Rimsy

Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy. Více zde.

Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme.

Jakou daň je třeba zaplatit za činění dobrých skutků? Z Jednoho života snadno mohlo být zcela rutinní historické drama a většina předválečných pasáží jím také je. Linka s osmdesátiletým Wintonem, který je navzdory svému hrdinství sžírán pochybami, však posouvá snímek do jednoznačného nadprůměru a nabízí nepříjemné podněty k zamyšlení. Více zde.

Úvodní „fikční“ desetiminutovka je plná až příliš viditelných green screenů a cheesy hlášek, nad jejichž otřepaností se nelze než pousmát. S přibývající stopáží se ukazuje, že záměrná přepjatost se netýká jen scén s Henrym Cavillem, nýbrž celého filmu – i když v podstatně menší míře. Navzdory očividně limitujícímu ratingu PG-13 (vybuchující hlavy velmi chybí) se Vaughn opět snažil celkem vyřádit, ačkoli na své poměry poněkud krotce. Nechybí brainwashing, hrátky s technologiemi, cestování, důmyslně choreografovaná akce či pomrkávání na špionské zápletky. Vaughn zůstává Vaughnem, což je sympatické, nelze se však zbavit dojmu, že Argylle působí jako druhý nálev jeho trademarků. Dvě vizuálně působivé bitky se objeví až před koncem a příliš rychle za sebou, do té doby se však musíme spokojit se záměrně zaměnitelnou ušmudlaností Sama Rockwella a usedlostí Bryce Dallas Howard. Vytýkat lze skutečně leccos, na druhou stranu se ale pořád jedná o jeden z nejzábavnějších způsobů, jak momentálně strávit dvě a čtvrt hodiny v kině.

Ze Španělska do českých kin přichází sympatická emancipační dramedie, překvapující neokoukaným tématem sexuality seniorů, avšak nijak neurážející (ani nezarážející) většinového diváka. Ten totiž dostane zcela funkční mix feel-good poselství a humoru, na nějž se jde bez problémů napojit. Více zde.

Precizně vystavěné artové drama o tom, jak nečekaně a nenápadně se mohou vztahové záležitosti vyhrotit – a v křehkém období dospívání dvojnásob. Je dobře, že si belgický snímek našel cestu z festivalů i do běžných kin, jelikož rozhodně stojí za vidění. Více zde.

Znuděné charisma Johna Malkoviche a morousovitá kočka s vypětím sil vytahují tuto ryze průměrnou a zapomenutelnou záležitost k pátému bodu, jedná se však jen o po všech stránkách uondanou oslavu filmového konzervatismu hodící se leda k línému sobotnímu odpoledni u televize. Více zde.

Ani několik týdnů po projekci si nejsem jistý, jak se k ambiciózní hororové novince od A24 vlastně postavit. Jde totiž o kompetentně zpracovanou kombinaci faktorů, které v jejich tvorbě už pár let vídáme a které obvykle zábavně a neotřele posouvají možnosti hororového žánru o kus dál. Zde se však nejde zbavit dojmu určité vyčpělosti, vyprázdněnosti a spoléhání se na údernost samotného námětu. Ten přitom skutečně poutavý je a pouhé řemeslně zdatně zpracování jeho očekávaného vývoje vydá na několik desítek minut příjemně diskomfortní zábavy.   Postupem času ale přestanou řeči o Jungovi a Mandelově efektu, přirovnávání Cageovy postavy k Freddymu Kruegerovi či satira na moderní influencerské startupy stačit a divák by chtěl něco silnějšího, hlubšího; což ale nepřijde. Výsledkem působí trochu nedotaženě a příliš spokojeně se sebou samým podobně jako třeba novější epizody Černého zrcadla. I tak jde o vtahující podívanou, jež dokáže udržet pozornost a napětí – jen je škoda, že do sebe jednotlivé dílky skládačky nakonec tak úplně nezapadnou.

Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem.  Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy.