Rimsy

Tahle přefouklá bublina by přece jen trochu měla splasknout. Coralie Fargeat napsala velmi hloupý a prázdný scénář, ale díky velmi stylové režii to není tak dobře poznat anebo je vám to rovnou jedno, protože jste ochotní jet na audiovizuálně opojné až zahlcující vlně. Snad každému se přepjatostí každého záběru, střihu či zvukového efektu vybaví Requiem za sen, podobně uvědoměle a přiznaně Fargeat vykrádá i Lynche, Cronenberga, Kubricka či Hitchcocka. Dosahuje tím postmoderního efektu povědomosti, což je pro žánr satiry v pořádku – o to větší je škoda, že její satirický osten je zcela otupělý.Po dvou a půl hodinách je opravdu těžké přijít s nějakou skutečně neotřelou myšlenkou, k níž vás snímek vyprovokoval, jelikož veškeré tepání do kultu krásy a společností podmíněné nenávisti k sobě samému jsme už jinde a jindy (a lépe) viděli. Jako viscerálně iritující variace na dvě výborné epizody Červeného trpaslíka (Já na druhou a Výměna těl) ale Substance funguje a cesta za vyprázdněným, avšak notně krvavým závěrem je bezesporu zábavná; čekat ale cokoli víc než naleštěnou bídu by bylo chybou.

Zatímco první V hlavě dokázalo vybudovat zábavný a fungující svět a ještě do něj dosadit působivý příběh, dvojka těchto osvědčených vzorců nepokrytě využívá do té míry, že rezignuje na jakoukoli snahu o originalitu. Produktově to samozřejmě dává smysl, dospělejší publikum ale bude oprávněně brblat, že tady byl potenciál výrazně vyšší. Více zde.

„Dobro není, přesto je ho potřeba.“ Matthias Glasner natočil monumentální, tříhodinovou fresku jedné současné rodiny, za níž si právem odvezl z Berlína cenu za scénář. Tedy, to ocenění si zaslouží především první polovina, která nekompromisně, přitom však bez přehnané patetičnost vykresluje stárnutí jedné manželské dvojice a jejich komplikovaný vztah se synem, ne úplně úspěšným dirigentem. Z Toniho Erdmanna si Glasner vypůjčuje schopnost rozehrát bizarní, přitom však v realitě hluboce ukotvené situace, tíživost vztahů na sklonku života zase evokuje Hanekeho Lásku. Vrcholným momentem je zkouška orchestru zhruba po hodině stopáže, během níž se daří pomocí hudby a hereckých tváří předat neuvěřitelně mnoho. Ve druhé polovině se však přidává i linka odcizené dcery a ke konci se nejde zbavit dojmu, že vysokým ambicím ohledně různých forem umírání se přece jen nepodařilo dostát.