Killingjoke

Psalo se léto 1992 a já trávil své prázdniny před čtvrtou třídou s kamarády u babičky. Najednou někdo nadhodil, že bychom mohli večer zajít do kina na Batmana, který jak už to tak po revoluci bývalo, dorazil do našich kin tři roky po americké premiéře. Ale kdo je sakra Batman? Ptal jsem se… A tak jsem jej tehdy v potemnělém kinosále poznal, čelist mi padla kamsi na podlahu, když jsem poprvé zíral na žlutý ovál připomínající pohled do rozšklebených úst. Nakonec jsem si uvědomil, že se musím soustředit na černou uvnitř oválu a mé oči si našly emblém netopýra. Takové bylo první setkání s Batmanem a dnes o desítky let později můžu potvrdit, že to bylo setkaní osudové… Batman Tima Burtona je úžasně natočený film. Díky němu jsem se blíže dostal ke komiksům, které dodnes miluju a rovněž přímo k Batmanovi, který je pro mne dodnes bezkonkurenčně nejlepším komiksovým hrdinou všech dob. Timu Burtonovi se v roce 1989 podařilo něco, v co nikdo ani nevěřil. Smetl z Batmana parodující aspekt, který mu dal seriál ze 60. let a vrátil netopýřího muže zpátky ke kořenům, blíž původní předloze kreslíře Boba Kanea. Bruce Wayne alias Batman dostává psychologický rozměr, dusivý pocit tajemna a skryté nezhojené bolesti. Stává se tak skutečným mstitelem, hnaným bolestí nad násilnou ztrátou svých rodičů. Ke kvalitám snímku mimo příběhu samotného rovněž přispívá precizně vystavěná retro-atmosféra Gotham City, nakažlivá hudba Dannyho Elfmana, která se prostě dostane pod kůži a v neposlední řadě herecké obsazení. Michael Keaton, z počátku fanoušky zatracován předvedl, že se pro roli narodil, Kim Basinger je velmi sexy a krásně tvoří odlehčenou část jinak temného filmu. Joker v podání Jacka Nickolsona je ikonický a nezaměnitelný ve všech ohledech stejně jako jeho komiksová předloha. No a nakonec je zde ten skvělý Batmobil, auto, které by prostě chtěl vlastnit každý chlap…

Muž z oceli je velkolepá akční podívaná, moderní pohled na praotce všech superhrdinů. Vizuální mistr Zack Snyder dokázal zkombinovat supermanskou mytologii původu s příběhem o hledání životního údělu a vlastní minulosti. Dokázal zkombinovat temnou fantasy se superhrdinským komiksem a mezigalaktickou sci-fi podívanou. Důležité je si uvědomit, že tohle je Superman pro novou éru. Sice je stále pramenem morální čistoty, na druhou stranu však nemá vůbec čas sundávat kočky ze stromu a občas učiní i rozhodnutí, které jej sice „ušpiní“, ale je nevyhnutelné. Mimo akčních sekvencí na mne zapůsobila rovněž příběhová linie, dospívání, objevování světa, legenda o původu a konečně i milostné splanutí k Lois Lane, která je konečně zase jednou ztvárněna jako investigativní novinářka a navíc kus pěkné ženské. Že je to plné patosu? Ale proboha, tohle je Superman a tomu ten patos nejenže musíme odpustit, ale dokonce jej musíme přijmout jako jeho pevnou součást… Do dnešního večera pro mne existoval pouze jeden filmový Superman a to Christopher Reeve, ti ostatní byli jen laciné náhražky, včetně Brandona Routha z minulého unylého pokusu Bryana Singera, o seriálových trapácích nemluvě. Henry Cavill, to je jiná káva, sedl mi už od prvního traileru a dnes můžu říci, že Superman našel svou novou tvář. Zbytek obsazení je lahůdka. Russell Crowe má s přibývajícími šedinami čím dál větší charisma a je to pan herec, Kevin Costner a Diane Lane možná měli dostat trošku více prostoru. A pak je zde Michael Shannon, který si podává roli „mimozemského Hitlera“ generála Zoda s velkou lehkostí a démonickou sebejistotou. Nesmím opomenout hudbu Hanse Zimmera, který se vytáhl i u další komiksovky. Ten pán prostě umí napsat hudbu, která přesně sedne tomu, co se děje na plátně…

