Eruntano

Zklamání takových rozměrů, až jsem z toho zmatený. Na film jsem se neskutečně těšil - patří do filmařské školy, kterou obdivuji, zpracovává vážné historické téma, což Poláci umí skvostně, hraje v něm Krystyna Janda... a ono je to nakonec tak strašně suché, křečovité, nenápadité: nevyužívá to snad žádné detaily - vykreslení příběhu, prostředí i postav (jedna plochá figurka vedle druhé, všechny vytvořeny vnějškově a bez skutečného vlivu na smysl příběhu) je hrubé, schematické, prázdné. Lovestory, do které se film překlápí, je ve své nemotivovanosti (z jednání Morawskeho jsem nepochopil asi vůbec nic) vrchol filmové otravy. Chápu, že film byl odvážný, důležitý a historicky cenný. Přesto mi přijde špatný.

Skvělé téma, které je ale docela pokažené. Jednak se film strašně táhne a zároveň příliš překotně letí - jinými slovy se je moho motivů zbytečně rozpindaných, zatímco spousta důležitých událostí prosviští a zůstane naprosto nevykreslená. Režijní nejistota v tom, na co dát jaký důraz, je pak jednou z věcí, které ubírají na zajímavosti hlavního hrdiny. Ten je sice ve vrcholně zajímavé a jímavé situaci, kdy musí pracně hledat identitu, ač je dějinami brutálně odseknut od veškerých svých kořenů lidských, kulturních i náboženských. Filmu se ale vlastně moc nedaří ukázat, jakým způsobem ke své identitě dospívá. Hlavní problém je asi v tom, že ten kluk je vlastně až na vzácné výjimky (scéna disputace) hrozně pasivní, odevzdaný a všechno za něj vlastně odvádí jeho přátelé. Takřka všechny podstatné události se mu v příběhu stanou tak nějak bez jeho přičinění (včetně manželství: žena si ho musí najít a 10 let ho uhánět a nakonec mu ještě musí máma poručit, aby si ji vzal - šmarja!). Film ukazuje hodně z trápení, kterým Šlomo prochází, ale málo z vnitřní práce, kterou na sobě odvádí. Proto měl snímek raději vyprávět o matce a o falašském mudrci ("rozhodl jsem se sloužit těm, kteří přežili") - to jsou charaktery, které stojí za pozornost!

Poměrně těžký film k hodnocení. Už jen po řemeslné stránce, kdy se ze začátku dlouho zdá, že Kieslowski vůbec neukočíruje filmovou řeč tak, aby se z ní začal srozumitelně skládat příběh, nebo kdy využívá trochu komické pseudo-existenciální odvozeniny ze západních módiček, typu laciného sexu nebo náhlé smrti v závěru filmu. Do Wajdovy osobytosti a preciznosti to má hodně daleko. Scénáři se také v jednotlivých kapitolách nedaří odhalovat hlubší souvislosti jednotlivých variant Witkova života, zůstává dost přibližný, nechtěně náznakový. Přesto, že své myšlenky lenivě nedotahuje, se mi film dost líbil. Jeho téma a (asi typicky polská) odvaha, s jakou se do něj pouští, je parádní. Mapuje dost kriticky možnosti života v socialistickém bloku s různými úskalími, které v sobě mají. A i když je Náhoda vázaná na specifické historické souvislosti, funguje v tomto dost nadčasově.

Vrhcábová filosofie života! Samozřejmě prostá, někdy až k vzteku zjednodušující... ale většinou přesvědčivě upřímná a lidská, opřená o základní hodnoty lidského přátelství. Poselství o víře v život a v naši zodpovědnost za to, abychom ho žili tvůrčím způsobem se mi totiž zdá při vší jednoduchosti cenné. Film navíc neskrývá, že dobrý život stojí leckdy hodně bolesti a obětí. Mimochodem všimli jste si, že nejzajímavější postavou filmu je vlastně otec rodiny, který nese nejtěžší břemeno ze všech zúčastněných?

Nesmírně silný film podle scénáře výborného, leč pozapomenutého dramatika Josefa Boučka (Setníkův štít, Popel a hvězdy...). Boučkův text skrývá takové perly jako Rybův monolog u slečny Pavly, v němž se zamýšlí nad tím, jak nikdy nemůže dozrát ke skutečně velké hudbě sám, bez vzdělaných přátel a oponentů, na kterých by se jeho talent skutečně prověřil. Skvostné je režijní vedení prvotřídních herců, díky kterému vzniká mezi Rybou a farářem skutečně tragický konflikt dvou nejednoznačných osobností. Pozadu není samozřejmě ani zbytek osazenstva a ve chvíli, kdy každý štěk hraje génius, nabývá celý děj na vnitřním napětí velkou měrou. Je ovšem škoda, že je televizní styl tak úsporně monotónní: kdyby hereckou práci, na které film stojí, silněji podpořila i výtvarná stylizace, která by klíčové momenty pořádně podtrhla a dodala snmku na dynamice, byla by to extratřída. Takhle zůstává výsledek přeci jen trochu zastřený.

