psychohippo

Tak to bylo překvapení. Pozitivní. Nečekaně. O to víc. Žijem v zemi a kultuře, která běžně moc nedává filmy o smrti ani pro dospělý. Natož pro děti. Resp. rodiny, rodiče s dětmi. Zároveň však žijem v době mamánků. Bohu žel, často bez toho otce, co sice někdy pozdě, leč přece vzpomenul na Freuda a synovi ukážal, kde jeho místo. A úděl. A cesta... A jde udělat pěkná pohádka bez přehnaného CGI, ve které se vytváří syrová atmosféra jen poctivou starou filmařinou, střihem, prolínačkama, zvuky. A hudbou! To zapojení klasické hudby bylo fenomenální!

Nejvíc mě baví, jak ten film žije po závěrečných titulkách dál. V recenzích. Jo, mám pocit, že se Krobot se Smékalem tentokrát přesně trefili. Hodili šutr do rybníčka.

Tohle mě potěšilo! Na docela malý ploše dost silný příběh, protkaný ostrým humorem, ač to vlastně vůbec nebyla komedie, spíš hraný dokument o dnešní groteskní době plné zhoubných pomateností. Kvalitní herec se někdy pozná tak, že zahraje odpornou postavu tak, až je vám k blití, a tady se to takovými postavami jen hemžilo. A herci je hráli tak, až mi občas k blití bylo. Víc mne ale přepadal smutek z toho dobře vylíčeného zmaru.

Tak přesně tohle jsem den po parlamentních volbách potřeboval, tuhle čirou radost, čistou krásu a vtipný příběh. Bylo to jak ponořit se do očistné lázně. Grafická stránka a umění animátorů by nadchlo i Jiřího Trnku, jehož duch se tu mihl v milých náznacích. Konečně animák, kde hraje vyhrává fantazie a hravost, které dokonalé technické provedení slouží, ne naopak, jak se často děje. Prostě paráda.

Kdo tenhle film přiřadil do žánru komedie, ten je sadista. Způsobil tak utrpením těm divákům, kteří šli na komedii s tím divným Krobotem a hlavně Kaiserem (to víš, že jo, Uďo). Takže se mnohým recenzím nedivím. Kdo na to šel, třeba já, jako na film od autora Zahrady a Všetkého, co mám rad, kterému je ale už o 30 let víc, kdo šel na Krobota v roli herce, pravděpodobně obsazeného podle své spíše pesimistické až depresivní typologie, kdo viděl v poslední době současného Kaisera, ten dostal, co dostat měl. Silnou dávku depresiv, upřímnost, co je empatická asi jako skalpel mozkového chirurga. Je jen málo smutnějších věcí, než stárnoucí muž, který moralizuje ty, kterým zkurvil život. Kaiser se mi ale moc líbil. Přál bych víc odvahy současným režisérům, aby se ho troufli obsadit do výraznějších rolí, po tom všem, co sám přežil, v sobě nese docela velký potenciál. A talentu měl vždycky dost.

Ještě po 12 hodinách po shlédnutí tohoto podivuhodného počinu nemám jasno, co jsem to vlastně viděl. Zda kandidáta na nejhorší film desetiletí nebo skvěle kamuflovaný Suchánkův mindfuck. Přeci by nikdo v týhlé krizi nenatočil tak simplexní stupiditu, kdyby v tom nebylo něco víc. Přeci by do toho nikdo nedal prachy, kdyby... ...ale obávám se, že ty konspirační teorie jsou jen mým alibismem, kterým si obhajuji to, že jsem vyhodil peníze a zdevastoval svůj čas touhle šíleností. To je něco tak děsnýho, že to snad i musíte vidět na vlastní oči!