Uffff! Tak tohle byla sračka! Vůbec netuším kde se svým komentářem začít. Přemýšlel jsem, jestli si před tímhle filmem mám pustit Gatsbyho s Robertem Redfordem z roku 1974, abych měl možnost srovnání. Nakonec jsem se na to vykašlal. Knižní předlohu od Francise Scotta Fitzgeralda jsem měl možnost kdysi číst, během svých jalových studijních let. Fitzgerald byl velký spisovatel, tvůrce osobité kritiky boháčské smetánky, která nemá se sračkou Baze Luhrmanna společného ani zbla. Dokonce se domnívám, že se musí Fitzgerald v hrobě převracet, protože režisér Luhrmann z jeho předlohy udělal obludné torzo a stupidně limonádovou červenou knihovnu, bez jakékoliv hloubky a smyslu. Žádné emoce v tomhle filmu nehledejte, tady se tak trapně klouže po povrchu, že to nechá chladným naprosto každého. Dalo se očekávat že režisér, který stojí za pro mne nepochopitelně přechváleným pseudo-kvalitním filmem Moulin Rouge natočí Gatsbyho stejně špatně. Bohužel ale dokázal něco i pro mne neočekávaného, natočil film ještě horší než Moulin Rouge. Od prvních minut na nás útočí pastelový guláš, který víc než cokoliv jiného připomíná velmi nekvalitní travesti show. Jestli si takto někdo představuje 20. léta 20. století tak to potěš. Po atmosféře zmíněné doby ani památky a nebýt ženských účesů, pánských klobouků a dobových aut, vůbec nepoznáte v jaké době se film odehrává. A vůbec, všechny ženy ve filmu vypadají jako prvoplánové štětky, čímž je režisér trestuhodně uráží. To je spojené i s „geniálním“ soundtrackem. Ten kretén, který vymyslel dávat hip hop blitky do retrofilmů by zasloužil doživotí v polstrované cele. Pro mne je to hnus, se kterým se nikdy nesmířím a dost mi to většinou ovlivňuje celkový pohled na film. Herci jsou kapitolou sami o sobě. O nějakém herectví se zde nedá hovořit, to je ale částečně chybou tupého scénáře. Tobey Maguire hold nikdy nebude sympaťák z první ligy a jeho upištěný projev vypravěče je katastrofa. Občas jsem měl pocit, že zemře uprostřed věty. Carey Mulligan a Elizabeth Debicki (předurčená pro role basketbalistek) jsou nesympatické persóny a ano, čím dál víc začínám pociťovat vracející se antipatie k Leopardu DiCapriovi (i díky roli v Djangovi), jaké jsem u něj pociťoval kdysi před deseti lety… Velký Gatsby je sračka, jakou jen tak nezažijete ani po dvou kilech třešní a sklenici mléka. Film, který by měl bezpodmínečně zamířit do propadliště dějin a o to víc mne zaráží, jak vysoké zde má k dnešnímu dni hodnocení…

Benjamin „Bugsy“ Siegel byl velmi rozporuplnou postavou. Chladnokrevný gangster s psychopatickými sklony, snílek s touhou spáchat atentát na Mussoliniho a vizionář, který v nehostinném prachu Nevadské pouště založil Las Vegas. Jeho život byl plný až neuvěřitelně dramatických zvratů a stejně tak dramatická byla jeho smrt, kdy umíral (na rozdíl od tohoto filmu) se třemi kulkami v hlavě… Snímek Barryho Levinsona se soustřeďuje na poslední roky Bugsy Siegela, tedy období jeho působení v Kalifornii, kde se setkal se svou osudovou láskou Virginií Hillovou. Na jednu stranu tak přichází období plné vášně a plnění tajných tužeb a snů, na stranu druhou se blíží neodvratitelný konec, protože podvést své přátele z mafie se nikdy nevyplácí. Do hlavní role byl obsazen Warren Beatty, který mimo svou podobnost se skutečným Siegelem, hraje naprosto skvěle a to jej vlastně krom role v Bonnie a Clyde nijak moc rád nemám. Obzvlášť pak ve scénách, kdy Siegel zuří a odkrývá se tak jeho psychopatická stránka (scéna, kdy mlátí starého známého z mafie Joe Adonise, zato že urazil Virginii a přitom se na sebe dívá do skla a češe si vlasy prostě nemá chybu). Annette Bening jako promiskuitní a panovačná femme fatale Virginia Hillová je také skvělá a s chlapy to prostě umí… Jak už to tak u životopisných filmů bývá, spousta událostí byla přizpůsobena neklopýtajícímu tempu vyprávění a filmaři pozměněna. To však divákovi, neznajícímu fakta ze skutečného života Benjamina Siegela vůbec nemusí vadit. Mne tato látka hodně zajímá a četl jsem o Siegelovi z několika zdrojů, přesto mi odchylky od jeho skutečného životního příběhu nijak zvlášť nevadily a film jsem si i tak skvěle užil…

