Dupac

Charaktery postav i děj jsou trochu schematické, nebo spíš poplatné době vzniku (každý, kdo se jen trochu zajímá o stavbu "železnice smrti", těžko uvěří, že by největším trestem pro zajatce ze strany Japonců byla samotka nebo facka před nastoupenou jednotkou). To jsou ale malé mušky, které se vytratí na velkém filmovém plátně, kam Most přes řeku Kwai bytostně patří. Klenot, který za šedesát let nezestárnul ani v jediném rámečku (obzvlášť to vynikne v restaurované verzi na BR).

Pokud přistoupíte na tuhle Gilliamovu hru, odmění se vám změtí úchvatných scén, mezi nimiž obzvlášť vynikají nebeský Venušin tanec v podání mladé a sladké Umy Thurman nebo třeba mile úchylná scenérie sultánova paláce. Baron Prášil dokáže po chvíli unavit neutuchajícím proudem umanuté tvůrčí imaginace a zároveň (aspoň chvílemi) nadchnout jako kostrbatá, ale rafinovaná alegorie na svět fantazie, který dokáže i vyhrát válku s Turkem a přelstít létající smrtku. Protože Gilliam je sám baronem Prášilem a Prášilovy bitvy se stárnutím, nepřízní osudu i zkostnatělým úředním šimlem bez fantazie jsou i Gilliamovými bitvami, tady aspoň částečně vyhranými.

On, ženatý dvě děti, takový ten běžný stereotyp docela klapajícího manželství, ona, zadaná, z nepřízně osudu bezdětná. Tak dlouho se náhodně potkávají, až spadnou do lásky a nemůžou ven. A pak se vlivem různých rodinných peripetií a citů trápí a míjejí, až se (náhodou, samozřejmě) s odstupem času znova potkají.... Milé, vkusné, kultivované, dobře natočené, skvěle zahrané a, ano, hollywoodsky hořkosladké (osmdesátkově) a předvídatelné až do morku kostí, protože všechno už známe odjinud (otázka - bylo to jinde dřív než tady?). Ale odkdy by taková kombinace neměla stačit na čtyři hvězdy?

Zdá se mi, že Královský víkend trochu moc sází na pikošky z Rooseveltova života a Billa Murraye v hlavní roli. A pořádně nevytěží ani jedno z toho.

Mnohem lepší je první půlka, De Niro pořád umí zahrát (když chce) narušenou psýchu jako málokdo. A tady je předzvěst jeho maniakálního řádění vážně slibná - postupný rozkol se zaměstnavatelem i bývalou rodinou a sílící posedlost graduje velmi slušně. Zásluhu na tom jistě měla i Scottova režie a Wolskiho kamera (spousta filtrů, jako vždycky), které mě hodně bavily. Ale v tom očekávání vyhroceného finále je zároveň největší slabina tohohle nevyrovnaného filmu, protože scénárista z toho nakonec uplácal dost béčkovou a klišoidní záležitost (vražda, stalking, únos, ...). Ostatní se za tuhle položku ve svojí filmografii rozhodně stydět nemusí (a i ten Snipes hraje na svoje poměry dost sympatickou postavu).

Sean Penn je úplně vzorně za Roberta Smithe z Cure, včetně mírně "stoned" gest a zabíjecích hlášek někde na pomezí filozofie, filmů Jima Jarmusche a totálního dada. Co ale dělá ve filmu, kde je jedním z ústředních motivů trauma z nefunkční rodiny poznamenané holocaustem, jsem vůbec nepochopil. Pennův Cheyenne dokáže utáhnout některé epizodky, k mému značnému údivu dokáže uspokojit Frances McDormand(ovou), jenže to je tak všechno. Ale Sorrentino si prostě nemohl pomoct, lákala ho ta představa, jak hollywoodskej macho bude dávat lekce líčení pro bledulky a jiný scénář zrovna nebyl po ruce. Naštěstí byl po ruce aspoň famózní kameraman Luca Bigazzi a David Byrne, který tu naživo vystřihne jednu z nejhezčích písniček svých Talking Heads (neptejte se mě proč). This must be a place se skládá z výjimečných ingrediencí, dodaných lidmi mimořádného talentu, které ale nefungují smíchané dohromady. Takhle mohly dopadnout Zlomené květiny nebo Příběh Alvina Straighta , kdyby do nich jejich tvůrci tahali něco, co tam nepatří.

Sled sklepáckých scének, některých legendárních (Sněhurka), jiných slabších (TV vstupy), které jsou trochu křečovitě poskládané dohromady a oproti divadelním prknům mají v tomhle televizním zpracování zhruba tak poloviční koule.

Po vizuálně i dějově trochu unylých Veřejných nepřátelích jsem se radoval z návratu Michaela Manna do režisérské formy, za kterou by si zasloužil vynášet do nebes. Neklaplo to hlavně díky šablonovitému a naivnímu scénáři, jehož dírám se může vysmát kdekterej nerd, co doma sosá data přes torrenty. Ale jako žánrovka s Hemsworthem, který je variací na Bonda, a s úesbéčkem na svojí straně má větší lauf než MacGyver, je to opojná podívaná. Čestný člen mojí osobní ligy nezasloužených propadáků.

Ze začátku se to jeví jako typická romance dvou vyděděných nerdů, ale postupně jejich podivínství začne dostávat temnější odstíny a dávat smysl, jak se víc a víc se dozvídáme o jejich minulosti (a vlastně i budoucnosti). Přesto scénář není propracovaný natolik, aby celý film nestál a nepadal s citlivou režií Guse Van Santa, umocněnou nádherným atmosférickým soundtrackem, a - hlavně - uměřeným a citově nevydírajícím herectvím obou hlavních protagonistů. Právě díky nim má (v některých momentech) ten tolikrát viděný příběh "lásky, které hvězdy nepřály", neuvěřitelnou emocionální sílu.

Silence není filmem pro každého. Už volbou tématu se Scorsese hodně vzdálil mainstreamovému publiku a ani filmovým provedením mu nešel vstříc. Mám dojem, že tímhle osobním projektem, touhle niternou zpovědí chtěl oslovit hlavně svoje věrné, bez ambicí se ohlasem vyrovnat předchozím, divácky mnohem vděčnějším filmům. Právě autorský záměr, fenomenální nasnímání (kameraman Rodrigo Prieto se u mě až tímhle filmem může rovnat Ballhausovi a dalším bývalým dvorním Scorseseho kameramanům) a režie scén, ve kerých se něco zásadního děje (například všechny s inkvizicí) dokládá, proč Scorsese mezi současnými velkými filmaři v podstatě nemá konkurenci. Mlčení je filmem pro oči a k přemýšlení, nemá smysl tady ani jinde marnit čas u komentářů lidí, kteří ho odzívli po proklikání na kompu. A zvlášť tady v Čechách je paradoxní, že jedno z ústředních témat filmu (nalezení vnitřní síly a odvahy nepopřít svoje vyznání/světonázor tváří v tvář represi, respektive vyrovnání se s vědomím, že jste ho popřeli) je našemu národu (ať chceme, nebo ne) mnohem bližší než témata Mafiánů, Casin a dalších filmů, se kterými tady Scorsese tradičně boduje. I přes obligátní výhrady (místy přece jen zdlouhavost) i vlažnější vztah k církvi nemůžu (jako v případě dalších podceňovaných srdcovek) nezaokrouhlit nahoru.