Eruntano

V první řadě jsem rád za ten dobrý konec. Velmi mě potěšilo, že v něm „zvítězila“ jednoduchá lidskost a láska a dobro. I když se celý film nesl v o dost temnějším, nebo spíše šedivějším duchu maloměstské letargie, pod kterou se skrývá hromaděný vztek, únava, rezignace a podobné nepříjemné věci. Líbí se mi, jak hluboko se umí film zavrtat do existenciálních problémů současných lidí a jak bohatě je umí pojmenovávat. Hallmström se drží realističnosti a důslednosti i za cenu pomalejšího tempa a menší přístupnosti. To je mi sympatické, protože díky tomu jsou otázky, které jeho film klade, důvěryhodnější a jeho emotivní dopad hlubší a působivější. Zároveň jsou obě složky, jak filmová, tak kritická, dobře vyvážené. Jo a herci jsou vynikající, to nejde nedodat.

Tento film mě okouzlil a dojal až k slzám lemujícím mé duševní pohnutí. Úžasně čarokrásný, nejednoznačný příběh (to rozplývání hranice mezi dobrem a zlem je u M velkou silou), všepohlcující poetika, nespoutaná fantaskní imaginace (kterou miluji), nádherná hudba (jediný film, ke kterému jsem si kdy koupil soundtrack)… Pro mě nepřekonatelné dílo zdaleka ne pouze v rámci Myiazakiho tvorby. Film, s jehož rytmem divák sladí tlukot svého srdce, to je magie.

Zbožňuji příběhy. Nechat se unášet na vlnách působivého vyprávění je pro mne jedna z nejsladších věcí na světě. A je jedno, jestli ji najdu v knize, filmu nebo třeba počítačové hře. Vím ale, že i příběh se dá doplnit či nahradit různými jinými kvalitami. Jenže když je (ať už slouží jako vata nebo ne) natolik tupý, schematický a nelogický, že to bolí, těžko se to zachráňuje čímkoliv jiným. U tohoto filmu se mi alespoň chvíli zdálo, že klasický heroicky válečný recept svojí mrazivou atmosférou přeci jen něco pozitivního přinese. Jenže i ty náznaky brzo vyprchaly. Co zůstalo? Úmorný patos, který se vymykal i širokým mezím mého vkusu. Rádobypůsobivé fráze, které jsou v lepším příbadě jen prázdné a v tom horším trapné a paradoxní (něco jako „svobodný národ se postavil tyranii“ – odkdy svobodné národy zotročují vlastní děti sakra?). Nudně klišovitá vedlejší linie, zbytečná a nepříjemná jak zduřelý apendix. Klíčový zvrat v podání deus ex machina nejvyššího kalibru, tedy totální scénáristická nemohoucnost. A samozřejmě bitky, které mi ale bohužel nedovolily vypnout mozek a užívat si akci, protože mě ubíjely pro mě nepochopitelně nelogickým chováním nepřátel, na které jsem alergický (proč proboha neposlali místo jednoho nosorožce těch zvířat padesát najednou?). Na takovém filmu bohužel snad kromě pár obrazů, které se vynořily z bažin kýče k docela pěknému pokoukání, a několika málo míst, kde atmosféra přebila tupost, nenacházím nic hodnotného. Místo efektů bych raději zaplatil vzdělání pár desítkám afrických děcek, třeba by některé z nich v budoucnu natočilo něco pořádnějšího.

Kde začít? V tom, že ten film naprosto předčil moje očekávání? Čím ale? Tím jak dokonale citlivě byl napsán a natočen. Postavy toho namluvili neuvěřitelně málo, ale každé jejich slovo znamenalo mnoho a promlouvalo na mě více než sáhodlouhé dialogy. Herci nebyli v rolích ani znát pro svoji přesvědčivost a přirozenost. Točit filmy o opravdových lidech nepozvedat je přitom z reality je těžké, ale Coppola to zvládla s naprostou bravurou. Skvěle také použila Japonsko a místní kulturu jako vzor cizího, nepřátelského, odosobněného světa. Výpravné záběry toho „obrovského“ místa vytvářely úžasný protiklad s něčím nepatrně maličkým ale nevyčíslitelně hodnotnějším - vztahem obou hlavních postav. Dvou lidí, kteří si prostě jen rozumnějí, ať již mluví nebo mlčí. Kteří v sobě navzájem nacházejí tak důležité blízké přátele. Na minimalismu tohoto filmu je krásné, jak mě tu dokáží nepatrné věci, detaily nebo pouhá slovíčka rozesmát, potěšit či dojmout.

Druhá zkušenost s tímto filmem posouvá hodnocení ještě o hvězdu níže. Sestávala totiž jen ze zavalení nevkusným kýčem... tak raději o dvě.

Jak dlouho se toto dílo nevrátilo do mých vzpomínek? Snad celá staletí! A najednou prosvítá úzkými štěrbinkami z hlubin času zpět. Fascinace, okouzlení, strach. Málokterý film ve mě v dětství vyvolával tak barevnou směsici pocitů. Nikdy jsem nebyl schopen odpovědět si, zda se mi líbí a mám jej rád, či nikoliv. Vemi náročná forma nostalgie.

Ne, Scott na mne asi nikdy nezapůsobí. Na jeho díla se hezky kouká, ale náplň mají příliš řídkou. Podobně jako v The Duellists, i tady je potenciál na parádně rozvedený příběh, navíc okořeněný zajímavými a rozhodně nosnými myšlenkami o snících androidech. Ty se ale dostávají ke slovu až v samém závěru, který je sice úchvatný, ale zbytek nezachrání.