Iron Man 3 představuje hned několik milníků marveláckého filmového universa. Jednak se jedná o uzavření trilogie o osudech milionářského playboye Tony Starka, jednak se tímto filmem spouští „Fáze 2“, která mimo jiné přinese další filmy s Thorem a Captainem Americou. Ale zpět k Iron Manovi… osobně mne potěšila změna režiséra, protože Shane Black (jeho Posledního skauta prostě miluju) dokázal pozvednout železňákovu značku z ryze stereotypních vod, do kterých jej dostal Jon Favreau svým předchozím dílem, kde nenavázal na svěžest prvního filmu. Shane Black sliboval natočit svůj film jako potemnělý „techno-thriller“ a to se mu povedlo, no spíš jen částečně. Až jsem byl mile překvapen, že tento film vznikl v Marvel Studios, ale snad to znamená blýskání na lepší časy. Skutečně, třetí Iron Man je sice pořád akčním dobrodružstvím, plným geekovsky vděčných témat, přesto už působí mnohem více dospěle a to je hlavně viditelné (co se příběhu týče) ve srovnání třeba s loňskými Avengers. Působí více dospěle, nikoliv temně, protože těch "až moc" vtipných chvilek je zde mnohem víc, než bych rád viděl. Důležitou složku filmu standardně tvoří osoba Roberta Downey Jr., bez kterého si už prostě nedokážu Iron Mana představit a je pro mne skutečným zosobněním této postavy. Vlastně je to právě Downey jr. co mne na celé trilogii baví, jinak je pro mne Iron Man spíše průměrnou postavou, která mne celkem míjí. Těžko říct, jak se dál budou vyvíjet plány Marvel Studios, já mám v současné době pocit, že je již poměrně "přeironmanováno". Ale to je zase můj problém, protože stejná věc mi třeba u Batmana vůbec nevadí. No a pokud mám říct, co mne na IM3 fakt naštvalo, pak je to ta záležitost s Mandarinem, to bylo trapné...

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že mne to nijak neomráčilo. S ohledem na výborně sestříhané trailery jsem čekal mnohem větší dávku emocí a osudovosti. Tajně jsem i věřil, že se podaří zopakovat kvalitu předchozího snímku z roku 2009, kterým mne režisér J.J.Abrams poprvé přivedl do světa Star Treku, jenž mne do té doby dokonale míjel a nezajímal. Bohužel nestalo se. Tím ale rozhodně netvrdím, že je Star Trek: Do temnoty špatným filmem, naopak je docela dobrý, s troškou vtipu, celkem obstojně hrajícími herci a nějakou tou akční scénou. Zklamáním je pro mne v kontextu nejočekávanějších filmů letošního roku, protože mu nemůžu odpustit jistou zkratkovitost a nesmyslné skákání mezi scénami, potažmo místy velmi děravý scénář. Musím tedy závěrem říci, že jediný “startrekovský“ film, na který se někdy možná znovu podívám je ten z roku 2009, protože nejnovější Do temnoty je prostě jednohubka na jedno ochutnání, i když rozhodně nechutná tak úplně špatně…

Kmotr Maria Puza patří již spoustu let mezi mé nejoblíbenější knihy. A byla to právě tato kniha, která mne přivedla k bližšímu zájmu jak o dílo Maria Puza, jehož všechny knihy, které vyšly česky mám přečtené, tak o samotnou problematiku mafie a organizovaného zločinu. Puzo v Kmotrovi vytvořil velmi čtivou a promyšlenou ságu o vzestupech a pádech rodiny Corleone, která ve své době na čtenáře zapůsobila až šokujícím dojmem autentičnosti. Lze převést takto skvělé dílo na stříbrné plátno? V roce 1972 se o to pokusil režisér Francis Ford Coppola a výsledek je i z dnešního pohledu naprosto úžasný a neztrácí nic na svých kvalitách. Film se sice na rozdíl od knižní předlohy soustředil pouze na jednu časovou linii (příběh mladého Vita Corleona se objevil až v Kmotrovi 2 o dva roky později), v konečném důsledku to však vůbec nevadí a my tak můžeme sledovat velmi bolestný příběh životních osudů Vita Corleona a jeho synů, příběh o cti, korupci a rodinných hodnotách, který je psán krví. Vyzdvihování všech superlativů by v tomto případě bylo nošením dříví do lesa, Kmotr je prostě nádhernou ukázkou toho typu filmu, který disponuje výbornou předlohou a scénářem, dobovou výpravou, nezapomenutelnou hudbou a skvělou režií. To vše podpořeno nezapomenutelnými scénami a dialogy, mezi kterými vyčnívají ty, ve kterých předvádí své herecké umění pánové Marlon Brando a Al Pacino. Kmotr pro mne představuje perfektní film, čirou esenci z žánru mafiánských a gangsterských filmů a je jedním z hlavních důvodů, proč je pro mne tento žánr jeden z nejmilovanějších…

