Killingjoke

Tedy řeknu vám, sehnat tenhle film, pro mne znamenalo roční usilovné snažení a pátrání na všemožných místech. Nakonec se k mému velkému potěšení podařilo. Film Kihachi Okamota nás přivádí do druhé poloviny 19. století, do období které znamenalo neodvratitelný soumrak samurajů a konec šógunátu. Stejně jako v ostatních slavných samurajských filmech, je i zde nosným prvkem filmu výborný příběh plný tajemství, úkladů a osudových zvratů. Ústřední postavou snímku je potulný šermíř, který nikdy nepoznal vlastního otce a díky laskavosti starostlivého pěstouna se mu v minulosti dostalo té nejlepší výchovy bushido. Souhrou několika náhod se připlete do plánované vraždy šógunova kancléře, aniž by jakkoliv tušil jak tragicky osobní rovinu tento skutek pro něj znamená… Výborné je celkové uchopení stylu vyprávění, kdy se plánovaní vraždy prolíná s pátráním po zrádcích mezi spiklenci a hlavně pak flashbacky do minulosti hlavního hrdiny. Osudové zvraty zde opravdu dosahují distributorem proklamovaných shakespearovských rozměrů. Do hlavní role byl obsazen Toshiro Mifune, který nejen že byl nejlepším představitelem samuraje v dějinách japonského filmu, ale on prostě samurajem byl. Jak jinak by dokázal podat podobné role s tou svou neuvěřitelnou upřímností a duševní pokorou? Já tyhle samurajské historky prostě zbožňuju a Okamotův Samuraj patří k těm nejlepším…

Provaz je s velkou noblesou zfilmované drama o zločinu a jeho následcích. Alfred Hitchcock tentokrát na diváka vyzkoušel spoustu lákadel, od točení celého filmu takřka na jeden záběr po břitké a cynické dialogy o právě vyvolených jedinců spáchat vraždu na těch podřadných. Jsou to právě dialogy a výkony ústředních postav v čele s Jamesem Stewartem, které povyšují takřka banální zápletku na něco ojedinělého. Divákovi je tak servírováno neustále se stupňující napětí a oddalování momentu odhalení hrůzného a malicherného zločinu. Prostě radost pohledět…

Můj oblíbený katastrofický film. Je to sice už skoro 40 let stará záležitost, ale na mne to stále účinkuje mnohem lépe, než pozdější filmové počiny v tomto žánru. Výborné na tomto filmu je, že ještě před vypuknutím ohně můžeme sledovat solidní drama a jsou nám zde ukázány rozličné charaktery od malého podvodníčka, přes inženýra až po zhýčkaného milionářského playboye. Když pak vypukne ono peklo a je potřeba dostat lidi z hořícího mrakodrapu, je zážitek sledovat kdo má jaký skrytý charakter a jak se v danou chvíli zachová. Film je sám osobě skvělý a jeho přidanou hodnotu pak tvoří plejáda velkých hvězd, z nichž spoustu řadím mezi své oblíbence, jako je Paul Newman, Steve McQueen nebo Faye Dunaway. Ano, skleněné peklo je mým nejoblíbenějším katastrofickým filmem, bez debat...

Okno do dvora je pro mne osobně nejlepším filmem Alfreda Hitchcocka, který tentokrát na plátno převedl novelu "básníka stínů" Cornella Woolriche. Okno do dvora zachycuje podstatu hitchcockových filmů v krystalicky čiré podobě. Postupné budování atmosféry, kdy v první půlhodině se v podstatě nic zásadního neděje a divák se pouze seznámí s hlavní postavou zraněného fotografa Jeffa Jeffriese, který si dlouhé chvíle krátí pozorováním sousedů ze svého okna, jeho krásnou přítelkyní Lízou, nebo hospodyní Stellou. A pak do toho Hitchcock „šlápne“ a vnese do příběhu mysteriózní složku v podobě vraždy, která se možná stala, možná nestala a jednoho policajta, který do jasně vyhlížejících faktů vnáší své rutinní a profesní pochyby. To vše se odehrává na minimální ploše jednoho domovního dvora a jeho okolních bytů. Hitchcock ale víc nepotřebuje, na tomto prostoru ukáže směs nesourodých a velmi zajímavých postav, z nichž ani jedna není nezajímavá, symbiózu mezi lidmi a městem. Úžasné je, že hlavní hrdina v podání Jamese Stewarta se po celou dobu nezvedne ze svého kolečkového křesla a přesto dokáže určovat směr a tempo příběhu a ostatních postav. Opravdu perfektní výkon, doplněný o skvělou chemii s „nejkrásnější a nejtalentovanější hitchcockovou blondýnkou“ Grace Kelly, která si mne svým civilním a přesvědčivých výkonem ihned získala (scénu, kdy polibkem probouzí spícího Jamese Stewarta považuji za nepřekonatelný vrchol romantiky v dějinách filmu a strašně rád bych se také takto probouzel :-)). Možná, že dnes je jméno Alfreda Hitchcocka často skloňováno v souvislosti s jeho pozdějšími filmy jako jsou Ptáci nebo Psycho, což zvláště u Ptáků nechápu, protože takové Vertigo nebo právě Okno do dvora svou hloubkou a filmařskou dokonalostí je jasně strčí do kapsy…

