Killingjoke

Pro mne jeden z nejzábavnějších zlodějských filmů, u kterého hltám každou vteřinu. Trošku netypický Hitchcock a spíše než jako thriller, bych jej označil za krimi komedii. Příběh Johna Robieho, zloděje klenotů na odpočinku, který je nucen, jak už to tak u Hitchcocka často bývá, čelit falešnému nařčení, že se opět vrátil ke svému zlodějskému řemeslu. Sám na útěku před policií, tak zkouší chytit napodobitele, přičemž mu komplikuje situaci mladá Američanka, která na francouzskou Riviéru přijíždí spolu s matkou a odhaluje jeho skutečnou totožnost. Film je výbornou hereckou příležitostí pro ústřední dvojici Cary Granta a Grace Kelly, kteří sehrajou noblesní hru kočky s myší a nejlépe jim to klape v romantické a laškující poloze. Dalším superlativem filmu je naprosto okouzlující prostředí, kde se celý děj odehrává. Tenhle film vždycky spolehlivě pobaví…

Tak tohle bylo rozhodně milé překvapení. O válce ve Vietnamu a tamním válečném pekle se toho natočilo hodně (můj favorit je Lovec jelenů s Robertem De Nirem). Na film Návrat domů jsem narazil tak nějak náhodou, hlavně díky účasti mé oblíbené Jane Fonda, ale rozhodně toho nelituji. Na první pohled film v mnohém připomene pozdější film Narozen 4. července s Tomem Cruisem, protože i zde se z války vrací na vozík upoutaný veterán Luke Martin, jehož mladické ideály vystřídala krutá realita a osobní boj proti válce. V nemocnici se setkává s mladou Sally, se kterou se zná ze školy a jejíž manžel, kapitán Bob Hyde se svou jednotkou odletěl do Vietnamu. Luke a Sally se začnou sbližovat nejprve platonicky, nakonec i fyzicky. Tahle falešně vybudovaná idyla se však začne rozplývat v okamžiku, kdy se Bob vrací z Vietnamu stižen posttraumatickým válečným syndromem a o románku své ženy se dozví… Návrat domů není o zobrazení hrůz válečného pekla. Je o příčinách a následcích, o vnitřní síle člověka a odhodlání bojovat dál, i když se člověk nachází ve zdánlivě bezvýchodné situaci. A hlavně, je to film o lásce, přátelství a obrovských emocích. Každý z úhlavní trojice předvádí perfektní výkon ve vzájemně velmi odlišných úlohách. Jane dostala za svůj výkon druhého Oscara, kterého si rovněž odnesl John Voight, podávající zcela jistě nejlepší výkon své kariéry (soudím dle filmů, které jsem s ním viděl). No a Bruce Dern v roli narušeného a podvedeného kapitána ve filmu rozhodně nebyl jen do počtu…

Film Klute by mohl být jen dalším tuctovým přírůstkem do kriminálního žánru. Říkám mohl, protože tomu rozhodně tak není. V širším měřítku totiž ani tak nejde o detektivní práci, jako spíše o snahu psychologického efektu na diváka. Bývalý policista a nyní soukromý detektiv John Klute je najat na případ nezvěstného obchodníka. Pátrání jej zavádí až před práh prostitutky na telefon Bree Danielsové, o které se domnívá, že by se zmizením mohla mít něco společného. Nevědomky tak nahrává i únosci, který chce Bree navždy odstranit. Začíná velmi propracovaná psychologická hra, kdy na vás reálně dýchá strach o život Bree v každém okamžiku. Ta je místy trošku odlehčena milostným sblížením mezi detektivem a prostitutkou, která v sobě objeví dávno skrývané city. Film Klute Alana J. Pakuly po celou dobu působí velmi tísnivým a naléhavým dojmem. To vše je podpořeno skvělými herci v čele s Jane Fonda, která si za svou roli prostitutky odnesla zaslouženého Oscara. Její monology u psychologa se mi nadlouho usadily v hlavě a musel jsem nad nimi opakovaně přemýšlet. Výborné…

Velmi zdařilá divadelní hříčka převedená na filmové plátno. Romantická dialogová spletitost s obrovským srdcem, kopou skutečně zábavného humoru a životních přesahů. Příběh novomanželů, jejichž láska je vystavena řadě zkoušek a výzev, které mají prověřit pevnost jejich vztahu. Do hlavní role byli obsazeni Robert Redford a Jane Fonda. Chemie mezi těmito postavami je prostě úžasná, skoro by si člověk myslel, že nehraná. Bosé nohy v parku jsou ukázkou toho nejlepšího filmařského umění, hereckého talentu a skvělého scénáře. Prostě věc, kterou můžu vidět tisíckrát a vždycky mne spolehlivě znovu rozesměje a pobaví mnohem lépe, než současné komediální pokusy…