Lepší než Bonnie a Clyde? Tak to v žádném případě! Gun Crazy je sice docela zábavným filmem o párečku lupičů, ale na kvality slavnějšího filmového bratříčka nedosahuje ani omylem. Myslím, že ani označení film-noir v tomto případě není zcela na místě. Gun Crazy je filmem o touze po penězích, zamilovanosti a o tom, jak dopadne chlap, který hodlá splnit své manželce jakákoliv přání, ať už jsou jejich důsledky jakkoliv fatální. Místy mi vadila hodně velká zkratkovitost, kdy aniž by byla dokončena jedna scéna, následuje scéna další s velkým časovým odstupem a my si musíme domýšlet jak to všechno dopadlo. Jinak ale vše odsýpá lehkým tempem. John Dall je v roli zbraněmi posedlého Bartona skvělý, kamenem úrazu ale bylo to, že jsem mu nevěřil chemii vztahu s Peggy Cummins. Možná to ale bude tím, že tato mi byla už od prvního okamžiku strašně nesympatická a porovnávat ji s Faye Dunaway mi přijde naprosto směšné, protože té nesahá ani po kotníky. Gun Crazy je opravdu dobrým filmem, pro mne však docela zklamáním, protože jsem s ohledem na zdejší hodnocení a komentáře očekával něco mnohem velkolepějšího…

Kriminální romány Richarda Starka nebo chcete-li Donalda E.Westlakea jsou vděčnou látkou pro mnoho krimi filmů. Například zdánlivě docela průměrný Point Blank je výjimečný výkonem Lee Marvina nebo Payback sám o sobě výborný film je hereckým koncertem Mela Gibsona. A nyní přichází Parker… aneb Jason Statham tisíckrát jinak, ale pořád stejně. Tenhle film je neuvěřitelně nudná sračka! Místy jsem měl co dělat, abych neusnul. Táhlou nudu občas střídá nějaká ta vraždička nebo nekonečné záběry na koňský zadek Jennifer Lopez (těch záběrů je tady tolik, že prostě věřím, že si to nechala dát do smlouvy, aby nás mohla zase jednou přesvědčit, že má ten “nejkrásnější zadeček“ na světě). To je asi tak jediným obsahem filmu, který postrádá jakýkoliv záblesk smysluplného příběhu a je plný dementních dialogů. No, měl jsem to tušit už při čtení obsazení. Statham si v každém svém filmu hraje na ultradrsňáka, aniž by se obtěžoval nějakým hraním a jediným filmem kde jej bez výhrad snesu jsou první Postradatelní. Pro Jennifer Lopez existuje pouze jediná činnost, ve které je horší než v hraní a tím je zpívání. Tajně jsem doufal, že to nebude úplný průser, jenže marně. Parker je bezduchá slátanina, tvářící se jako akční thriller, ve kterém však akce stojí za starou belu a v konečném důsledku je ještě o stupínek horší než zatím největší letošní průser, pátá Smrtonosná past a to už je teda opravdu co říct…

V krátkém časovém úseku se k nám dostává film i třetího z „Postradatelných“ a zároveň mého nejoblíbenějšího z nich Sylvestera Stalloneho. Arnold v Konečné dokázal, že jako guvernér nijak nevyměkl a bez větších problémů si podržel charisma akční hvězdy, Bruce v páté Smrtonosné pasti fakticky a neodpustitelně zabil postavu Johna McClanea a na řadu přichází Sly a jeho thriller Bullet to the Head. Zde se nám představuje v roli zásadového nájemného vraha, který je nucen spojit své síly s policistou v podání Sung Kanga, aby mohl pomstít zradu a vraždu svého zabijáckého parťáka. Stallone se posunul do trošku temnější polohy a předvádí zabíjení nepřátel na tisíc způsobů. Odlehčením příběhu jsou vcelku zábavné dialogy mezi ním a Kangem a vůbec Stalloneho drsně ironické hlášky. Po příběhové stránce nic světoborného, je tady klasický motiv pomsty, chamtivosti, citového pouta otce a dcery. Přesto se mi film docela líbil, nutno však dodat, že patřím k těm, kteří na Slyovi vyrůstali a tak jsem ochoten občas přimhouřit oko. Jestli to Stallonemu projde u mladší generace, která je zvyklá na jiné, mladší akční hrdiny opravdu těžko říct. Z mého soukromého minisouboje tří „Postradatelných“ nakonec vychází jako vítěz s odřenýma ušima Arnold…