HonzaBez

Opravdu vydařená černá komedie z normalizačního Československa. Úředníku Richardovi v podání Ivana Trojana se na první pohled vskutku lepí smůla na paty (vážně "Den blbec"), on ale přesto nakonec neztrácí svou vnitřní integritu, resp. ji v sobě vlastně až díky všem těm okolnostem nalézá. Leží bezmocný v domě plným sraček z odpadní roury ve společnosti své ženy, která mu vyhrožuje rozvodem, ale nakonec bez jakýchkoliv výčitek přijímá jeho rozhodnutí, že již nechce být jen vláčen tou "sračkoidní" dobou. Našli by se zde samozřejmě i jisté drobné mínusy (třeba zbytečná parodie komunistů v podobě budovatelské písně z 50 let - pochybuji, že se hrála v 70 letech) či nelogičnosti (opravdu nevím, zda podpis Charty se oznamoval takto skoro v "přímém přenosu" na Hlasu Ameriky). Naopak ale zas třeba potěší po dlouhé době větší charakterní role pro Josefa Dvořáka. Celkově určitě moc pěkné pokoukáníčko.

Pokud lidi říkají, že nové české pohádky jsou o ničem, tak tato je podle mě jasný důkaz, že tomu tak vždy není. Proto fakt nechápu, proč ve zdejším hodnocení tato pohádka nepřekročila hranici 70%. Já ji rozhodně nevynechám při žádném z jejích uvedení o vánocích. Není to totiž jen pohádka plná laskavého humoru, ale i úžasná politická satira (viz např. hláška "máme přeci vládu odborníků"). A k tomu pěkně melodické písničky s dobrými texty (vtipná je zejména ta v podání rádců: "daně o daně, jak mi myslíme na ně").

Mám moc rád Milana Lasicu i Libuši Šafránkovou, a mám taky rád filmy s historickými náměty. Dlouho jsem se na tento film těšil (zvláště když se psalo, že jde o slovenské Pelíšky v kombinaci se slovenskou Obecnou školu) a říkal si, že nechápu, proč má film přeci jen relativní nižší hodnocení. A taky jsem si myslel, že tomu filmu jistě dám plný počet hvězdiček. Očekávání tak nakonec bylo asi přeci jen trošku vyšší, než realita. Není pochyb, že jde o pěkný snímek s řadou silných témat (šikana, zaostalý spolužák, smrt...). Jen možná jich zde je na jeden film až moc. Občas mi přišlo, že autoři nemají jasno, zda cílí na dětského nebo dospělého diváka. Pro toho dětského zde těch vážných témat bylo podle mě až moc, dospělý zas mohl někdy mít pocit, že to vyobrazení dobových reálií mohlo být přesnější. I když chápu, že tady šlo asi primárně o to ukázat pohled na tehdejší dobu očima dítěte. Na to mi zde možná ale zase chybělo trošku více humoru. Ovšem vyobrazení zla v dětském světě (šikana) zde bylo excelentní a už jenom za toto je třeba film ocenit. Stejně tak vynikající jsou všechny scény s Milanem Lasicou (a jeho závěrečná posmutnělá píseň během titulků je krásný bonus navíc). A snad už ani nikoho nepřekvapí, jak skvěle se zde s rolí pohraničníka s lidskou tváří vypořádal Ondřej Vetchý. Ještě si neodpustím komentář k určité historické nelogičnosti ve scénáři. Že do roku 1968 nebylo možné, aby se chlapec dostal za svými rodiči do Rakouska, tomu rozumím. Ale že to nešlo v období pražského jara a že to zas najednou šlo po sovětské okupaci, to mi trošku nedává logiku.

Úžasně silný příběh o tom, že člověk žije jen jeden život a měl ho žít tak, aby se za něj na jeho konci nemusel stydět. A taky o tom, že rodinná pouta bývají někdy silnější, než by člověk čekal a tušil. Hodně těžko se na tomto filmu hledají slabiny. Kromě silného příběhu, mu nechybí ani humor. A je rovněž skvěle obsazený. Ivan Trojan se s Radoslavem Brzobohatým setkal (vlastně ve stejných rolích) i v dalším Strachově filmu Vrásky z lásky, ale tam už ta jejich vzájemná interakce nebyla tak intenzivní jako zde. Úžasné je hlavně sledovat přerod Trojanovy postavy: Na začátku je pro něj otec přítěží, které se snaží zbavit. Jeho vztah k otci je přitom zatížen řadou minulých křivd a nedorozumění ("Bylo těžké tě mít rád", přiznává nakonec i otevřeně svému otci). Na jeho konci se snaží udělat vše možné i nemožné, aby pro otce získal zázračný lék. Film má ale i zajímavou vedlejší dějovou linky, v níž si Trojan "vyjasňuje" svůj vztah se svými dětmi a svou bývalou ženou. Žádná z postav filmu přitom není načrtnuta černobíle (platí to i pro postavu Trojanovi milenky v podání Táni Pauhofové) a tak vše, co se ve filmu odehraje, působí jednoznačně uvěřitelně.

