psychohippo

Věhlas obou herců, Toma Hardyho a Benedicta Cum..cosi (nikdy si to snad nezapamatuju) strmě roste. Tenhle TV film je skvělou možností podívat se na jejich hraní několik let zpět. Maličkosti tvoří velikost. Tenhle malý TV film s velkým příběhem dal prostor Hardymu pro expresivní vtělení se do kůže démony zmítaného šílence a Cumberbach ukázal svou schopnost být nenápadným přihrávačem a přesto být pilířem filmu. Forma filmu, spíš roztrhaná jak Stuartovy pohyby, naštěstí nedovoluje upadnout do patosu. Film se místy blíží až hranému dokumentu, chvílemi Dogma stylu, civilnost je narušovaná animacemi jak ze studentského filmu, epizody příběhu jsou rozházené jak věci ve Stuartově pokoji, mozaika zvolna zapadá, i když její kontury tušíme od začátku, ale zase tak jasně je vidět nikdo nechce. V závěru odkrytá syrová pravda naštěstí není zneužita pro omluvu, nepřichází katarze u lůžka umírajícího, šlus a je jen bezmoc. Prostě život. Rozhodně doporučuji! Skvělé věci: Angličtina Stuarta, kuchařské umění Stuarta, řidičské umění Stuarta, pohyby Stuarta, kalhoty Stuarta...

Začal jsem sledovat zároveň Killing 3 a The Fall. Třetí série Killing po 2. dílu ustoupila výrazně do pozadí mého zájmu. The Fall si mě získal. Psychothriller naruby, velká část ze sledována z pohledu vraha, zasazený do Belfastu, kde se policajti střílí jak kachny, velmi citlivě vybrané obsazení, které se odvděčilo skvělými výkony i v těch malých rolích. Gill Andersonová ve skvělé formě, skvělý a realistický protihráč. Velmi sugestivní střih, zejména navazování a prolínání linií. Zneklidňující, protože kdykoliv a kdekoliv uskutečnitelný příběh. Morální relativismus každou chvíli klade nárok na ty nejvnitřnější hodnoty diváka. Sobecká bezdětná kariérní machiavelistická mrcha, zneužívající chlapy a komandující ženy na straně jedné a citlivý, empatický milující otec za skromné peníze pomáhající lidem s jejich žalem na straně druhé. Kdo koho zneklidňuje víc? Za mne však jen 80%, protože mi usekli konec, žádná katarze a pokračování zatím odsunuto.

Za prvé, souhlas s komentářem Qitka. Ale pouze v jeho začátku, trošku prostředku a taky v konci ;) Filmařský génius a výtvarné poetické cítění Parka mě rozhodně nenudilo. Hrátky s drobnými časovými posuny, drobné krátké etudy, které pro někoho narušovaly už tak chatrný děj, mne vyloženě bavily. Velký respekt má u mě Nicol Kidman, ta precizní a přitom pokorně zahranou zcela vedlejší roli matky. Její výrazová skromnost připravila zázemí pro excelující Wasikovskou, která ještě sice hledá své zakotvení, ale to je jen dobře, protože je naprosto uvěřitelná. Reálná. Pravdivá ve své nejistotě, mladé ženskosti, osamění i krutosti. A proto mi ani tak nevadil mnohými zakopaný "hlavní padouch", protože tam vlastně žádný padouch nebyl (možná ten otec, co to vždycky docela pos*al, jak svou bratrskou, tak otcovskou roli, v dceři pěstoval to, čeho se bál, a navíc se nechal stupidně zabít). Místo ZLA tam byl jen frustrovaný, deprivovaný psychotik, a ti prostě bývají bez výrazu, ploší jak mladé gymnastiky, s očima prázdnýma jak peněženka před výplatou. Celkový dojem: celou dobu jsem měl pocit, že to byl ASIJSKÝ, korejský film. Už jen oblékání a účes Indie, její pohledy, sklápění hlavy, pohyby rukou. Bylo toho tam víc. A já tu asijskou šílenost prostě miluju. Takže doporučuju jako pěkný film o transgeneračních přenosech, nebo chcete-li, o rodinných kletbách. jenom mě zajímá, kam až Indie dojede... že by do Stoker II?

