Dupac

Slovy klasika, jak jednou vstoupíš do akčního béčka, vstoupí akční béčko do tebe a už se ho nezbavíš, i když máš zrovna mnohem větší ambice. Takže i s originální výchozí thesí, spoustou bulvyrvoucích obrazových nápadů (místy a la Malick, fakt) a očividně slušným rozpočtem z toho, Lucu Bessone, neuplácáš víc než zmatenou pavědeckou střílečku s už mírně vyžilou Scarlett, který leze z břicha modrá skalice.

Jsem hodně na vážkách - ruská partyzánština v angličtině mě nebavila, některé lokace na mě působily nepříjemně ateliérově a vůbec, ve srovnání s Annaudovými majstrštyky mě Nepřítel nevtáhnul tak, jak bych čekal. Jedna věc je fotogenickej kukuč na letácích v azbuce, druhá věc je charisma na plátně, a tady to rozhodně válcoval Ed Harris (detaily jeho očí dělají půlku atmosféry), k zahození není ani Hoskinsův Chruščov a Pearlmanův "Jaws" (na straně dobra jsou bohužel zbytní téměř všichni). Zaokrouhlení dolů způsobilo hlavně přehánění u zdejšího hodnocení a nedávné zhlédnutí po všech stránkách dotaženějšího "čtyřhvězdového" Gallipoli. 70 %

McConaughey jako "Mick" Haller je megahustej arogantní kauzař, celé dvě hodinky stojí na něm a jenom kvůli němu má smysl se dívat. Všichni ostatní jsou tu vlastně jenom proto, aby se představili, v pravou chvíli se vynořili a posunuli děj (většinou tak, že hrají Hallerovi do karet, a to přesto, že s některými Haller předtím v podstatě regulérně vyjebe, viz morkářský gang). Vůbec celá dějová linka se slizounem Ryanem a jeho případem mi přijde spíš jen hrubě načrtnutá a sloužící jenom k tomu, aby se z toho mohl McConaughey (za pomoci svých přátel a šťastných náhod) stylově vysekat. Což přičítám na vrub hlavně scénáristické nezkušenosti. SPOILER: Trochu jsem se obával, že celý ten Matthewův šibalský ciferník je jenom maska, za kterou se skrývá citlivej kluk se smyslem pro spravedlnost a že se to ke konci ukáže. Bohužel jsem se neseknul. 69 %

Hypnotický pozdrav z vlastně už dávné minulosti. Majestát přírody v kontrastu s naším kapitalistickým pinožením (s bonusem v podobě osmdesátkových vizáží a některých už hodně obskurně působících dobových reálií). I po letech ve mně budí respekt, jak náročné muselo být natočení některých záběrů, jak jsou sestříhané, zrychlené a napasované na Glassovu hudbu, ale wow efekt už se jaksi nedostavuje..

Taková malá česká imitace výpravnýho americkýho filmu, kde postrádám aspoň základní uvěřitelnost. Postavy v dobových kostýmech, pohybující se po Barrandově s třídílnými okny a hliníkovými klikami, těžko vzbudí aspoň rámcový dojem prvorepublikové opulentnosti, předválečný berlínský štáb působí jako parta zoufalých amatérů. Samostatnou kapitolou je casting - Pauhofová, Kříž a další jsou dojemně snaživí, ale viděl tam někdo z vás aspoň na chvíli SKUTEČNOU Lídu nebo Adolfa? (Třeba scéna "Baarové" a "Hitlera", který se rozněžní u čajíčku, svojí poetikou připomíná nejlepší scénky Monty Pythonů). Čest výjimkám, kterým se dá věřit - třeba Mádlovi věřím tu radost, když si v jedné z nejlepších scén (čistě komediálních, samozřejmě) šmátne na vytoužené Lídiny jedničky, a hlavně - za zmínku stojí stará Baarová v podání paní Procházkové, které bohužel někdo připsal do páru nějaké mladé střevo s diktafonem a neuvěřitelně dementní dialogy.

Právě mi někdo strčil palec do prdele. Pokud máte nějaké zbytkové iluze o americké střední třídě (a jejím vkusu), měli byste si pustit tenhle film.

Polepšený hříšník a (zároveň) arogantní brilantní právník se neplánovaně vrací do města, kde vyrůstal, aby tam narovnal dávné křivdy a usmířil se s rodinou - co může být klišovitějšího. Nebýt dojemné herecké kreace Roberta Duvalla, šlo by o čistý průměr v kategorii "zvládnuté řemeslo" (a to včetně výkonu Downeyho Jr.).

Příběh reunionu jedný kapely. Je součástí proma, takže povrch. Všichni (současní) členové kapely jsou za sympaťáky a budoucnost se rýsuje v růžových barvách. Naopak nečekejme žádné pikošky ze zákulisí, některé jsou velmi velmi cudně naznačené (chlast, drogy, děvky, ponorková nemoc a spory o autorství), některým se dokument taktně vyhýbá úplně (tlaky hudebního průmyslu, hvězdné manýry, několikaleté angažmá + nucený odchod Marka Minárika). Nekritickým fanouškům, kterým je dokument určen především, to patrně i tak bude stačit k potvrzení statusu quo.

Čtvrtý pokus o stvoření Cruisemana, rutinéra bez bázně a honey. Některé scény (hlavně v Dubaji) poměrně efektní, celek (hlavně ke konci) dosti ubíjející. Návrat Brada Birda do mnohem realističtějšího světa Úžasňáků kvituju s velkou úlevou.

Tady se s většinou diváckých hodnocení, které vyzdvihují druhý díl na úkor prvního, neshodnu. Mesrine začal být v Epilogu poněkud nabubřelý a nakazil tím i film.