Rimsy

V distribučních materiálech se píše, že „film si pokládá otázku, kolik mužů a žen musí člověk v životě potkat, než najde toho pravého/pravou.“ A poměrně nahodile dává i odpověď – dva. Tak teď už to víte a nemusíte se s touhle nikam nesměřující křečovitou zbytečností trápit v kině. Více zde.

Obstojně natočená biografie, která je rozhodně artovější než většina mainstreamové tvorby a namísto přehledu životopisných dat Andrey Absolonové se snaží předat… co vlastně? Výsledný tvar je navzdory atraktivitě tématu tak odtažitý, že diváka neodměňuje emočně ani myšlenkově a zůstává jen prázdnou skořápkou. Více zde.

„Tahleta srandovní ženská je ale pěkně vypočítavá!“ Simona Peková v roli vlezlé maminky skutečně exceluje a krade si každou scénu pro sebe. Už karlovarské projekce ukázaly diváckou vděčnost této nazgûlovsky neodbytné postavy, s jejíž variací se většina z nás v životě už někdy setkala. Dobře vybalancované přepálenosti dominuje komediální přístup, občasné hororové náznaky jsou tak spíše úsměvné a připomínají, že pro ústřední partnerskou dvojici vtíravá povahy maminky až takovou legraci nepředstavuje. Z nahláškované crazy komedie s temnými podtóny na způsob Funny Games se postupem času vyklube dobře odpozorovaná vztahovka. Alegorický konec je však přece jen trochu matoucí a poté, co maminka vyklidí pole, filmu spadne řetěz, který se už nepodaří úplně nahodit. I tak se ale jedná o zdařilý projekt, který díky zapálenosti herců před kamerou i filmařů za ní velmi dobře pobaví a zařadí se mezi nejpovedenější tuzemská díla roku.

Is This Cinema? Budeme s Martym zajedno a můžeme v klidu říct, že ne. Marvels jsou jiná marvelovka, než na jaké jsme byli v poslední dekádě zvyklí. Nejde o zásadní událost, kterou byste z hlediska diváckého zážitku či důležitosti pro vývoj filmového multiversa neměli minout; spíše jde ve své jednoduchosti, překotnosti a naivitě až o staromilskou komiksovku – rychle plynoucí oddychovku, se kterou můžete v kině zabít hodinu a půl a nic moc od ní nechcete. V tuhle chvíli sám nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Zbytečnost a banálnost hlavní příběhové linky o (překvapivě) záchraně vesmíru i nenápadnější linie o nutnosti nápravy charakterových vad hlavní hrdinky musela být jasná i tvůrcům, a tak děj rozmělnili dvěma sekvencemi za hranou sebeparodie. Jak vážně pak může divák brát film, který nebere vážně ani sám sebe? Hrdinné trio je celkem fajn, efekty nejsou tak ošklivé, jak jsme viděli v několika posledních komiksovkách (i když hlavně z dílny DC) a jejich pichlavé, rádoby vtipné dialogy cílovku teenagerů snad i trochu pobaví. Zamrzí hlavně slabá záporačka a přehršel pseudofyzikálních keců, snažících se aspoň naoko zakrýt nesporný fakt, že postavy mohou kdykoli udělat cokoli. Hlavně se ale lituju všechny nebožáky, kteří poctivě sledují všechny marvelovské seriály, aby se pak dočkaly zužitkování postav ve „spektáklech“, jako je tenhle.

Díla Vincenta van Gogha střídá polský venkov z přelomu století, což je z hlediska příběhu jedině ku prospěchu věci. Rozmáchlé melodrama má své nesporné kvality, Jagnu se však vyplatí vidět v kině hlavně díky úchvatné vizuální stránce, která mezi animovanou tvorbou nemá konkurenci. Více zde.

Tonda se nachází na pomezí dětství a dospívání a život mu znesnadňuje fakt, že neustále svítí. O vnitřní světlo je však třeba se podělit, což nápaditě zjišťuje s pomocí nové kamarádky Slávky. Tenhle český animák je stejnou měrou hravý a vtipný jako nesamozřejmě poučný pro všechny věkové kategorie. K páté hvězdě mu mnoho nechybí. Více zde.

Krásně vypadající sci-fi romance zdatně mixuje prvky známé z mnoha jiných dystopií i road movie, přetváří je však ve svébytný a velmi pohlcující tvar. Příběh o dvojici snažící se obelstít represivní a dehumanizovaný systém končí výrazně jinak, než bývá zvykem, a správně naladěného diváka tak velmi podnětně zabaví. Více zde.

Zdařile provedené a popkulturně velmi dobře známé skladby (jež si vysloužily i nominaci na Oscara) podtrhuje přirozená, místy až nedbale působící choreografie, která nepůsobí přehnaně profesionálně, zato podporuje životnost postav obývajících tento zřetelně umělý svět. Zde je nejvíce patrné volnomyšlenkářství a uvolněnost celého snímku, díky němuž nepůsobí nejzákladnější příběh naší kultury přehnaně upjatě a do sebe sama zahleděně, ale naopak nabízí jeho stále přístupnou aktualizaci. Více zde.

Agitační thriller o únosech dětí a jejich prodeji do sexuálního otroctví se bere natolik vážně, až místy vyznívá nezáměrně směšně a shazuje tak důležitost celého tématu. Díky zkazkám provázejícím dílo i osoby na něj napojené se jedná o podivný projekt, který je mnohem zajímavější jako popkulturní fenomén nežli skutečný film. Více zde.

Wes Anderson tentokrát vycházel z krátkých a úderných, ačkoli přece jen trochu tajemných a mnohoznačných povídek Roalda Dahla, a toto spojení je rozhodně ku prospěchu věci. Čtveřice kraťasů na Netflixu stojí za vidění už jenom proto, že nápaditostí a hravostí dalece převyšuje většinu původního obsahu této platformy. Více zde.