Eruntano

Tento film mě okouzlil a dojal až k slzám lemujícím mé duševní pohnutí. Úžasně čarokrásný, nejednoznačný příběh (to rozplývání hranice mezi dobrem a zlem je u M velkou silou), všepohlcující poetika, nespoutaná fantaskní imaginace (kterou miluji), nádherná hudba (jediný film, ke kterému jsem si kdy koupil soundtrack)… Pro mě nepřekonatelné dílo zdaleka ne pouze v rámci Myiazakiho tvorby. Film, s jehož rytmem divák sladí tlukot svého srdce, to je magie.

Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné.