Rimsy

Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem.  Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy.

Sympatická kampaň stojící na charismatu a vzájemné chemii mezi Sydney Sweeney a Glenem Powellem mě trochu namlsala, a tak jsem naivně čekal, že i výsledný film bude o něco originálnější a odbržděnější. Ale až na několik hraničních frků není. V jádru jde o zcela předvídatelnou, rutinně napsanou i realizovanou romantickou komedii, jejíž hlavní výhodou je její průměrnost. Díky tomu uspokojí jak publikum středního věku, možná trochu otrávené, že poctivých romcomů teď v kinech moc nebývá, tak i mladší generaci. Tu totiž může zaujmout přece jen aktivnější a psychologicky komplexnější hrdinka, než jaké jsme před dvěma či třemi dekádami v romantikách vídali. Potěšit může i feel good atmosféra plynoucí hlavně z toho, že tu vlastně nikdo není vyloženě zlý a hnusný na své okolí. V duchu (dokonce explicitně citované) Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic totiž problémy dnes už trochu přežitě stojí na záměnách a nedorozuměních a hlavně na tom, že ústřední pár si hodinu stopáže odmítá vyjasnit něco, co se mělo říct v prvních pěti minutách. O průšvih tedy nejde, ale o dílo, které by posouvalo žánr romantické komedie někam dál, rozhodně také ne. Z pásma neurážejícího průměru to nevytrhne ani surfařský Erling Haaland, resuscitace zapadlého hitu Natashy Bedingfield a dokonce ani zcela nevyprovokovaný rimming.

Sveřepý a zakaboněný Mads Mikkelsen se chce stát králem bramborových lidí, to se však nelíbí arogantnímu a až karikaturně slizkému šlechtici ze sousedství. Románově rozmáchlý, v jádru však melodramaticky komorní příběh o hranicích lidské vůle úspěšně balancuje na hranici mainstreamové líbivosti, nesklouzává však k laciné podbízivosti. Více zde.

Rodinné drama v hororovém hávu dokáže v některých momentech potěšit nejen fanoušky žánru, v součtu však nabízí jen sotva průměrnou podívanou a nenaplněný potenciál. Žádný hluboký ponor nelze čekat, film se pouze brodí kalnou mělčinou. Více zde.

Černobílý, vysoce stylizovaný úvod nejen baví, ale i dokáže představit postavy a jejich základní problémy. S přibývající stopáží je však osobní projekt Bradleyho Coopera stále rutinnější a línější, až nakonec vyšumí úplně. Leonard Bernstein by si zasloužil trochu odvážnější pomník. Více zde.

Jemný, nenápadný dokument nabízí až terapeutické zpovědi různých žen, o nichž skoro nic nevíme, a tak nezbývá, než v zakouřeném prostředí sauny nesoudit a poslouchat jejich životní příběhy. Výsledná mozaika vypovídá mnohé o estonské výchově a rodinném prostředí, ovšem leccos lze vztáhnout i na českou společnost. Jde o náročný, tíživý, ale zároveň očistný a katarzní zážitek. Více zde.

Netoxická a neproblematická, ale také neslaná, nemastná, nezábavná, nezáživná. Taková je Rodinná rošáda, která ohraný příběh o probuzení v cizím těle zpracovává jako nudnou moralitu o síle rodiny a již nezachrání ani (na poměry filmu) kompetentní herci a neurážející řemeslo. Více zde.

Lákavě sestříhaný trailer připomněl, že Luc Besson má navzdory tápání posledních dvou dekád řemeslo stále v malíku. A to potvrzuje i výsledný film, který navzdory trochu natahované, bezmála dvouhodinové stopáže dokáže udržet pozornost a divácká očekávání. Jednotlivé scény dokáže Besson vystavět stylově, občas i vyloženě nápaditě, výsledek se však rozpadá pod tíhou zjevně příliš velikášských ambicí. Tahle jokerovská variace se totiž nevyhýbá náboženským a crossdressing motivům, aluzím na Kmotra či Sám doma, cituje Shakespeara a přihazuje odsouzení nefunkčního sociálního systému. Nakusuje toho až příliš, nápady ale ledabyle opouští a nedotahuje do konce. Využívá k tomu spousty patosu i stereotypních postav (v čele s dvojicí tak učebnicových rednecků, že by se od nich celý americký středozápad mohl učit). Caleb Landry Jones je jako krysař, tedy pejskař, nepřekvapivě uhrančivý, ale Bessonova tvůrčí nabubřelost zjevně zase jednou převládla nad ochotou odvyprávět sevřený a smysluplný příběh. Navzdory výše napsanému jde o docela příjemnou žánrovou podívanou, ale Bessonovy velikášské ambice bohužel vyloženě bijí do očí.

Debutující Molly Manning Walker velmi dobře odpozorovala nejistotu prvních sexuálních krůčků a zkušenosti citlivě přenesla na plátno. Výsledkem je nenápadný, prchavý snímek, který se vyhýbá moralizování či vzletným závěrům, ale zádumčivě poukazuje na křehkost sebeobrazu i mezilidských vztahů. Více zde.

Mijazaki možná naposled a o to více pro své nejvěrnější. Složité, motivicky i vizuálně místy zahlcující dílo uvědoměle pracuje s trademarky japonského mistra, nepůsobí však jako druhý nálev – spíše nabízí další dvouhodinovku v magickém světě, který fascinuje i v momentech, kdy není snadné mu porozumět. Více zde.