Druhá světová válka se často bojovala i jinde než v první bojové linii. Záškodnické skupiny složené ze sympatizantů Třetí říše se rovněž formovaly v USA, kde se snažily ztížit postup osvoboditelských vojsk do Evropy a Asie. Do takového prostředí nás přivádí film Alfreda Hitchcocka Sabotér, kde je dělník Barry Kane nespravedlivě obviněn ze sabotáže a smrti nejlepšího přítele. Aby mohl očistit své jméno, musí utéct před policií a najít tajemného pana Frye, který je skutečným strůjcem sabotáže. Spolu s Barrym a jeho zpočátku nedobrovolnou společnicí Pat procestujeme celé území USA od západu až na východ, poznáme rozličné charaktery a postavičky, abychom toto špionážní roadmovie završili na samém vrcholku pochodně Sochy svobody… Jistě, budu li se na film dívat velmi současnýma a kritickýma očima, musím objektivně přiznat, že je plný klišé, nelogičnosti a režisérských berliček. Nicméně, všechno bylo velmi zábavné a ústřední dvojice Robert Cummings a Priscilla Lane mi byla od samého počátku hodně sympatická. Navíc zde Hitchcock použil svůj oblíbený prvek neprávem obviněného muže a pro jeho filmy typické stupňování napětí. Ano, čekal jsem špionážní thriller a dostal spíše lehce pohádkový příběh s romantickou zápletkou a rytířem na bílém koni. A víte co, nakonec mi to vůbec nevadilo…

Je to takový krásný začarovaný kruh. Nejprve pro ostatní nasazujete mnohokrát vlastní život, vynášejí vás do nebes a oslavují. Jenže, jakmile by vám svůj dluh mohli vlastní pomocí splatit, všichni se k vám otočí zády. Tohle funguje téměř na sto procent vždy. Znám to z vlastní zkušenosti. V klasickém westernu V pravé poledne tak přesně podle toho pravidla sledujeme usilovný boj bývalého šerifa Willa Kanea, který se v den své svatby a odchodu do civilu dozví, že v poledne přijede vlak, ve kterém sedí jeho nesmiřitelný protivník, zločinec, kterého dostal před lety do vězení… Četl jsem zde výtky, že se ve filmu až do konce nic neděje. To je však lež. Ano, nestřílí se tady, ale namísto toho tady máme psychologický boj muže, který se má postavit čtyřem pistolníkům a přitom po celém městě nemůže sehnat jediného člověka, který by mu aspoň pomohl zvýšit šanci na přežití. Drama jako vyšité a velmi zajímavé. Pomoc nakonec přichází z té nejméně pravděpodobné strany… Hlavní roli šerifa skvěle zahrál Gary Cooper a jeho novomanželku, jejíž role není jen do počtu, zahrála úžasná Grace Kelly. Western Freda Zinnemanna je z jiného soudku než kultovní a výborné westerny Sergia Leoneho, je to spíše zástupce romantického westernu dle šestákových historek z Divokého západu. Jako kluk jsem měl krásný fotografický výstřižek z novin, kde byl Gary Cooper v objetí s Grace Kelly, uložen pod sklem na stole. Říká se, že stará láska nerezaví...

Mám rád filmy s dobře napsanými hlavními charaktery. Mám rád, když herci hrají přirozeně a ve svých úlohách zbytečně nepřehrávají. Možná proto mám rád staré klasické filmy, protože tam to opravdu bývá o hereckém talentu a profesionálním umu, kterého je v současných filmech stále méně. A možná jsou to právě výše zmíněné důvody, proč mám velmi rád snímek Country Girl. Příběh zkrachovalého herce utápějícího se v alkoholu a hromadě komplexů, které však na veřejnosti označuje za nešváry vlastní ženy, která je mu neustále po boku – v dobrém i zlém. Film je výborně napsaný a nepopře svou divadelně dramatickou předlohu. Roli slabošského herce, obklopeného pokryteckou mlhou sebelítosti si s velkým gustem střihl zpěvák Bing Crosby. Nejdůležitější je však role jeho manželky, až neuvěřitelně houževnaté a milující ženy, která dokáže snášet všechny viny a falešná nařčení svého manžela. Tuto velmi okouzlujícím způsobem zahrála krásná Grace Kelly, pro kterou byl rok 1954 veleúspěšný (natočila ještě s Alfredem Hitchcockem Okno do dvora a Vraždu na objednávku), znamenala tato role Oscara za hlavní roli. Její hrdinka je až ikonickým obrazem osudu vzdorující osamělé ženy v mužském světě a takovým ženám já vždycky rád fandím. Country Girl je krásný a emotivní film, velké drama, které se mezi filmovými klenoty rozhodně neztratí…

