Killingjoke

Žij si svůj „Americký sen“…jenom dej velký pozor, protože systém tě vždycky dostane... James Allen se vrací z 1SV s jedním takovým snem, chce se stát stavebním inženýrem, stavět stavby které spojí lidi. Jak už to tak bývá, octne se v nesprávný okamžik na nesprávném místě, což jej bude stát deset let tvrdé dřiny v řetězech na galejích. Naštěstí se mu podaří uniknout a splnit si svůj sen ve stavitelství. Jenže, Murphyho zákony jsou znovu neúprosné a tak se po několika letech opět stává vězněm v kruhu systému, před kterým nejde utéct a už vůbec s ním nelze účinně bojovat. V tomto ohledu jasné poselství s nadčasovým přesahem. Dnes možná ještě znepokojujícím víc než kdy dříve… Docela adrenalinový noir ze třicátých let, kde v hlavní roli exceluje Paul Muni, jenž ve stejném roce zazářil i ve slané Zjizvené tváři. Režisérsky, dějově i herecky je film výborně zvládnutý. Na nedostatek akce si opravdu nikdo nemůže stěžovat. Musím však vytknout až možná moc velkou dávku naivity. Některé momenty jsou vyloženě směšně a jejich nelogičnost prostě bije do očí. Přesto jsem s výsledkem docela spokojen. Pobavil a to je hlavní…

Mistrovské ztvárnění historického letu Charlese Lindberga z roku 1927, který znamenal zásadní změnu v historii létání. Režisér Billy Wilder zvolil polodokumentární přístup, můžeme tak sledovat přípravy na let a výrobu letadla krok po kroku. Potom všem následuje velká herecká výzva, hra pro jednoho herce. A James Stewart byl pan herec, který se s tímto úkolem popasoval na výbornou. Uvidíme tak psychologické pochody, které se dějí v letcově hlavě, boj se spánkem a přírodními živly. Pro oživení jsou tyto okamžiky doplněny o flashbacky do minulosti, kdy Charles vzpomíná, jak se dostal k létání a podobně. Na to, jak je film natočen, jsem se opravdu překvapen, že jsem se ani chvíli nenudil. Asi to bude právě výkonem Jamese Stewarta, který kvality celkového pojetí snímku jasně pozdvihl. Jen je možná je škoda, že se režisér Billy Wilder zaměřil pouze na věci spojené s legendárním letem, protože by bylo jistě zajímavé vidět další zajímavé okamžiky v životě Charlese Lindberga, například tzv. „Zločin století“, kdy došlo k únosu jeho dítěte, nebo jeho postoj k nacismu, ostré výroky vůči Židům a následnou reflexi pobouřené americké společnosti. To už je ale jiný příběh…

Tak tohle já můžu. Amerika třicátých let, prohnilí gangsteři a drsní policajti, kteří pro ránu nejdou daleko. Edward G. Robinson ztvárnil zkušeného policistu, který je jednoho krásného dne vyhozen a pomaloučku se zaplétá s gangstery ovládající město a celé USA. Jenže, jednou polda, vždycky polda. Otázka tedy zní, kdo tomu všemu šéfuje, kdo hraje jakou hru a kdo bude nakonec inkasovat jackpot. Atmosféra snímku je výborná, charaktery dobře sepsány. Neočekávejte ale nějaké divoké přestřelky nebo války gangů. Tenhle film opět staví na konverzačních motanicích a když už se dostaví nějaký ten výstřel z pistole, má to svůj pádný důvod. Pomalá gradace snímku ústí v napínavé finále, které i po letech bere dech…

Ranný Alfred Hitchcock. Tahle jeho špionážní hříčka sic nedosahuje kvalit jeho pozdějších pecek z padesátých let, přesto už tady je to tradiční hitchcockovská noblesní zábava. V ústředí, jak jinak než neprávem obviněný muž, který musí za očištěním svého jména procestovat valnou část Britských ostrovů a v patách mu kromě policie slídí znepřátelení agenti a zabijáci. Trošku to připomíná pozdější Na sever severozápadní linkou, ale to je spíš tím námětem a jen na začátku. V hlavní roli Robert Donat, hraje s lehkostí a elegancí britského gentlemana. Jeho postava je sympaťák až do morku kostí, takže mu fandíte od první minuty. Atmosféra je drásavá, kulisy mysteriózní a tentokrát nechybí ani odlehčenější humorný podtón a milostná linka. Jednoduše směs na výborný film a pro fanouška Alfreda Hitchcocka, za kterého se rád považuji, je to skvěle strávená hodinka a půl…