Svým způsobem takový "malý" film, žádné velké efekty, žádná extra výprava, mnoho záběrů jakoby natočených levnou kamerou v rukách studenta na tripu. Prostě nic nadbytečného, co by odvádělo pozornost diváka od příběhu k tomu, kolik film stál a jak by si jej tedy měli užívat, jak tomu dnes u blockbusterů bývá. Soderbergh v nejlepší formě, režisér i scénárista (Scott Z. Burns) nejspíš zažili okultní setkání s duchem Mistra Hitchcocka v 50. letech, kdy přinesl lidstvu dar - kánon civilního psychologického thrilleru. A tomuto duchu propadli výborně vybraní herci: Mařa Růnovic a Džad Lou bezchybní, pevně v roli. Jako psycholog jsem zažíval mrazení v zátylku z toho, co se postavě psychiatra dělo a jsem jen rád, že jako psychologovi se mě předepisování léků netýká. Ale cosi podobného se stát může... Jsem zvědav, jak tento film zamává se současnou náchylností lidí řešit běžné životní smutky a nesnáze polykáním pilulí. Po filmu Bokovka klesla v USA spotřeba Cabernet Sauvignonu, klesne i u nás po tomhle filmu spotřeba antidepresiv? Nebo se zvýší počet žalob na lékaře a terapeuty? Mistr Soderbergh si nemohl zvolit lepší labutí píseň, věřím však, že se vrátí. Po tomhle filmu po něm zůstane sakra velká díra v současném filmové světě. Odejdou-li takoví režiséři, přijde skutečná deprese...

Mystické a mysteriózní podobenství, které mi silnou a vizuálně bohatou symbolikou připomnělo Sedmou pečeť, mě konsternovalo. V jednu chvíli jsem smíchy nemohl popadat dech a v druhé chvíli jsem ani nedýchal nad emotivní silou příběhu. Šílené! Vtipné! Groteskní! Jablka, krkavci, nácci, pistole, doktor, padající Adolf, padající Bible... tyhle drobné kamínky mozaiky, s perfektně nafázovaným opakováním byly jak čerstvě zryté jarní pole, ze kterého rostou, lačni po světle, herecké kreace postav. Jsme jen malé kamínky, jsme nebozí jak Job, nebo naše Wille der Macht, vůle k moci a životu, je silnější než pokušení Boha/Satana? Nebo jsme Bůh/Satan?

Tak na první pohled to vypadalo jako švihlá černá komedie plná divných týpků. A ta první třetina filmu tomu naplno odpovídala. Řešení nerudovské otázky: Kam s ním?, která se týkala již docela smrdícího pana domácího, bylo vskutku neotřelé. Od poloviny se ale smích vytrácel až mrznul, z pošuků se stávaly bytosti ztracené v malých bytech rozpadajícího se činžáku, každá se svým příběhem, traumatem a sny. Včetně požárního vyšetřovatele. Za vší tou hnilobou straší přízrak destrukce rodinného systému, neexistuje tam jediná postava, která ji má v pohodě. Právě ty drobné příběhy postav kolem hlavního děje stojí za pozornost víc, než ulítlé gagy. Problémem filmu je, že na ty gagy naladil diváka a ten je pak zmaten, zklamán, po kadencích smíchu se moc nechce do temné hloubky duševních a rodinných septiků. Nicméně tripová katarze na závěr, kterou by byl schopen natočil snad lépe jedině bolywood, zase vrací diváka k úsměvu a klidu: byl to jen trhlej film... Stojí to za to vidět, postavy a gagy jsou úžasné a i ta temnější strana má potenciál. Billy Crystal po letech v zajímavé roli, Dolfi Lundgreen vlastně taky ;)

