psychohippo

Tak první díl jsem sledoval poněkud vyjeven. Místo slov sitkom, černý či absurdní humor, mi zůstalo trčet v hlavě je slovo TRAPNOST. Ale tomu jsem jaksi nechtěl věřit. Vždyť Krobot, Trojan, Dejvice Theatre atd... to bude asi nějaký metahumor, asi nejsem v kondici já, třeba jsem to nepochopil. Tak jsem se přiměl k druhému dílu. Hm... S tím nepochopením jsem to asi trefil, otázkou je, kdo co nepochopil. Myslím, že se asi s tvůrci rozcházím v chápání pojmů jako sitkom, černý či absurdní humor, satira atd. Možná tak v časech České sody či prvních dílů Tele tele bych to vzal. Stále doufám, že jsem něco přehlédl, že ještě něco přijde, ale scéna s orálním sexem kvůli opravě výtahu (snad 20x označeného za "polský šmejd" - proč? k čemu?) tyhle naděje potápí. Podle mě největší díl nepochopení má na triku dramaturgie ČT a PR tohodle díla: fakt jsem očekával sitkom, či spíše britcom, plný suchého humoru a sarkasmu, blbý paruky k tomu nestačí. No ale, zkusím ještě třetí díl... kvůli Krobotovi, Trojanovi, Issové, Myšičkovi, Novotnýmu, Taclíkovi &comp. Mám je stále rád a špičky, to oni zase jsou!

Pro mě jako zarytého fanouška Boardwalku bylo tohle více jak příjemné překvapení! USA a gangsteři, to je OK, ale Británie? To jsem měl spojený spíš s atmosférou Downton Abbey. A pak tenhle nářez! Od prvních sekund po poslední mě vynikající kamera, stříh a samozřejmě hudba nenechala v klidu. Velmi povedený casting, postavy velice věrohodné, hlavní hráči skvělí, duel C. Murphy a S. Neill se povedl. A jak už to u BBC bývá, nejen efekty je tvořen seriál, ale hlavně příběhem, atmosférou. Ta špína Birminghamu mi dala docela jinej pohled na Anglii po Velké válce, než sledování Downtonu! A opět by to nebylo BBC, kdyby nás tak trochu nevzdělávalo: Churchill, IRA, komunisti... Dávám plných pět a jsem nervózní z toho, že nevím, zda a kdy bude další série...

Uvědomme si, že na castingu hlavní postavy jsme se podíleli všichni!

Vše, co miluji na Británii, pěkně pohromadě... Poklidné tempo děje, vše má svůj čas, vše má své místo, svou logiku. Zlaté období stability v 60. letech, kdy se teprve blýská na revoltující hippies časy. Jedinečná atmosféra Oxfordu, jeho domky, ulice a hospůdky, točený anglický pivo a skotská, policie jezdící v jaguárech a další nádherná auta tehdejší Anglie. Inteligentní a mysteriózní zápletky, suchý humor v dialozích, britské postavičky, které u nás nepotkáte. Výborný casting, herci v rolích sedí jak na míru šité britské polobotky. Moc prima záležitost, obzvlášť na deštivý večer, když máte dobrý single malt po ruce. To jediné, co není britské, je klasická evropská opera, která se všemi díly prolíná, ale nějak to do té ponuré a tajemné oxfordské atmosféry sedí...

Někdo v tom vidí velmi odvážný experiment, někdo kouzelný absurdní a černý humor. Ale zároveň je to silný příběh o závislosti našich postojů a hodnot na časové lince. Nezaškodí nikomu pustit si některé své životní epizody pozpátku a podobně jako v tomhle filmu zjistíte, že některá zdánlivá vítězství mohou z jiného času být viděny jako prohry a naopak, mnohé prohry se ukáží jako happyendy. A jak píše Radek99, zase jedna česká záležitost, která výrazně předběhla dobu a snad až do Mementa od Nolana si na to nikdo netroufl.

"Rozhlídni se po polích a poslouchej, jestli si zpívají..." Nezpívají, Františku, doteď nezpívají. A v tom je největší síla tohoto filmového skvostu. Že jeho příběh nekončí, že v něm žijeme dál. A z toho mrazí. A z toho je strašně smutno. Nezpíváme si při práci na polích, nezpíváme si při žádné práci, ztratili jsme radost. Nechali jsme si ji ukrást spolu s tou prací na vlastním, spolu s hrdostí, s vlastní jedinečností. Zatočili s náma a znovu točí. Mrazí z toho filmu právě dnes, kdy živnostník je zase vnímán jako příživník, kdy zavíráme malý kradáky a velcí se kolem vozí v limuzínách. Chybí, strašně chybí koncentrovaná lidskost v podobě čarokrásných figurek, jako byl Zášínek nebo Jořka s pyřkem. Takhle mě ten film převálcoval. Vidět jej na velkém plátně v kině, tak jak moji rodiče či prarodiče před 35 lety, byl nepopsatelný zážitek, Už jen první sekundy a síla hudby mi stáhla krk. Pravdivé herectví a zejména čisté lidství a pokorná hrdost Radka Brzobohatého ze mě udělal jednoho z nich. Seděl jsem s nimi v hospodě, potil se na poli nebo u stolu při podpisu vstupu do družstva, pálila mě noha politá louhem a na patře jsem cítil domácí slivovicu. Byl by to film čisté krásy, kdyby byl jen o dávné historii. Takhle jsem si odnesl i mocný pocit zhnusení. Ne z něj. Z nás, lidí českých. Ze sebe taky. Nejsem žádný František...

