Killingjoke

Nikdy jsem se netajil tím, že českou kinematografii za posledních několik desítek let považuji za kopu trapných sraček. No vážně, jen se stačí zmínit o nějakém tom novém „Vieweghovi“, či podobně „výborném“ filmu a v kapse se mi otevírá kudla. Vlastně se klidně vsadím, že na spočítání dobrých filmů posledních dvou dekád by mi stačilo deset prstů na rukou. Na film Davida Ondříčka Ve stínu jsem byl ale docela dost zvědavý, protože to podle ukázek vypadalo na spojení hard boiled krimi a film-noir v českém kabátku a tyto žánry já hodně rád… Co tedy říci po shlédnutí filmu? Rozjezd velmi slibný, vybudovaná hutná atmosféra, postavy na první pohled nejednoznačné, které stírají hranice mezi dobrem a zlem, v neposlední řadě výborná hudba. Jenže…velká škoda je, že tohle nevydrželo po celou délku filmu, ale jen zhruba do jeho poloviny. Poté se začíná Ondříčkův film rozpadat a sklouzávat k politickému klišé, které je v českých filmech omíláno stále dokola bez jakékoliv invence. Odstíny šedé se mění na jednoznačné určení černé a bílé, přesně podle historicko-politické škatulky, ignorující to základní co mohlo být konečně jednou v nějakém filmu sděleno, tedy neexistenci kolektivní viny. Tomuto pseudo-moralizování bohužel zásadním způsobem ustupuje kriminální a detektivní linie celého filmu, tedy to co mne ne něm jako jediné doopravdy zajímalo. Díky bohu za Ivana Trojana, který je v roli kapitána kriminálky Hakla jednoduše výborný. Z mého pohledu je to v současnosti jediný český herec, který dosahuje minimálně evropského formátu. Shrnuto a podtrženo, Ve stínu je na české poměry velmi nadprůměrný film se skvělým hlavním hrdinou, po kterém však zůstává lehká pachuť nevyužité příležitosti a použití scenáristických berliček a politických klišé. I přes mé jisté výtky, je tohle nejlepší český film za nejméně pět-šest let…

Omlouvám se za hrubá slova, ale…co to kurva bylo? Páté setkání s Johnem McClanem je prostě jedna velká zrůdnost a penetrace řitního svěrače kultovního hrdiny. On už předchozí snímek předpovídal, jakou cestou se bude dále pokračovat, ale tohle jsem neočekával ani v těch nejdivočejších snech. Tohle nemá s původním filmem absolutně nic společného, tohle prostě není John McClane. McClaneovic chlapci tady během pár minut zdemolují půlku Moskvy a vůbec nikdo se nepozastaví nad tím, že se jim do cesty nepostaví ani jeden ruský polda nebo armáda. Bruce Willis udělá milion přemetů v autě a na těle nemá ani škrábanec. Ne, opravdu nejde vypsat veškeré chyby, kterými je scénář hrubě posetý. Tady si prostě někdo řekl, že řetězec výbuchů, demolic a přestřelek udělá celý film. Neudělá! A už vůbec nemluvím o dialozích, které by se jistě vyjímaly v leckterém homopornu. Režisér John Moore je hovado, které nepochopilo, že netočí film pro náctileté blbečky ujíždějící na emu kapelách, ale točí film pro jejich tatínky, kteří na Johnovi McClaneovi vyrůstali. Jedna věc mne ale mrzí nejvíc a tou je Bruce Willis sám. Musel přece vědět do čeho jde a očividně pro něj postava, která mu udělala kariéru znamená pouze přísun peněz a není v tom žádné srdce. Jinak si to nedokážu vysvětlit, s ohledem na to, jak se třeba takový Sylvester Stallone staví ke svému Rockymu a Rambovi, kde i přesto že už to není to pravé, pořád je tam i v posledních dílech vidět úcta ke kultovní postavě a ne snaha natočit něco za každou cenu. Tímto filmem je pro mne John McClane definitivně mrtvý, John Moore je hovado zasluhující trest smrti a jediné v čem nemám jasno je, za co kurva dávám tu druhou hvězdu…

Alfred Hitchcock byl prostě genius a pan filmař, jakého dnes najdeme pouze s velkými obtížemi a v tomto filmu to znovu bez jakékoliv pochyby dokazuje. A nic na tom nezmění ani fakt, že si prostě myslím, že Psycho není až tak geniální a po všech stránkách výstavní dílo pana Hitchcocka a že tento režisér v padesátých letech natočil minimálně tři daleko lepší snímky. Hold se musím smířit s tím, že Psycho už bude navždy bráno jako synonymum pro Hitchcockovu tvorbu. Na druhou stranu je Psycho skvělý film, tedy z komplexního hlediska. Protože velmi banální příběh a zápletka, která ztrácí hitchcockovsky proslavené tajemno už po půlhodině filmu, je vykompenzovaná exkurzí do nitra nemocné lidské mysli, za pomocí výborných hereckých výkonů (Anthony Perkins hraje opravdu skvěle), eskalace napětí a brilantně jednoduchého hlavního hudebního motivu, který se zaryje hluboce do mozku (a vy podvědomě víte, že jej znáte již desítky let aniž byste kdy předtím Psycho viděli). Filmu na kvalitě neubírá ani to, že některé momenty nebo dialogy z dnešního pohledu působí trošku úsměvně. Ono je to vlastně zvykem, protože dnes jsme už tak obrnění, že nám nevadí, když na nás z filmového plátna (obrazně řečeno) lijou kýble krve, ale v roce 1960 tohle musel být pro mnohé šok a já úplně vidím ty stovky pištících divaček, skrývajících si tváře v dlaních, když Janet Leigh umírá ve sprše…