Další z televizních snímků Jiřího Stracha, které jsou postaveny na námětu, v němž hrají skvělí herci (hodně zajímavá je kombinace Jany Hlaváčové a její dcery Báry Munzarové též v rolích matky s dcerou). Konec možná trošku předvídatelnej (přišlo mi od začátku nemožný, že by Anna dala přednost americkému vojákovi před rodinou), co už ale tolik předvídatelné není je závěrečná reakce jejího manžela v podání vynikajícího Jiřího Schmitzera (byť v typické své poloze), který se k Anne nakonec zachová lépe než její vlastní matka.

Nějak nechápu, jak je možný, že mě tento film tak dlouho míjel. Protože musím říct, že mě tento totální herecký koncert dvou legend českého filmu naprosto dostal. Trošku jsem si přitom vzpomněl na Fany, kde je podobné rozdělení rolí, Jirásková hraje postavu seriózní dámy a Bohdalová roli výrazně prostší. Film je to sice smutný (zejména jeho závěr - i když s překvapivou pointou), ale jinak neuvěřitelně lidský a opravdový. A některé hlášky typu "někdy mám pocit, že jsem neporodila syna, ale záznamník" nebo "život je jak žebřík do kurníku, tak krátkej a taky tak posranej", nemají chybu. Hodně souhlasím s názorem, že je strašná škoda, že to zůstalo jen coby televizní film. Kdyby to Jiří Strach točil později, asi by už do toho šel. Ale tady byl přeci jen ještě v roli spíše začínajícího režiséra.

Film má možná některé slabiny (např. až moc černobílý charakter některých postav - zejména snachy v podání T. Vilhelmové nebo některé zbytečné scény - policejní zásah těžkooděnců, vybržďování sanitky), přesto v sobě nese silný dramatický příběh i silné poselství. Zajímavé přitom je, že v němž možná ještě větší prostor než Jiřina Bohdalová coby paní Irena má Ondřej Vetchý v roli jejího syna. A je jako vždy excelentní. Velmi zajímavý je hlavně přerod, jakým tato postava ve filmu projde. Z pozice milujícího syna, kterého peníze v zásadě nezajímají, se dostává do pozice, kdy se pod tlakem své ženy snaží svou matku zbavit svéprávnosti, aby v samotném závěru dospěl do fáze totální zoufalosti, protože si uvědomuje, jak strašně nemorálně se zachoval. Na nápravu je však už pozdě... Pro Jiřinu Bohdalovou je toto možná jedna z posledních hlavních rolí a je třeba říct, že se jí zhostila výborně. I u ní je divák svědkem velkého přerodu od energické dámy po fyzicky zdrchanou ženu. Ale u starých lidí to tak žel někdy bývá... Jestli mě nějaká scéna přišla jako hodně silná, tak to byla scéna soudu, kde Bohdalová na svou obhajobu proti návrhu na zbavení svéprávnosti mj. říká, že "bude-li soudem uznáno, že finanční velkorysosti je schopen pouze člověk dementní, pak budu ráda, že dementní jsem."

