Dupac

Téma postavení homosexuální menšiny ve společnosti nebylo novátorské ani před 25 lety, kdy Philadelphia vznikala. To jen nebylo (a sotva bude) obvyklým ústředním tématem hollywoodského mainstreamu. A nemá smysl se tvářit, že příběh čtyřprocentního anděla, kterému na křídlech vyrašily léze a bije se o kousek tý svojí světský spravedlnosti, je něco víc. Dobro a zlo mají jasně stanovenou hranici, s tématem homosexuality není spojena v zásadě žádná kontroverze (drobné flirtování v sámošce nepočítám), celá typicky středostavovská americká rodina stojí jako jeden muž/žena za svým nemocným hrdinou. Důvod, proč přes všechny výhrady dávám vysoké hodnocení, je, že ten film (stejně jako řada jiných melodramatických kýčů) prostě funguje - herecky, režijně i celkovou atmosférou. 75 %

První film Mr. Vaughna, u kterého na place došly nápady dřív než prachy. Jakmile skončí výcvik a Colin Firth (neplánovaně) předá hlavní slovo mladejm, nadšení dost poleví a i hlavní záporák v podání S. L. Jacksona si při vyhlazování lidstva začne počínat poněkud letargicky. Stroboskopický střih a zpomalovačky a la Matrix nepomáhají, spíš naopak. Prostě, první půlka působí, že služba u Kinsgmanů se dá brát vážně, druhá už jenom po hrstech rozhazuje přepálenej popcorn. A tomu já říkám nevyváženost. Když uvážím jméno režiséra a všudypřítomný a přetrvávající hype, je moje hodnocení hlavně výrazem nenaplněných očekávání.

Bezzubost, afekt a vztyčený prostředník směrem ke všem pozemským zvyklostem. Tohle hopsání a pitvoření po Cameron Diaz někdo fakt chtěl? (Třeba paní režisérka v rámci režijního vedení)? Nejde za něco nesnášet Poledňákovou a u Amíků nad tím samým přimhouřit oko.

Burton se v posledních letech pouští do projektů, kde producenti hlídají jeho, namísto toho, aby on pohlídal výsledek (a bráchové Weinsteinovi každopádně umějí různým nespoutaným kreativním živlům v případě potřeby ukázat záda, případně nůžky). Tady mu přerostl přes hlavu hlavně otravně přehrávající Christoph Waltz, který filmu podle skutečné události svojí exhibicí ukradl veškerou uvěřitelnost. Od filmaře Burtonova formátu a reputace mi bude vždycky milejší zprzněná srdcovka než takhle neosobní, zaměnitelnej a neurážející průměr.

Téměř dvacet let po svém vzniku má Kundun pořád sílu (i přes místy trochu suchopárnou první polovinu) promlouvat a klást otázky, na které spousta lidí nechce znát odpověď. Už jenom tím, když si uvědomíte, jak těžko by ně něj dneska (pokud vůbec) Scorsese sehnal peníze. Dnešní Čína představuje hlavně velký trh a obrovský kapitál. Proto je z různých důvodů pragmatické stát na straně Maa a jeho následovníků, a to už od 50. let 20. století. Což je samozřejmě opačná strana, než na které je ideově ukotvený tenhle film (pojatý jako pocta Dalajámovi a tomu, co symbolizuje). Kundun si těžko bude získávat diváky, kterým je tenhle letitý boj lhostejný. Ale minimálně Scorseseho režie, Deakinsova kamera, Glassova hudba, výprava a kostýmy jsou mimo diskusi a mimo veškerou ideologii. 90 %

Kdyby zasloužilí (rozuměj angažovaní) umělci budující socialistickou kinematografii měli aspoň špetku Wilderova talentu, mohlo být svého času v kině na protikapitalistických satirách méně trapno a dneska by se to reprízovalo ostošest. Ale Billy Wilder měl štěstí, že mohl Ameriku 50./60. let peskovat z výšin hollywoodských ateliérů. To, že se BYT prezentuje jako komedie, je hodně zavádějící. O komedii se dá mluvit maximálně v první třetině, a i tam je výsměch zákonitostem korporátního světa (zjednodušeně řečeno, všichni spí se všemi) nepřehlédnutelný. Právě komediální část, kde jinak příjemný Lemmon ještě trochu přehrává, mě oslovila zdaleka nejmíň. Tenhle film nabírá grády hlavně od chvíle, kdy se změní v čistokrevné drama se skvělou Shirley MacLaine. V její naivitě a zranitelnosti dostává svět cynických nájemníků Lemmonova šmajchlkabinetu svoji hmatatelnou oběť, která se v dané situaci nedokáže chovat stejně pragmaticky jako ostatní. Malé velké romatické finále je přesně takovým zakončením filmu, jaký byste si přáli. Dojemné, a přesto trochu neuvěřitelné. Jako by z plátna pomrkával někdo znalý života, kdo nevěří, že ta společná cesta hodného úředníčka, který právě získal lásku a důstojnost, a holky odvedle se slabostí pro parchanty, může mít dlouhého trvání ....