Reneé Zellwegerová je chvílemi tak odporná, že se na ni nedá až koukat. A chvílemi tak okouzlující, až nemůžete oči otevřít. Oskara si za tuhle kreaci zasloužila věru tvrdě. To, jak vypadá, to se dá namaskovat. To, jak hraje, jaká v těch scénách je, to se namaskovat nedá. Docela jsem se o ni, o Renée, ne o Judy, bál. Filmový příběh mluví o týrání hereček, zejména mladých, pro kasovní úspěchy. To, co musela Zellwegerová do toho filmu dát, jde ale taky na samou hranici týrání. A u ní to není zdaleka poprvé. Její proměny, ztloustnutí či vyhubnutí, přechody od uhrančivé živočišné krásy k hnusu zavánějícímu smrtí, provázejí velkou část její kariéry. V tomhle je úžasná. V původním smyslu slovanského „užas“. Ohromení až strach z toho jde. Že nelze mluvit v jejím případě o týrání, že se tahle zralá herečka sama dobrovolně rozhoduje pro tak výrazné proměny, jdoucí za hranici fyzického utrpení, že je to „jen“ její skvělá herecká kompetence? Hm… A jak k ní přišla? K té úžasné herecké kompetenci ztýrat se tu tloustnutím, tu hubnutím, tu pitím, tu… Jako psycholog jsem přesvědčený, že v některých chvílích Renée Zellwegerová vůbec nehrála nešťastnou závislačku Judy. Jsem přesvědčený, že byla Judy. Jinak by tu roli ani vzít nemohla… Ten film jede bez skrupulí přes emoce, dává to jak Mike Tyson na solar a to, podobně jak on, docela hnusně, špinavě. Až na pár lyrických scén a povinné hollywoodské grand finále, kde si zapláčete. Jenže ty nejsilnější scény jsou ty scény o jakoby bagateliích běžného života. Dort a večeře u dvou gayů. V nich se v té syrové čistotě objevuje podstata životního zmaru: Judy nežila. Nežila prostý život mimo zemi čaroděje Ozz, mimo kašírovaný život hvězdy. Hvězdy zářící, hvězdy explodující a hvězdy, která imploduje sama do sebe. Dát si kus dortu bylo pro ni nepředstavitelné, jako kdysi pro dva gaye jít spolu na koncert a držet se za ruce. #metoo vsuvka Jasně, žijeme v době #metoo. Tlustý producent se židovským jménem Meyer je zjevně přiznanou metaforou jiného producentského hnusáka se židovským jménem (to propojování #metoo s antisemitismem nechám raději být). Jenže ty hodně silné pasáže s Meyerem, zejména ta poslední v kašírované stodole, kde hraje svou roli jeho ruka a její dekolt, ty nejsou jen úlitbou #metoo aktivismu. Ty tam naprosto patří! Protože takhle nějak se to asi dělo… Rozdíly mezi producentem filmového studia, mezi pasákem nebo mezi „doktorem“ v nějakém totalitním lágru se docela stíraji. Bylo hrozný svinstvo. Jenže dost podstatně mi tam k tomu obvinění tlustých bílých bohatých mužů chybí ještě výraznější obvinění rodičů! Někdo ty holky (i kluky) pod ty prasácký ruce strkal a dál strká. Na ty by se měla zaměřit kampaň #metoo zejména. Nikoliv jen na predátory, ale zejména na ty, kdo je krmí! K PŘÍBĚHU: Příběh Judy Garlandové je skutečně esenciálním archetypem zrodu a zániku hollywoodské hvězdy. A jako takový svádí ke zkratce, k černobílému vidění, k tomu, abychom našli jednoznačné archetypální postavy: Kdo je chudák oběť, kdo je hlavní zloduch. Tak to ale nefunguje. Tedy mimo film. S největší pravděpodobností mohl bejt tlustej Mayer prasák, sadista, manipulátor a hlavně psychopat. A mohlo to bejt stejný ve všech velkých studiích té doby (skoro do dnešních dob). A pak bychom lehce viděli Judy jako jednoznačnou oběť, jako zneužitou dívenku. Co si ale pak máme počít s příběhem největší konkurentky Judy, do jaké škatulky máme zařadit Shirley Temple, které Judy vyfoukla roli Dorotky. Která, ač byla dětská superstar u stejného studia a pod stejným Mayerem, se neuchlastala, rozvedla se jenom jednou, měla dobré vztahy se svými dětmi a prožila celkově velmi úspěšný život, včetně úspěšné kariéry mezinárodní diplomatky a velvyslankyně. Nene, ona ta zjednodušení v realitě moc nefungují. A tzv. „obětem“ šoubyznysového zneužívání moc neprospějeme, když jejich roli bezmocné oběti budeme adorovat a přehánět, když jejich zneužívatele budeme v pompézních mediální procesech zpětně popravovat a mazat z historie. I oni jsou součástí naší historie, životního příběhu nás všech. Každém, koho se kdy dotkl nějaký z těch velkých hollywoodských spektáklů, vlastně už od děl Charlieho Chaplina, vstoupil do života i nějaký ten pan Mayer, zneužívatel a tyran, i nějaká ta Judy, oběť zneužívání. Bez nich by totiž ta díla nevznikla. Taková je realita, přepisováním příběhů se nezmění…

Film, kterému jsem rozuměl. Až mě mrazilo.

Herecké výkony Dvořáka a Hormana excelentní! Ženy spíš v svém standardu, představitelka Olgy, jinými vyzvedávaná do nebes, mě ve filmu spíš nijak nezajímá. Celkově velký kus poctivé české filmařiny. Pořádný kus odvedené práce. Docela dobře vybalancovaná hlavní rizika filmu, není to dokudrama, ani patetický pomník, ani karikatura. Je to silný lidský příběh, nadstandardně kvalitně připravený a realizovaný. Nepíšu kritiku, ale mám potřebu sdílet reflexi... http://petrhroch.cz/film-havel-silne-drama-o-boji-s-ulepenosti

Casting! Herečky a herci sedí postavám a zjevně si jich užívají. Ano, i Emma Watson, v médiích okázale odmítající partnerský vztah s mužem. Ta tu věrohodně hraje oddanou a milující manželku. Film je přehlídkou nadějné herecké generace pod laskavou supervizí dvou dam z dvou (až tří) předešlých generací. Nehraje si to ani na agitku (dokonce skoro nevidíte černocha) ani na emoční vyděrák. Je to přiznaně divácký film. A funguje...