V celku povedený film Alfreda Hitchcocka. Těžko říci, jestli to bylo původním záměrem, ale víc než cokoliv jiného je tohle prostě romantický film s troškou toho napětí a špionážní zápletkou. Ale může tohle všechno divák filmu vytknout? Spíše ne, protože ona romantická story je natolik líbivá a koukatelná, že si tento film vychutná téměř každý Hitchcockův fanoušek a líbit by se mohl i těm ostatním. Cary Grant a Ingrid Bergman (která mi tak trochu připomněla svou roli z Casablancy, zde však mnohem méně naivní a charakterově vyzrálejší) se svých partů zhostili skvěle a člověk jim to napětí a skrývanou zamilovanost velmi lehce uvěří. Závěrečné minuty filmu pak ukazují to, co na Hitchcockových filmech tak miluji, tedy perfektní gradaci napětí, kdy až do poslední chvíle netušíme, jak se tohle vlastně všechno skončí…

Docela dobře natočené válečné drama z prostředí námořních stíhačů v období války v Koreji. V době vzniku filmu se psal rok 1954, z toho důvodu nemůže být naprosto nikdo překvapen jistou mírou idealizace a výskytem vzletných projevů. Mne naopak překvapilo, že se tady moc nehraje na vlasteneckou linku, ale spíše se jedná o pohled mužů ve válce, kteří víc než na „hvězdy a pruhy“ myslí na svou rodinu a vlastní přežití. Rozhodně je v Mostech méně patosu než-li v pozdějších a hlavně v poslední době natáčených válečných filmech. A konec mne pak opravdu překvapil… Technické zpracování snímku a hlavně pak letecké scény jsou naprosto úžasné a na dobu vzniku velmi vyspělé. Životním filmem Williama Holdena sice asi byl Sunset Blvd., ale i jeho role válečného pilota vůbec není špatná. No a Grace Kelly, která se ve snímku objeví jen asi na dvacet minut, vykreslí starostlivou manželku takovým okouzlujícím způsobem, že by se od ni zpět do války nechtělo žádnému chlapovi…

K tomuto filmu mne původně přivedla jen zvědavost (vyvolaná samozřejmě proslaveností scény s vlasy v Shawshanku :)), ale asi po dvaceti minutách jsem již tušil, že filmu dám pět hvězdiček. A rozhodně to není jen pro krásné oči Rity Hayworth. Přede mnou se totiž začal rozvíjet tajemný příběh dvou mužů, které dohromady svedla láska k hazardu. No popravdě, ten první, Ballin (George MacReady) hazard využívá jako zástěrku pro jiné aktivity, ten druhý, Johnny (Glenn Ford) v něm vidí vlastní obživu a zábavu. Společně pak vedou nelegální kasíno v Buenos Aires, kde můžete potkat nejrůznější existence, tajné policisty nebo jednoho hodně chytrého chlapíka, prodávajícího kolínskou na pánských toaletách. Vše klape jak má, až do chvíle, kdy mezi ně vstoupí Ballinova americká novomanželka Gilda, jenž skrývá svá tajemství, která úzce souvisí s Johnnym… Film Gilda je mistrným ztvárněním klasického motivu milostného trojúhelníku, okořeněného velkou dávkou tajemství a nezapomenutelných scén. Zvláště pak interakce postav hraných Ritou Hayworth a Glennem Fordem je kapitolou samo o sobě. Ano, proč to nepřiznat, Gilda v podání Rity Hayworth je až neskutečným spodobněním femme fatale zlatého věku Hollywoodu v tom nejlepším slova smyslu a už jen díky oné scéně s zipem, o které se tady v komentářích často hovoří chápu, že čtyřicátá léta ji bezbranně ležela u nohou…