Asi jsem čekal něco ve stylu Scorseseho Mafiánu nebo tak něco. Iceman je ale úplně jiný film. Ona to v podstatě není ani gangsterka, tedy aspoň v tom běžném pojetí. Tohle je prostě životopis chlapa, který byl chladný jak led, bez mrknutí oka zabil kohokoliv kromě žen a dětí a v rodinném kruhu byl považován za vzorného a milujícího manžela a otce. Byl takový Richard Kuklinski skutečně? Nebo snad svůj zájem o rodinu pouze používal jako krycí historku? To si opravdu netroufám soudit. Můžu však říci, že v podání Michaela Shannona to je fakt divný pavouk. Shannon je pro role podobných chlápků zrozen a i u něj by mne zajímalo, jaký je vlastně v soukromí. No prostě hraje to geniálně! Dále bych rád vyzvedl výkon Chrise Evanse, který krom komiksových hrdinů umí zahrát i náročnější role, zde navíc namaskován tak, že byste jej na první pohled jen stěží poznali. Velkou radost mi udělala Winona Ryder, kterou vidím v pořádné roli poprvé od roku 1999. Tempo filmu je hodně pomalé a střih naopak občas velmi rychlý, tomu se ale zřejmě nedalo vyhnout, protože film zabírá několik desítek let ze života nájemného vraha. A vlastně proč to neříct rovnou, Iceman je řemeslně dobrý film, postrádající trošku emočního aspektu a je možná až moc chladný, stejně jako ten chlap, podle jehož přezdívky se celý film jmenuje…

Tak bacha! Jestliže jste psychopatem se sklony k vraždění malých školaček, vyhněte se tomuto městu velikánským obloukem! Ono je totiž Německo, kterého se ještě nedotkl temný stín xenofobního rasisty Adolfa, pro takové typy velmi nevhodné místo k životu… Režisér Fritz Lang nás zavádí do předválečné metropole zrovna ve chvíli, kdy ulicí chodí záhadný vrah školaček a policii chybí jakákoliv stopa k jeho odhalení. Úvodní desítky minut je v podstatě prezentován způsob fungování policie, včetně základních kriminalistických metod, které se v té době používaly. Přiznám se, že jsem se zde začal trošku nudit, protože ta popisnost byla na můj vkus opravdu moc dlouhá. Jenže pak přišel zásadní zlom. Jednak se divák dozví, že podobnou funkční strukturu jako policie má i podsvětí a jednak snímek dostane perfektní tempo. Oni v tomhle městě totiž i zločinci mají svou čest a vrahy malých holčiček odmítnou tolerovat. Ten je tak samozvanými soudci odsouzen k vystopování, dopadení a nevyhnutelné smrti… Vrah mezi námi je výborným zástupcem film-noir. Dá se říci, že i tentokrát zde nejde o detektivní linii filmu, protože totožnost vraha je v podstatě známá ihned o začátku. Fritz Lang se zaměřil na samotný proces hledání a na hon, který byl na vraha uspořádán. V závěru pak filmem rezonuje morální poselství, o kterém si nejsem jist, zda bylo nezbytné jej sdělit. Ale budiž. Vůči filmu mám pouze výtku k úvodní části pro její zdlouhavost, následující desítky minut ji však bezezbytku kompenzují. Slovenský rodák Peter Lorre je výborný, ono mu to šílenství kouká z tváře v každém jednotlivém záběru. Opravdu, na dobu vzniku filmu hodně moc dobrý filmeček…

Velmi intenzivní, velmi pravdivé a velmi znepokojující. Příběh, ve kterém vražda mladé šatnářky a její vyšetřování hraje zcela vedlejší roli. Tento veskrze temný noir je spíše o vztazích mezi ústřední dvojící. Vztahu, který se zrodil z něčeho temného a jako takový je od začátku odsouzen k záhubě. Výtečný Humphrey Bogart si zde střihl další ze svých drsňáckých rolí, tentokrát však téměř bez oněch švihácky kladných vlastností, pro které jej milujeme v jiných filmech. Jeho postava Dixon je sice férový chlap a veterán z války, ale je i násilnický vztahovačný typ, který své patologické sklony k surovosti úspěšně vede k samotné hranici sebedestrukce. Docela mne překvapila Gloria Grahame, kterou bych dříve v podobně laděné roli surovcovy femme fatale neočekával. Tenhle film je učebnicovým příkladem zrodu a povahy domácího násilí, které nemusí mít vždy fyzický aspekt a má spoustu jiných forem. Jen jsem nevím proč očekával trošku fatálnější finále…