Když jsem se poprvé dozvěděl, že se bude točit remake pohádky Sedmero krkavců, jejíž původní verze z roku 1993 byla strašně depresivní a ponurá, moc jsem nechápal proč. A vůbec mě nelákalo ji vidět. O to víc jsem nakonec dost mile překvapení a potěšený, když jsem ji, po dost dlouhé době od jejího uvedení, konečně viděl. I když se pohádka ve svých obrysech drží původní předlohy, a tudíž se nemůže vyhnout i temným momentům, je zde až překvapivě hodně prostoru pro humor (zejména díky postavě prince Bartoloměje). To rozhodně oceňuju, protože ryze temné pohádky nemám rád. Milý úsměv na tváři někdy vyvolá i způsob, jakým němá Bohdanka v podání Marthy Issové komunikuje se svým okolím. Bohdanka v jejím podání jinak rozhodně není žádná stoicky trpící postava, ale naopak energická a temperamentní dívka, které se dokáže se všemi trably poprat, i když ji to občas není moc po chuti. I to působí sympaticky. Pro mě třeba silný moment, když začíná s vytrháváním kopřiv. Z dalších postav rozhodně zajímavě zahraná postava královny v podání Sabiny Remundové. Když opět srovnám z původní pohádkou, tak její pojetí mi přijde mnohem rafinovanější než v případě Ivany Chýlkové. A rafinované zlo je to vždy to nejzákeřnější. Zaujme i nápad s hodnou "čarodějnicí" v podání Zuzany Bydžovské, která zde má (oproti jiným jejím rolím) až překvapivě přívětivou tvář. Co bych jinak rozhodně ocenit je vizuální stránka pohádky. Zejména v exteriérových záběrech je kamera parádně rozmáchlá. Vydařený je i výběr lokací (Tatry i Zvíkov jsou super). Plný počet nedávám snad jen proto, že v některých momentech je příběh přeci jen trošku rozvleklejší (viz třeba někdy opakující se retrospektivní scény). Ale celkově fakt vydařená pohádka.

Možná, že až tu pohádku uvidím po druhé či potřetí své hodnocení poupravím na plný počet. Zatím se to však ve mě přeci jen trošku pere. Dvojka je v porovnání s jedničkou jistě výpravnější (s řadou poetických lokací Českého Krumlova), skvělá dvojice Trojan s Dvořákem zde téměř nesleze z plátna a perlí o sto čest a konec je minimálně stejně dojemný (až patetický) jako u jedničky. Ale místy jsem se nedokázal vyhnout pocitu, že tohle už jsem někde viděl. A jak se říká. "opakovaný vtip přestává být vtipem...." Že za zázraky opět stojí "všichni" svatí budiž, ale proč musí Marie mluvit Petronelovi do duše opět v kostele a proč dojde opět i na scénu Petronela coby falešného zpěváka, kterého ze sboru andělů vyhání sbormistryně v podání Gábiny Osvaldové? Stejně tak se trošku opakuje scéna u nebeské brány, kdy Petronel opět neodolá tomu zahrát si s Uriášem karty. Na druhou stranu je zde sice o proti jedničce jednodušší, ale skvěle fungující příběh o mikulášském večeru/noci s velmi sympatickou dvojicí Vica Kerekeš a Anna Čtvrtníčková. A Pán Bůh v podání Jiřího Bartošky opět nemá chybu. Takže celkově určitě dost pěkná pohádka. Co si ale nemohu odpustit je komentář k úvahám o případném dalším pokračování. Podle mě by byla velká škoda se do něčeho takového pouštět. Ne nadarmo se říká "v nejlepším přestat". Pokud jsem místy to opakování jedničky ještě přešel, potřetí by se mi to asi už dost zajídalo.

U hodnocení celého seriálu jsem zatím trošku na vážkách mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Určitě jsou zde totiž i některá hlušší místa (např. celé to propojení mezi "současností" roku 1968 a dobou protektorátu). Ale zrovna v tomto druhém díle byl pro mě totálním zjevením výkon Vladimíra Javorského coby Vlasty Buriana. A i samotná ta Burianova životní situace, kdy volí mezi silným dilematem zda přijmout v radiu roli, kdy má karikovat postavu Jana Masaryka coby ožraly a nebo odmítnout a tím ohrozit existenci svého divadla (v němž zaměstnává židy a kde je i uložená zahraniční vysílačka), byla hodně silná a zcela nosná pro tento díl. Stejně tak působivá byla scéna kdy Oldřich Nový v podání Saši Rašilova vezme na večírek svou židovskou manželku a oba jsou zde konfrontován s antisemitskými poznámkami. Jsem docela zvědavý, zda se v seriálu dočkáme i skutečného vyústění životního příběhu Oldřicha Nového za protektorátu, kdy byl se svou ženou odvezen do tábora pro smíšené manželství. O. Nový byl v tomto směru (asi na rozdíl od Vlasty Buriana) hrdina, ale trošku paradoxně osudy těchto dvou herců po válce (pokud jde o filmové příležitosti) se zas tak moc nelišili...