Původní Red Dawn z roku 1984 byl s přimhouřenýma očima celkem koukatelné béčko, kde parta amerických dorostenců bojuje proti invazi sovětů do USA. Máme tady rok 2013, tedy dobu, kdy se na nás zbytečné předělávky starších filmů valí ze všech stran. Ne jinak je tomu s tímto filmem. Sovětské vojsko pouze vystřídá severokorejská armáda, která provede výsadek jako vystřižený z tupých filmů Michaela Baye. Zbytek příběhu je stejný, další mladí dorostenci se ukryjí v lesích a dělají útočníkům potíže v podobě partizánských akcí. Jedna tupá sekvence střídá druhou, aniž by ukázala alespoň náznak inteligentního přístupu nebo sofistikované akce. Mládež skrývající se v lesích vypadá jako by celá dříve bydlela na adrese BH 90210, nikdo se tady ani neumaže, hoši jsou hladce oholení, děvčátka jako ze žurnálu (normální „ošklivou“ holku ve filmu nenajdete) a z lesů do města se dostávají stejně hladce jako by šli na diskotéku (opravdu mi někdo chce tvrdit, že by uchvatitelská armáda neuzavřela všechny přístupové cesty a nestřežila je ostřížím zrakem?). A kde proboha vyhrabali hošíka jménem Josh Peck? Víc nesympatického herce v hlavní roli bych opravdu musel chvíli hledat. Tenhle film jsou vyhozené peníze a nejhorší je, že tenhle fail bije do očí s každou minutou. Ještě jednu poznámku si dovolím… nechápu, proč v každém druhém americkém filmu, musí nějaký blbeček opakovat, že američtí mariňáci jsou nejlepší vojáci na světě? Už by jim měl konečně někdo říct, že je to tisíckrát ohrané zbožné přání, nikoliv skutečnost. Fakt mne to v těch filmech štve…

Filmy Alfreda Hitchcocka jsem si v poslední době velmi oblíbil. I proto jsem doufal, že film Ani stín podezření bude patřit ke klenotům žánru. Bohužel, nestalo se a je to pro mne velkým zklamáním. Je pravda, že zápletka je sice opět hitchcockovsky tajemná a zpočátku to vůbec nevypadá zle. Joseph Cotten je ve své roli tajemného strýčka Charlieho velmi přesvědčivý a celý děj se vyvíjí zajímavým směrem. To však jen do chvíle, kdy Charlie přijede k rodině své sestry do Californie. Během okamžiku jsou zlomeny veškeré tajemství filmu, jiskřivá atmosféra se rozplyne a kouzlo tohoto filmu definitivně končí. Zbytek času mě strašlivým způsobem iritovala neuvěřitelně otravná rodina v čele s neskutečně husičkovsky zahranou matkou. Navíc se zde vrší jeden logický kiks za druhým (např. nepochopitelné ukrývání článku v novinách), klišé a zase klišé. Ne tento film se Hitchcockovi podle mne moc nepovedl…

V americkém soudním systému má porota stejný a nelehký úkol jako v našem právním systému soudní senát. Tímto úkolem není nic menšího, než rozhodnout o vině či nevině obžalovaného na základě velmi pečlivého zvážení známých faktů a důkazů. Závažnost takového rozhodnutí je pak o to větší, pokud obžalovanému hrozí trest smrti, stejně jako je tomu ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů režiséra Sidney Lumeta. Zde na malém prostůrku za soudní síní můžeme sledovat rozhodovací proces dvanácti povolaných porotců z řad obyčejných a bezúhonných občanů. Karty jsou rozdány a hra, pokud to tak lze vůbec označovat, může začít. Výsledek prvního hlasovaní zní 11:1 ve prospěch viny, pouze jeden z porotců má důvodné pochyby o vině mladíka, obžalovaného z vraždy vlastního otce. Aby byl výsledek jednomyslný a tedy pravomocný, musí skupinka mužů podstoupit proces rekapitulace důkazů a svědectví, potažmo souboj s vlastními předsudky a unáhlenými závěry. Může člověk rozhodnout o vině druhého aniž by nad tím nějak více přemýšlel? Může takový člověk dále normálně žít i s onou palčivou bolestí za očima, kdy se ozývá špatné svědomí? Zkusme si při sledování tohoto filmu na tyto otázky odpovědět. Sidney Lumet natočil bravurní soudní drama a nastavil tak zrcadlo americké společnosti. Skvěle napsaný scénář obsahuje velmi rozdílné charaktery jednotlivých porotců, kdy každý má jiný způsob vystupovaní a morální hodnoty. K tomu, aby se domohli spravedlivého rozhodnutí tak mnozí z nich musí částečně popřít vlastní podstatu a založení. Z obsazení bych vypíchnul jistě největší hvězdu filmu Henryho Fondu nebo českého rodáka Jiřího „George“ Voskovce. Dvanáct rozhněvaných mužů je tím druhem filmu, který vás dostane svou chytrostí a je jasným důkazem toho, že i na minimálním prostoru lze natočit jedno z nejlepších dramat filmové historie…