Tenhle film by měl být povinně promítán všem rodičům aktivistům. V boji za tu jedinou čistou pravdu mohou zničit to jediné skutečně pravdivé a čisté - vlastní děti. Film mě chytl od začátku, ta souhra a vycepovanost obou bráchů (a herecká přirozenost herců, což bylo až neuvěřitelný u mladšího bráchy) v první chvíli pobavila, než to člověku došlo... pro mě to byl asi ten okamžik, když opustili psa. Udělat z děti spiklence, kteří se cítí zodpovědní za bezpečí rodičů, je prostě strašný svinstvo, pokud nejste ve skutečné válce, nebo Židi ukrývající se před lágrem. Ale v případě hippie teroristů z mladického pobláznění to žádnou omluvu nemá. Pak zbývá jen řetězení útěků, rozvíjení paranoi, protože ta jediná může ten nesmysl obhájit. A přitom tak fajn lidi, řekli byste. Stejně tak, přes výše psané, jsem i já cítil, že jim držím palce, že je mi jich líto. Všech. Takže po tom, co jsem napsal, to vypadá na melodramatické bombardování patosem. Chyba. Nikdo z vás emoce nerve násilím, to je jen silný příběh a svým způsobem skromný film. Stojí na tom, zda to hercům uvěříte. A uvěříte.

V 65% filmu jsem to už nedal a vypnul... Mozek mi vypnul, protože se snažil chápat. Blbost. Kdybych to viděl ve dvaceti v kině, byl bych fascinován. Ve čtyřiceti jsem si šel lehnout... Ale přesto budu ten film doporučovat, stojí za to alespoň jej ochutnat. I skrze znechucení poznáme se...

"Ta večeře mi připomněla moji Grétu." Inu, jak jednou ochutnáš, nezapomeneš! To platí i pro mé ochutnání dánské kinematografie. Nikdy to není jednou a dost. Je to: Můžu si přidat, prosím? Řezníci jsou takový malý, nenápadný film. Žádná jízda jako v Čině mají psy nebo sofistikovanost v Blikajících lucernách. Tady je jen jedno malý město, jedno řeznictví (vlastně dvě), dva řezníci (vlastně tři) a jejich příběhy a sny. Ty se smíchané melou v masomlejnku tak, že zíráte. Nikdy už nebudu podceňovat význam dobré marinády a nikdy, opravdu nikdy, se už nebudu posmívat upocenýmu chlápkovi, zvláště pokud má účes jako japonský rolník a dost se potí. Skromnost filmu je festovním řeznickým prknem, na kterém vás skvělé výkony herců naklepávají jak kuřecí řízky, pardon, jak "kuřecí nebíčka". Nikolaj Lie Kaas a Mads Mikkelsen jsou ikonická parťácká dvojka cvoků, který byste si domů asi nepozvali, ale přesto jim držíte palce. I když Madsova postava je na ránu sekáčkem z milosti. Ne, není to řachanda, až se vám třese ovar. Je to docela smutná sekaná, namletá z příběhů o smrti, samotě, šikaně a důsledcích rodičovské nespravedlnosti. Je to prostě maso!

"Mojn!" Pokud má Ďábel v oblibě nějaký pozdrav, je to právě tohle divné mňouknutí. Je to uvítání a sbohem (s ďáblem) zároveň. Pobyt v tomhle městečku je totiž čisté purgatorium, očistec plný prokletých postav, kde i ten plyšový medvěd má svá zranění. Syrová kytara v soundtracku nahazuje noir westernový podtón a vzpomínka na temnotu Dead Mana a kytaru Neila Younga zvolna háže uhlí pod emotivní kotel. Stetson na Bodniově hlavě, bahno a holínky nás posouvají do redneck thrilleru. Napětí, násilí a závislostní vztahy mezi postavami, beznaděj a chlast (ten barový duel je jeden z nejlepších, co znám) má však pachchuť čehosi blízce známého, jako návštěva v nějaké dědině v jesenických Sudetách. Vrzání kočárku dívky v červeném Vás probudí ve tři ráno a na kočky se budete dívat s nedůvěrou. Když se ozve: "Mojn"