Posledné recenzie (542)
Hranice Európy (2024)
Číselné hodnocení u tohoto angažovaného dokumentu velkou roli nehraje, spíše záleží na přístupu každého jednotlivého diváka či divačky k tématu. Filmařským stylem totiž Hranice Evropy rozhodně nezaujmou a zároveň nelze úplně říct, že by samotný snímek nabídl nějaká nečekaná východiska. Jde však o adekvátně zpracovanou novinářskou práci, která je z humanistického hlediska důležitá a sympatická. Více zde.
Zahrada Boží (2024)
Na to, v jakých polních (doslova) podmínkách dokument zřejmě vznikal, vypadá hezky. Hlavně je vidět cit pro hezké záběry a střídání detailů s celky. Problémem je, že výsledek působí jako dva filmy v jednom: Na jedné straně meditace nad spojením člověka s přírodou, zvelebením místa k životu či snahou zanechat odkaz a zároveň rýpnutí do církevních restitucí či obecně fungování církve prostřednictvím investigativy jednoho případu. Kombinace obojího vede k nabobtnání stopáže a oslabení síly jednotlivých témat. Důslednější prostříhání a třeba i vyřazení některých z 11 kapitol by údernosti výsledku prospělo, přesto tomuto počinu začínajícího filmaře nelze nefandit. Touha dát do jednoho filmu všechno, co na tom tvůrcům přišlo zajímavé a významné, je pochopitelná, ale dramaturgicky by lépe fungovalo zaměření na buď zenový existencialismus, nebo až kriminální vypíchnutí justičních podivností. Já si užil hlavně tu první zmíněnou linku, především naznačené zamyšlení nad tím, co po sobě zanecháme a o co má cenu se snažit, i když to třeba nepřetrvá.
Nežiaduci (2023)
Namísto policistů a zločinců vykresluje Ladj Ly sociální nespravedlnost prostřednictvím politiků a aktivistů, což je jednak méně divácky atraktivní, jednak i méně úderné ve vyznění. Stále však dokáže zaujmout působivými scénami a hrozivou osudovostí společenského soukolí, v němž jsou jeho barvité figury chycené. Více zde.
Posledný denníček (10)
Tak zase za rok
A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.
V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.
Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.
Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...