inteligentní jsou i dialogy, v nichž možná není tolik vtipu, jak jsme u českých pohádek zvyklí, ale zas se díky tomu nekoná různé pitvoření "ala Zdeněk Troška". Asi uznávám že ze začátku se příběh rozvíjí trošku ztěžka (viz zejména první opakování děje v časové smyčce), ale jakmile princezně dojde, "zač je toho loket", dostane děj pěkný spád. A závěrečný souboj se zlem, v němž už nemá princezna šanci na repeté, pak už má vskutku špičkové parametry. Pokud jde o herecké výkony, na slovenskou představitelku princezny jsem si musel nějaký čas trochu zvykat, zato Eliška Křenková či Roman Zach zaujmou na první dobrou. A Veronika Freimanová pak v pohádce funguje jako takové příjemné odlehčení k jinak temnějšímu ději. Po závěrečných titulkách jsem si trochu kladl otazník nad připravovaným pokračováním, ale pokud by se tvůrcům  "dvojky" podařilo udržet aspoň "standard" původní pohádky, pak by to mohl být opět silný zážitek.

Já Vám ještě ukážu...Já nejsem žádný Diblík." I v této "matematicko-fyzikální" pohádce Jiří Strach ukazuje, že pohádky prostě umí. Což tedy znamená, že to zdaleka není o přeci jen již poněkud "staré" a trochu až trapné herecké poloze Pavla Lišky. Krásným protipólem onoho "Diblíka" je úžasně vtipný Trojan coby "profesore italiano". "Madonna mia," jak já jej prostě žeru...:D Mádlův plavec a kuchař v jedné osobě se sice moc neliší od jiných figurek, které dotyčný za poslední leta v různých pohádkách ztvárnil, ale rozhodně se při tom člověk nenudí. A když se k tomu přidají neokoukané exteriéry i interiéry zámku Uherčice, krásně romantické záběry na tekoucí řeku a zajímavá hudba Miloše Boka (lehce připomínající hudbu z prvního Anděla Páně, kterou dotyčný též napsal), tak si myslím, že ty 4 hvězdičky jsou zcela zasloužené!

"Jedině já závist, tisíc podob můžu mít." Je obdivuhodné kolik těch podob a poloh má v téhle pohádce Jiřina Bohdalová. O jejím Českém lva za tuhle roli tak není pochyb. Ale na téhle pohádce mám toho rád mnohem víc. Počínaje kouzelnými exteriéry zámku ve Vranově nad Dyjí, přes některé herecké polohy Jaromíra Hanzlíka či Eduardy Cupáka ("Jééé, to se i ulevilo...." :D). A konče skvostnou závěrečnou písničkou o tom, že "tam, kde láska vládne, závist je ztracená."

„Udělej něco, aspoň jeden krok….“ Dokonalé to rozhodně není (viz třeba scenáristicky trošku nelogické, jak celý dvůr poslouchá princ cizího království), ale snaha se v případě téhle určitě docela originální a vtipné pohádky musí ocenit. Tou originalitou mám na mysli hlavně ono zajímavé propojení pohádkového světa s  tím současným na Malé Straně. Vtipné jsou minimálně některé hlášky (viz třeba "Kde je lednice? Kde by byla na Jižní Moravě. Tak tam je vám tedy prd platná….") a vtipným zjevem působí i sama Mucimutr v podání Libušky Šafránkové. A nelze se nezmínit ani o nápadité hudbě Ondřeje Brouska, skvělých exteriérech (digitálně upravený Zvíkov) a celkově dobrém obsazení (Bartoška, Dejdar). Na podruhé přihazuji čtvrtou hvězdičku.

Princ Leopold a princezna Josefína si bláhově mysleli, že když pozmění události v době princova narození, aby odvrátili sudbu spojenou s jejich svatbou, nebude to mít žádný dopad na věci příští. Jak šeredně se však mýlili. Nikdy totiž není tak zle, aby nemohlo být hůř...  Sci-fi téma cestování v čase (s jeho možnými úskalími) coby leitmotiv pro štědrovečerní pohádku vůbec nepovažuji za špatný nápad (a je jedno, že už loni jedna podobně laděná pohádka vznikla). Neříkám sice, že zde v ději nebyly některé nelogičnosti (viz třeba vševědoucí sudičky vedoucí vojáky za loupežníky a nechávající se pak sami zavřít do vězení). S trochou té divácké shovívavosti se to ale myslím dalo překousnout. Zvláště když se povedla hudba Davida Solaře, kamera Martina Šáchy, vše se odehrává ve výborně zvolených lokacích (zámek Frýdlant a zřícenina Zvířetice) a ani oba hlavní představitelé (Adamczyk a Anna Fialová) nejsou vůbec špatní. A když k tomu ještě přidám tři kouzelně vystupující sudičky v podání velkým dám české kinematografie (popletená Janžurová, komisní Kolářová a bodrá Konvalinková), tak za mě rozhodně docela spokojenost.

„Sbohem krásný ješito…." První věc, kterou musím na téhle pohádce vypíchnout, je veskrze elegantní (a místy až veskrze majestátní) hudba Petra Hapky, která vytváří zajímavou atmosféru.  Pak jsou tu jistě krásní herci (bratři Dlouzí či Markéta Hrubešová), vytříbené dialogy a Rážova režie, která má v sobě něco z kouzla tradičních československých televizních pohádek. Kouzelný je i samotný příběh o tom, jak "drzá malířka závojů" způsobila proměnu dětinského ješity v zamilovaného krále.