Třete-li ebonitovou tyč liščím ohonem, vznikne statický výboj… Asi tak nějak bych charakterizoval pocity po shlédnutí tohoto filmu. Je to jedna velká přestřelka slovního humoru s kadencí automatické pušky, jedna absurdní náhoda střídá druhou a v době, kdy jste ještě nestihli vstřebat jeden gag, už je tady další. Howard Hawks prezentuje naprosto skvělou a ztřeštěnou komedii, která staví na konverzačním humoru a hereckých kvalitách ústřední dvojice Caryho Granta a Katherine Hepburn. Oba dva jsou téměř nezastavitelní, oslňující a jiskry mezi nimi doslova lítají. Tenhle film je výborná, avšak nelaciná zábava a jasný důkaz toho, že člověk (tedy aspoň někdo mého vkusu) se mnohem víc pobaví u těchto klasických komediálních hříček, ve kterých se nestavělo na laciném vulgárním a prvoplánovém humoru. Ne, tenhle film je o výborně sepsaných dialozích a hlavně o ukázce mistrovského herectví, které je dnes takřka na prahu vyhynutí, jako ti chudáci dinosauři…

Velmi milé překvapení. Spojení Toširó Mifune a Tacuja Nakadai v jednom filmu pro mne v japonském filmu znamená totéž co Robert De Niro a Al Pacino v tom americkém. Kihači Okamoto s jejich pomocí tentokrát zabrousil na pole válečných dramat. I když tohle je tak trochu „Jak jsem vyhrál válku“ v japonském prostředí. No prostě ten způsob ztvárnění je naprosto jedinečný a neokoukaný. Už od první minuty je jasné, že více než válečný film sleduje velmi drsnou satyru odsuzující nesmyslnost války a oslavující hudbu jako prvek, který dokáže zažehnout plamínek naděje i v té nejtemnější noci. Mifune v roli férového seržanta, který s jednotkou skládající se ze 13 hudebních výrostků, bláznivého hrobníka, vznětlivého kuchaře a nezlomitelného vězně, je prototypem sympaťáka a protipólu představy o „gumě“ či „zeleném mozku“. I když na sobě tentokrát nemá kimono ale uniformu, pořád v něm vidíte ctihodného samuraje. Režisérovi se ve filmu kromě naturalistických bitevních scén podařilo velmi dobře zachytit podstatu ctnosti. Nezáleží na slepé povinnosti a nesmyslných rozkazech, ale na přátelství, lidskosti a životu samotném. Střet světa násilí a nevinnosti je zde naprosto hmatatelný. Film se vyhýbá veškerému patosu a vzývání vlastenectví, jak tomu většinou bývá u valné většiny válečných dramat. Tady je smrt… prostě smrt. Z historie pak víme, že japonští vojáci za 2SV nestáli zrovna na správné straně barikády, jenže když vidíte těch 13 mladých hudebních paniců, kteří nikdy předtím nedrželi zbraň a jejich bodrého velitele, musíte těm klukům jedněm japonským chtě nechtě držet palce…

Až pohádkově krásný film. Frank Capra natočil osobitou variaci na Vánoční koledu Charlese Dickense. Ale vlastně je tento film jejím pravým opakem. Je to příběh, který potká naprostou většinu z nás. Každý přece v mládí plánuje, jak prožije svůj život, aby dával co největší smysl a zároveň se spousta z nás chce zbavit okovů rodného prostředí, které nás předurčuje k úplně jiným cílům, než jsme si vysnili. Ne jiné jsou osudy George Baileyho, který sní o cestování a stavbě vysokých mrakodrapů. Smrtí jeho otce se však vše mění. George musí zůstat v rodném městě a převzít rodinný podnik. Tak to jde několik let, až do doby než jeho strýc na Štědrý den ztratí 8 tisíc dolarů a George tak stojí na prahu pokusu o sebevraždu… Opravdu krásný film ze života. Nebýt těch andělských zásahů v závěru, bylo by to pouze velmi solidní drama. Závěrečné desítky minut jej však povyšují na pohádkový příběh. Frank Capra ukazuje jak se málo stačí k tomu, aby se naše sny měnily. Jaké maličkosti jsou schopné změnit celý život od základů a co se stane, vstoupí-li nám do životů láska, smrt nebo nová rodina. V hlavní roli naprosto exceluje James Stewart, který do hraní vložil kus svého srdce a více než důstojně mu sekunduje krásná Donna Reed v roli jeho manželky. Městečko Bedford Falls však disponuje velkou spoustou rozličných figurek, které hrají větší či menší roli. Za zmínku tak stojí Lionel Barrymore v roli podnikatele Pottera, který je asi jedinou opravdu zápornou postavou filmu… No, až jednou budete chtít vědět, jak by svět vypadal kdybyste se nikdy nenarodili, pusťte si tento krásný film. Možná budete hodně překvapení, jak i jediná osoba může změnit celý svět…