Zklamanej. Pokud bych měl život Johna Keatse posuzovat podle filmu Jasná hvězda, těžko bych na něm našel něco zajímavého, čím by si ty dvě hodiny celuloidu zasloužil. Nevadí, když je básník-romantik tak trochu chcípák, ale od romantického filmu čekám, že nějaká základní romantická linie bude fungovat. A tady to se švadlenkou zrovna nejiskří. O lásce se hodně píše a řeční, Ben a Abbie se o samotě (rozuměj každý zvlášť) celkem snaživě trápí, ale když jsou spolu, neděje se NIC. Mnohem záživnější je sledovat technickou stránku filmu. Jane Campion zbyl z časů Piana cit pro nádherné obrazy, hudbu i exteriéry. Doufám, že příště takhle slušivý kabátek oblékne někomu míň mdlému.

Netypické obrazy, spousta režijních nápadů a scény, které moc nejsou k vidění jinde - ani tehdy, ani dneska. Ale postava Tommyho a příběh jeho dětství, retardace, adorace (atd.) je mnohem míň zajímavá a dotažená než třeštění kolem ní (hlavně Tina Turner namísto polohy obvyklé "rockové" babičky je jako gipsy-femme-fatale opravdu démonická, podstatně víc než doktor v podání Nicholsona, u kterého bych to čekal spíš). Pro mě hlavně dobovka ilustrující myšlenkové podhoubí artrockových (?) kapel 70. let 20. století. Příliš ujetá na to, abych ji mohl odbýt třema hvězdama.

Na filmy, kde se vyjebává s Hollywoodem, a z herců to nemá jisté nikdo, kdo zrovna není na place, jsem obzvlášť zatížený. Rád vezmu zavděk i nějakým tím cynickým výlovem českého rybníčku. Birdmana jsem začal mít rád zhruba po půl hodině, kdy postupně ochabovala režisérova erekce a obrazovka začala patřit hlavně hercům (exhumace Michaela Keatona je castingový počin desetiletí!). Díky za každý film, který ve mně vyvolává podnětné otázky a nutí k přemýšlení. Jako například: Má dnešní filmový svět ještě koule a peníze na opravdovou originalitu? Přemýšleli jste někdy o tom, jestli namísto vysedávání u ČSFD raději sami nevzít do ruky kameru a nejít si taky zkusit jít s kůží na trh? Má v upřímné umělecké výpovědi místo product placement? (nebo jak to bylo s tou Stellou natočenou do kamery skoro minutu?). Pokud v případě Birdmana někdy budu mít chuť nebo potřebu dát si repete, pokusím se o pátou hvězdu.

První polovina 90. let minulého století byla magická! V rámci české kinematografie se našly peníze na nejrůznější obskurnosti a Filip Renč frčel na Antonionim, Geislerce a Lynchovi. To všechno, spolu s (pro Renče typickou) sebestředností, nespoutanými ambicemi i potřebou vypořádat se s počítačovou animací a amorálností raného kapitalismu v Čechách, dalo vzniknout Válce barev, režisérově v pořadí druhé zásluze o stát v oblasti umění (vždyť Tomáš Hanák má srovnatelné fluidum jako Dáma s polenem!!!). Za zmínku stojí, že tuhle slátaninu zadotoval tehdejší guru komerčního televizního vysílání Vladimir Železný. Těžko se proto ubránit vzpomínce na Vladimírovo vystoupení v legendární novácké freak show Volejte řediteli, kde se hrozící divácký nezájem a finanční provar snažil odvrátit tím, že Válku barev vydával za „chvályhodný pokus o Zvětšeninu pro mladou generaci“. Už tehdy bylo z jeho strnulého úsměvu poznat, že odteď bude JEHO televize financovat už jenom neškodné komediální výplachy.