„Na konec na každého stejně jakou vyjde, co je zač.“ Po celou dobu sledování téhle vskutku originální pohádky se to ve mě dost mlelo, pokud jde o hodnocení, co je tahle pohádka vlastně zač. Na jednu stranu zde byla řada hluchých míst a někdy skoro až trapných, na druhou stranu jsem se místy docela skvěle bavil (včetně momentů kdy nám pohádka přešla do politické satiry) a místy se i zamýšlel nad trefnými moudry (viz třeba "každý musí přijmout svou bolest, aby se zas mohl radovat"). A když k tomu přidám poetické kulisy renesanční Telče, tak musím říct, že tahle pohádka je minimálně tím, co o ní prohlašují sami její tvůrci. Tedy "poetická pohádková groteska". A možná i o krapet víc. Ale opravu jen o krapet...

"Taková volovina, na Silvestra. Kdyby se radši vožrali, udělali by líp..." Bruno Šefranka rozhodně úplnou "volovinu" nenatočil. Ten životní paradox, kdy někdo slaví a užívá si třeba i ten "nejlepší silvestr", zatímco pro jiného jde o silvestr poslední, se mu podařilo natočit vcelku zajímavě. Ač to samozřejmě někdy trochu působí, jako byste sledovali dva (možná i tři) filmy v jednom. Onu míru absurdity asi nejlépe vystihuje scéna, kdy k místu, kde probíhá záchranná operace přichází hrstka lidí bujaře slavící příchod nového roku. Co jiného na to asi říct, než dotyčné pořádně sprdnou: "Tady jde o lidský život a vy tady takto blbnete..." Ono poselství téhle věty přitom může být (a věřím že i je) hlubší. Trošku slabší mi za to přišla ta vztahová linka filmu pojednávající o milostném trojúhelníku, v němž ten "nejlepší" záchranář a hrdina Karel je současně tím, kdo odloudil mladou krásnou Olgu (Eva Jakůbková) od rodiny. Celkově tak hodnotím jako takový slabší průměr.

„Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“  Vladimír Clementis, tento "salonní levičák"a komunistický ministr zahraničí po únorovém převratu má v tomto zajímavě pojatém slovenském televizním snímku možnost svoji "pravdu" sdělit alespoň svému advokátovi, se kterým tráví v cele smrti poslední okamžiky před popravou. Tento předpokládám fiktivní rámec děje nabízí prostor pro velmi dobře napsané dialogy obou aktérů s řadou podnětných myšlenek („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“). Prostřednictvím flashbacků se pak setkáme s celou plejádou významných historických postav, se kterými měl Clemantis co dočinění: Beneš, Gotwald, Stalin, Šikorý, Husák atd. Přiznám se, že mě u některých z těch střípků z Clemantisova života přišlo, jako by se autoři snažili dotyčného ukázat až v příliš pozitivním světle (viz zejména dialog Clementise s Golwaldem těsně po únoru 48, kdy dotyčný pléduje za to, aby se Gottwald nesnažil hned o vytvoření vlády jedné strany). Faktem však zůstává, že on byl v něčem asi skutečně "jiný" komunista (viz jeho kritika chování Sovětů po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) a že Stalin měl v jeho případě skutečně vážný důvod se jej chtít zbavit. Pokud bych měl něco na filmu vypíchnout, tak samotný působivý závěr, v němž se průběh Clementisovi popravy velmi působivě prolíná s poetickými záběry na Clementisovu manželku, kterou dotyčný velmi miloval. Naopak trošku bych zkritizoval obsazení oněch některých zmiňovaných historických postav (Jaskow coby Beneš ještě ušel, ale třeba Jan Masaryk v podání pro mě zcela neznámého Vasila Fridricha mi moc neseděl a o ukrajinském představiteli Stalina raději ani nemluvě).

„Co když je to všechno jinak... Prosím tě svědomí. Tahle vůbec neuvažuj. Vždy tady nejde jenom o tebe." Humor divadla Sklep není asi úplně „můj šálek kávy", a minimálně ze začátku jsem měl sto chutí to vypnout, protože mě to přišlo vlastně o ničem (maximálně tak o chlastu). Ve zdejších komentářích tady hodně lidí vyzdvihuje onu satiru na realitu v lidově demokratické armádě. Mě to ale začalo bavit až v okamžiku, kdy vojín/svobodník Maršík začne řešit to své morální dilema („Rozhodně budu radši čestným člověkem než komunistou bez charakteru”… „Strana by mi nikdy neschválila lež, strana tu není od schvalování lži”) a to v konfrontaci se svým okolím („Seš čestnej chlap, ale prosím tě, měj rozum. Máš život před sebou”). Zde jsem totiž konečně v celé hře zaslechl Havla. Pokud jde o celkové zpracování, rozhodně musím ocenit zajímavě pojatou scénu (částečně v reálných venkovních kulisách kasárna), velkoryse efektní světelné a zvukové efekty a taky pěkné dvě písně (ač ty už nemají s původním Havlem nic společného). V té druhé se mj. zpívá, že “život je složitej, v každé roční době”. Složité je to i s mým hodnocením. Na začátku jsem chtěl dát jen dvě hvězdičky, postupně jsem to viděl tak na tři, ale s přimhouřeným okem zaokrouhlují na čtyři.