Štěstí. Tak to je to, co v tomhle filmu nenajdete. Já jej taky nehledal. A nehledal jsem ani odkazy na Slámův slavnější film Štěstí. Ten mám zafixovaný jako nepochopený. Prostě u filmu Štěstí jsem nepochopil důvod jeho existence, snad jen, kdybych připustil extrémně levičáctví na straně autorů. Ale já si raději řekl, že to nechápu a že to prostě zevnitř necítím.. Čtyři slunce se mne dotkly. Ano, je to opět film spíš ze dna sociálního pytle, ale nikdo tu nevytahuje žádný "systém", žádní "Oni" nemohou za osudy hrdinů (až na ty děti). Všichni dospělí žijí v podstatě v souladu s tím, jak se rozhodují... Podle toho, jak chtějí vidět svět a sebe. Může nám jich být líto, mohou nám být odporní. Jsou do jednoho tragičtí a přitom naprosto reální. Jak stovky lidí, které potkáváme kolem, nebo jako občas odraz v zrcadle. Věrohodnost postav stojí a padá s obsazenými herci, opět se Slámovi povedla "kontrarole", obsazení Rodena do role esoterického blázna přidala filmu duchovní linii, která chyběla třeba Poupatům a umožnila divákovi mít alespoň iluzi o možné katarzi. Další Slámův tradiční kousek - vynikající trefa na neherce, Véna/Marek Šácha byl pravdivým a pravdivě zlomeným srdcem celého příběhu. /!!!spoiler/// Je však skutečně vždy šťastný ten, co jediný přežil?/// V den, kdy jsem tenhle film viděl, hyeny okupovaly mediální svět uhořelým 17 letým "frackem, co ukradl tátovi auto".. Sláma má prostě trefu na ducha doby. Kéž by tak mohl dělat i něco pro to, aby se to měnilo, než jen to syrově komentovat... Vlastně, kéž kdokoliv z nás zkusí něco udělat...

Ve stínu... Mezi světlem a tmou. "Proč to, tati, pořád zhasínají?" "Asi abychom se začali bát..." Jak jsem vyčetl z mnoha recenzí a komentářů, film se pohybuje mezi světlem vrcholné profesionality a tmou omšelých klišé, mezi jedinečností zachycené atmosféry a banalitou příběhu o marném boji s krakaticí. Vždy mě zaskočí, když si čtu o tom, jaký film měl být a nebyl, že to měla být detektivka a nebyla, že to měl být politický thriller a nebyl atd. To někdo vlezl do hlavy autorům filmu? Nebo do jejich srdcí? To je fakt tak těžké nechat na sebe jenom tak ten film působit, dovolit, aby ten film vlezl do té vaší hlavy, duše, srdce, žaludku? Já to zkusil a pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků spojených s českým filmem posledních let. Na rovinu: Nebyl to zážitek jen příjemný. Bylo a je mi hnusně z tak emotivní připomínky toho, jaký svině dokázali (někteří) naši předci být. Dneska hodně slyšíme, že to vše bylo dávno, před 60 lety... Obávám se, že když zapomeneme jak na ty svině, tak na jejich oběti, že se z minulosti stane přítomnost. Píšu záměrně pateticky, stejně jak vyzníval celý film, včetně hudby, kamery, světla... Ale takové už filmy o hrdinech bývají. V USA dostávají Oskary, v Německu Medvědy, u nás jen hledáme důvody pro jejich diskreditaci. Něco z těch fízlů z StB asi ulpělo na každém z nás...

Chcete-li jízdu na tobogánu absurdních nahodilostí, při které se vycákáte v bazénku krve a navíc získáte trvalý důvod k pochichtávání nad umělohmotnými vánočními stromky, tak je to film pro Vás. Na severu jsou dlouhé zimy a dlouhé dny bez slunce, na jejich humoru je to poznat. Na závěr rozpitého večera nebo po nedělním obědě, kdy potřebuje mozek vypnout. Já dal tu druhou variantu a sedlo mi to dokonale. 78%

Mnohým tenhle film připadne jako sice milá, ale přeci jenom pouhá rozcvička před velkými Scorseseho opusy. Já to tedy viděl jinak. Vůbec nelituji, že jsem tento film viděl dávno po všech těch veledílech. Právě civilnost, prostota, neokázalost Špinavých ulic mi připomněla tu niternou Scorseseho stránku, která byla léty přetřena patosem velkých sdělení a leskem velkých peněz. Tenhle příběh o mikrosvětě zabírajícím pár ulic a pár osudů obsahuje ve zkratce vše, co vytváří magii přitažlivosti filmů ze života malých mafií: Potrhlost, naivita, nutkavá potřeba uznání a respektu, přehrávání rolí, škleby a významná gesta, prosté chtíče a syrový strach. De Nira jsem v podobné roli snad nikdy neviděl a byl vskutku na zabití, Harvey byl tragický svatý. V jistých momentech měl pro mě film něco z kouzla prvního Rockyho, prostě jsem mu věřil...