Měl to být poslední pokus o návrat Alfreda Hitchcocka na výsluní, jenže mistrovi už bohužel trošku docházel dech. Zběsilost je příběh londýnského škrtiče ne nepodobný vražednému běsnění jiného londýnského vraha Jacka Rozparovače. Na pozadí sledujeme příběh bývalého pilota, pokřivené povahy, jenž se souhrou hitchcockovských náhod stane nespravedlivě obviněným ze sérií vražd mladých žen. No, ale co taky může čekat, když má za sebou nepěknou minulost, hádku s bývalou manželkou, kterou druhý den najdou mrtvou a celou řadu dalších důkazů, které neoddiskutovatelně ukazují na něj. Dokázat vlastní nevinu a dostat skutečného škrtiče pak není jednoduchý úkol a navíc, vražd stále přibývá… Hitchcock se pustil do skoro až dokumentárního popisu morbidních vražd a pomaloučku odhaluje povahu škrtiče. Prostě tomu ale chybí šťáva, kterou se honosí jeho starší filmy a občas jsem se neubránil pocitu zbytečné zdlouhavosti (například scéna hledání špendlíku na mrtvole ukryté v pytli brambor mohla být opravdu kratší). K dobru mu budiž, že film je docela napínavý a je v něm velké zastoupení černého humoru. Ve výsledku prostě průměrný a bohužel i zapomenutelný film…

Dotek zla je filmem, který klame tělem. Dostáváme se na americko-mexickou hranici, kde se zločin skrývá v každičké špinavé uličce. Film má sice velmi pomalý rozjezd, stále se však nemůžete zbavit dojmu, že na hlavní hrdiny někdo vyskočí ze stínu nebo někdo někoho sejme přímo uprostřed ulice. Na hraničním přechodu dojde k výbuchu auta a k případu je povolán zkušený policista Hank Quinlan v podání samotného režiséra Orsona Wellese a shodou okolností je zde mexický šéf protidrogového oddělení Miguel Vergaso na líbánkách, v podaní Charltona Hestona. Oba muži se již od počátku dostávají do sporu ohledně způsobu vyšetřování a zajištění důkazů. Postupem času se odhaluje, kdo z nich je poctivý, skutečný zastánce zákona a kdo představuje ono mýtické zlo a pokryteckou přetvářku. Po pomalejším rozjezdu začíná zběsilá jízda, do které připlete gang bosse Grandiho, který má své plány s Vergasovou ženou Susan a vlastně i Vergasem samotným… Takto si představuji skutečný noir! Navíc je to podle mne v mnoha ohledech film zlomový. Jednak se pomyslně uzavírá kapitola klasických noirů, jednak se podle mne jedná o nejlepší film Orsona Wellese, který už nikdy nic lepšího nenatočil. Možná ani nemohl, protože laťka zde byla umístěna hodně vysoko. Vedle skvělé režie i svou roli kapitána Quinlana zahrál prostě nezaměnitelným způsobem. Dotek zla je veskrze temný film, jenž nezanechá žádnou falešnou iluzi o světě ve kterém žijeme a budete si jej ještě hodně dlouho připomínat…

Film Hitchcock se nezaobírá celým životem „mistra napětí“ Alfreda Hitchcocka, ale soustřeďuje se dobu jeho sestupu z filmařského výsluní, několik měsíců po které lopotně vznikal snímek Psycho. Děje se tomu docela nezáživnou podobou, kdy sledujeme hrozící rozpad Hitchova manželského života, který chtě nechtě ovlivní jeho zdraví a profesionální kariéru. Samozřejmě se zde dotkneme problémů souvisejícím s Psychem, hledání herečky do hlavní role i vztahů ve filmařském průmyslu. Ale na rovinu, není to nic neobvyklého, takových osudů už jsme viděli mnoho a v jejich kontextu vyznívá tento film jako chudý příbuzný z televizní produkce. Za pár týdnů si vlastně asi nevzpomeneme, o čem tenhle životní výsek byl a jediné co jej drží od horšího průměru je výkon Anthony Hopkinse a Helen Mirren…

Ben Affleck se nám z často proklínaného herce mění v bravurního režiséra, jehož kvality zrají jako víno. Dnes již všichni víme, že ani nejnovější počin Argo nezůstává pozadu, jelikož včera získal několik Oscarů, včetně toho za nejlepší film. Tato skutečnost však pro mne není při posuzování filmu směrodatná (film jsem navíc viděl už před několika týdny), protože kvality jsou nesporné i bez jakýchkoliv ocenění. Co je na filmu tak skvělého je vlastní příběh, který je tak neuvěřitelný, že lze jen ztěží uvěřit, že se inspiroval skutečnou událostí. Ale říká se, že nejlepší příběhy píše skutečný život a proto věřím, že CIA opravdu naplánovala krycí záchranou akci, kdy propašovala několik Američanů, skrývajících se na kanadské ambasádě v Iránu před lynčováním rozzuřených obyvatel. Celé plánování akce pomocí filmových triků, scénářů a kulis (+ výborný John Goodman a Alan Arkin) bylo velmi zábavné a při závěrečné třetině filmu, kdy je akce spuštěna jsem napětím skoro nedýchal. Velmi dobře zvládnutá filmařina, doufám, že si Ben i do budoucna své kvality podrží, ba co víc doufám, že skutečně natočí Live by Night a bude to zatraceně dobrá gangsterka…