Úžasně nadčasový film aneb máme se nechat zotročit honem za světským úspěchem, nebo volit skromný život "na okraji", odměňující se vnitřní svobodou? A je svoboda odvozená z útěku před zodpovědností vlastně skutečná? To, že jsou tyto otázky kladeny z pozice vědy je skvělé, protože se v akademickém a výzkumném prostředí jejich naléhavost nijak nezmenšila, a to ani po změně režimu (všimněte si, že film je nezávislý na politickém kontextu!). Minimalisticky natočený snímek disputaci dvou někdejších přátel krásně převádí do symbolického jazyka obrazu a zvuku. Díky tomu je potěšení ze Struktury nejen intelektuální, ale též čistě filmové. Dobré také je, že ačkoli režisér jasně straní vzepřivšímu se Jankovi, důmyslně problematizuje z několika stran i jeho životní filosofii. Aneb jak říká nenápadná, leč bystrá Anna: "Oba jste stejní sobci. Jen každý jiným způsobem."

Film se celou dobu odehrává ve více méně nadsazené, humorné rovině, v níž všechny peripetie chudáka pana profesora vyznívají jako milé absurdity. O to víc zarazí závěr, který je zcela nemilosrdný a dokonale bezútěšný. Film hodně trefně vykresluje obraz toho, na jakou otrockou šlejšku se zcvrkává lidské myšlení, když je zasažené davovou ideologickou horečkou, v tomto případě nacionalistickou. Kromě úžasně manipulovatelné masy jsou ale nelítostně vykreslené i jednotlivé postavy (výborně obsazené a zahrané!), které se mění z roztomilých figurek ve strachem zlomené oportunistické korouhvičky. Historicky cenný film, navíc gurmánsky natočený.

Je sranda, jak je existence názoru okamžitě považována za demagogii. Jste líní a neumíte se s názorem, třebas kriticky a nesouhlasně, vyrovnat? Nebo jste prostě jen sráči, co mají z názorů bobky? Vážně by vám vyhovovala pohodlná beznázorovost, která divácký mozeček nebude otravovat prací? Mě asi ani ne. Proto je mi milejší film s názorem, byť vyhraněným, se kterým je nutno se popasovat, než neangažovaná, ergo nesmyslná tzv. objektivita. Obzvláště, má-li postoj zajímavě a smysluplně podložen, což zde platí alespoň do takové míry, aby bylo možné vzít ho vážně.

Řeči o tom, že ten film je naivní agitka, jsou neskutečně mimózní. Ten film je obrovskou obžalobou korupcí prolezlého systému (myslíte, že by se kongres pokoušel zakázat promítání vlastenecké propagandy?). Film zdánlivě ukazuje až přehnaně patetický vztah hrdiny k americkým ideálům a idolům, jenže: ono to funguje spíše jako kontrast k bezútěšnému portrétu morálně vyprázdněné podnikatelské politiky, která se nezastaví před ničím, včetně útoků na děti. A zároveň jako ironický úšklebek tomu, že ideály nefungují, pokud jsou posvátně uctívané, ale jen pokud jsou vybojovávané. To je pointa vývoje hlavního hrdiny z přiblblého naivky v ostrého bojovníka za spravedlnost. Doporučuji tedy divákům alergickým na laciný idealismus, aby raději film sledovali v bdělém stavu. Fascinující je nadčasovost snímku. Například v tom, jak ukazuje smutný vnitřní rozklad dříve snad slušného chlapa, kterého ale politická kariéra totálně rozemlela. V obrázku propracované sofistiky, se kterou zde dokáží ostřílení sviňáci překrucovat pravdu dle potřeby. Nebo v obrazu médií ovládaných mocenskými skupinami a dokonale manipulujících veřejné mínění. Výsledná neprůstřelnost tohoto systému je nesmírně znepokojující divácký zážitek. Silný dojem z filmu podrtrhávají herecké výkony od Jamese Stewarta, jehož sebedestruktivní řečnický maraton je neuvěřitelně sugestivní a drásavý, až po Harry Careyho v nenápadné, ale nesmírně sympatické roli předsedy senátu, vytvářené do velké míry jen mimicky. Skvělý film o tom, jak funguje a nefunguje demokracie. Škoda, že je docela zapadlý, poněvadž má co nás naučit.

Zřejmě charakteristické Křižanovo téma rozkrývající zlo zpodobněné lidskými sviněmi (viz vesničtí kmotři v Sekalovi: dokonalá paralela ke zdejšímu velitelskému štábu). Skvěle napsaná je hlavně postava kaprála, který rozhodně není fanatik, jak se tu mnozí domnívají. Je to prostý chlapík, který nedovede domyslet důsledky toho, když aktivně plní svoji roli, své rozkaty. Chlapík, kterého si pochvalou a medailí zavážete jako dítě cukrátkem. A chlapík, který i umře aniž by byl schopen pochopit proč. Je to postava nejednoznačná, která také tropí spoustu zla, ale visí nad ní přetěžká otázka: nakolik za to vlastně může (a máme Adalbertem spíš opovrhovat nebo ho litovat?). Bylo by ale ještě lepší, kdyby byl ve filmu vykreslen precizněji a bohatěji. Filmové vyprávění se mi vůbec zdálo trochu vachrlaté. Postavy ani téma dlouho jako by se nechtěly vyloupnout. Zůstávaly poněkud mlhavé, beztvaré. U nejedné scény jsem nevěděl, co si o ní mám myslet. Ve strhujícím závěru do sebe ale vše dokonale zapadne a příběh se završí naprosto plnohodnotně.