Dupac

Studie rozpadu osobnosti, jedné z mála, která se hudebně i lidsky vymykala obvyklým produktům popkultury posledních let. Kvantum dokumentárního materiálu je úctyhodné, až mě napadá, jestli Kapadia nenakupoval od paparazziů. A pak to velmi profesionálně sestříhal, aniž by cokoli lakoval na růžovo, kohokoli soudil nebo překročil čáru. Klobouk dolů.

Steva svatořečí jeho syn, taky režisér Případu Thomase Crowna, všechny tři manželky, herecký kumpán Robert Vaughn. Průlet letem světem nejslavnějšími filmy i kárami a k tomu zkratkovitá bio. Potud celkem v pořádku. Ale proboha, co ten zbytek? Vyžehlená modelka bez kontextu, svěřující se se svými fantaziemi týkajícími se McQueena. Totéž NĚJAKÁ motorkářka a NĚJAKÝ týpek u boxovacích pytlů. Proč oni? Chápu, že i Brosnan a Oldman tam byli za fanoušky, ale výpovědní hodnota nulová. Úloha filmových historiků redukovaná na citace několika novinových titulků a bonmotů. Dokument --Já, Steve McQueen-- je produktem komerční televize pro nejmasovější publikum. Nejsilnější momenty (předčasná smrt, zmínky o řevnivosti s kolegy) naznačují, že život tohohle pistolníka by vydal rozhodně na víc.

Sam ladí formu. První půlka, starosvětská projížďka po skalistých horách, vyžaduje trochu shovívavosti k filmům pro pamětníky. Ale příjezdem na místo určení to všechno zapadne do sebe - bigotní pošuk, machové v obětí lehkých žen a ne úplně černobílé vidění toho, kdo je hrdina a kdo sráč. Klasický western nečekejte - spíš pohled do chlastem a deziluzí ještě ne úplně rozežrané duše na začátku cesty do filmových dějin.

Začátek rozhodně slibnější než konec. Místo vyústění skvěle rozehrané partie jenom natahovaná exhibice (skvělého, samozřejmě) McConaugheyho se spoustou samoúčelného násilí a ničím, co by se nedalo shrnout do pár vět. Navíc byla pointa jasná už předtím. Právě tady se nejvíc poznalo, že to je filmem maskovaná divadelní hra. Škoda přeškoda, takhle vyšinutá rodinka se jinak tak často nevidí. Silné tři *

Kafka v orwellowském světě, okořeněném montypythonovským šklebem. Gilliamův překotný proud představivosti, ještě nesešněrovaný producentskou kazajkou. Podle mě ne jeho nejlepší film, ale rozhodně má nejvíc vrstev. A v dnešním světě znovu smutně nabývá na aktuálnosti.

Osmdesátky z toho čouhají snad ještě víc než naivňoučký scénář a pomrkávání na Hitchcocka. Proto doporučuji hlavně těm, kterým se stýská po časech, kdy se vraždy daly vyřešit u kafíčka, při milostných předehrách teskně vyhrávalo ságo, na diskotékách brejkovaly prkna, a jedno takové oživlé dřevo - Mahoney - mohlo dostat seriózní roli. Od režiséra L. A. Confidential jsem čekal přece jen víc.

K mému nemalému zklamání jde spíš o politický manifest než o plnohodnotný film. Při jeho sledování jsem se cítil jako na výchovném koncertě stárnoucího akademika, který vyzdvihuje ty správné (rozuměj republikánské) hodnoty, na kterých stojí americká demokracie. Dokážu si představit, jak na to nahnali studenty pro školní představení a řadě z nich se to táhlo víc než běžná hodina dějáku.

Příjemná hoďka a půl ve společnosti mile ujetých hlavních protagonistů Divadla Sklep a jejich poplácávání se po ramenou. Ale nezasvěcený (a vlastně ani zasvěcený) v podstatě nemá, co by se dozvěděl. 65 %

Typický představitel filmu, kde se může odehrát sebevíc dementní scéna (co na tom, že skvostně zrežírovaná Dannym Boylem), aby se vzápětí ukázalo, že šlo o sen/halucinaci/hypnózu-sugesci (jako v tomto případě). A nakonec je těch zvratů tolik, že je je z toho ve výsledku klipovitý maglajz, ze kterého jako maják občas zasvítí stylový rozkrok Rosarie Dawson. Takhle stavěné scénáře by se studentům v oboru měly rozmlouvat už v prvním semestru.

Sláva! Najít v současném českém filmu názor, to je velká vzácnost. I když se přiznám, že jsem si jako plnohodnotný film užil vlastně jenom tu zhruba první čtvrtinu. Chtěl jsem vidět film Ztraceni v Mnichově, ne "film o filmu", kde si klíčovou scénu (historický výklad Mnichovské dohody) odvypráví rejža s částí štábu při přepisování scénáře! A speciálně v případě Petra Zelenky působí žánr fiktivního dokumentu okoukaně už od Roku ďábla. Ale jinak je česko-francouzská Americká noc většinu času trefná a zábavná (a koneckonců, i u toho Truffauta mám jiné favority).