Vertigo je další mistrovské dílo z dílny Alfreda Hitchocka, které časem uzrálo jako víno… Scottie Ferguson býval velkou nadějí San Franciského policejního zboru, až do chvíle než jeho zjištěná akrofobie znamená při akci smrt policejního kolegy. Se smrtí se nedokáže smířit a tak odchází do civilu. Od dávného přítele pak vyslechne prosbu, aby hlídal jeho ženu se sebevražednými sklony a tajnou posedlostí minulým životem… A zde se nám to všechno začíná pěkně hitchcockovsky zamotávat. Sledujeme osudový zápas muže o život ženy, ke které je citově velmi přitahován. Jejich vztah hraničí až s posedlostí. Může však Scottie ženu uhlídat? A můžou se mrtví někdy vrátit nebo se jedná o promyšlenou hru? Alfred Hitchcock předložil další skvělý a mnohovrstevný snímek, jehož mysteriózní složka nenechá nikoho v klidu. Jedná se o psychologickou hru kočky s myší ze které nemůže vzejít jasný vítěz. Do hlavní role už po několikáté režisér obsadil Jamese Stewarta, který se mu za tuto příležitost odvděčil tím, že podává patrně nejlepší výkon své kariéry. Vertigo opravdu patří ke klenotům světové kinematografie…

Musím přiznat, že Ptáci pro mne byli co se týče očekávání velkým zklamáním a vůbec se nemůžou srovnávat s filmy Alfreda Hitchcocka z 50. let 20. století. Zarážející je, že jsou spolu s Psychem asi nejskloňovanějším filmem, o kterém se ve spojení s tímto režisérem hovoří. Nechápu… Ono to zpočátku sice působí docela fajn, zase se nám buduje krásně příběh a profilují postavy, jenže pak to vše splaskne jako bublina. Ve chvíli kdy ptáci začnou útočit na lidi se veškeré očekávání rozplynou a moment překvapení je tatam. Vůbec zde není vysvětlen důvod, proč ptáci útočí a navíc všechno tohle na mne působilo úsměvně jako nechtěná komedie. Je tam pár náletů, pár mrtvých a najednou… je konec. Pro mne jsou ptáci zatím nejhorším filmem, které jsem od Alfreda Hitchcocka viděl…

Znáte to… Máte svůj život pevně v rukou, milující ženu a dva zdravé syny. Máte tedy vše co životu potřebujete a to, že vám občas schází peníze na zubaře vás rozhodně nemůže rozhodit. Jenže, najednou se stane něco nečekaného a váš spokojený rodinný život se zhroutí jako domeček z karet. Podobná mrzutost potkala i hudebníka Mannyho Ballestera, který byl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě a tak je úřednicemi pojišťovny obviněn z několikanásobného přepadení. Najednou se dostává do situace, kdy mu nevinu nevěří ani policie, manželka se psychicky zhroutí a o nějakém zkušeném obhájci, který by se ujal jeho případu nemůže být vůbec řeč. A nejhorší jsou ti, kteří vás bez mrknutí oka odsoudí dříve, než verdikt vyřkne porota a vůbec jim nevadí, že tak můžou zcela zničit nevinného člověka… Alfred Hitchcock natočil velmi osobitou dekonstrukci života jednoho obyčejného muže z davu. Perfektně je zde vidět, jak je marné bojovat s tím, když se proti vám spikne celý svět. Člověk to buď překoná nebo se z toho zblázní, v krajním případě udělá ještě něco mnohem tragičtějšího. Henry Fonda se výborně zhostil role Mannyho a vtiskl tak této postavě skutečný třetí rozměr a hmatatelnost pro diváka, který se jeho postavou může v mnoha bodech ztotožnit. Nepravý muž je filmem o zločinu a trestu, o náhodě a omylech. V neposlední řadě však výborným filmem o nehynoucí naději na spravedlnost. Jak jsem už napsal, může to potkat každého z nás…

Muž, který věděl příliš mnoho aneb jak taky může dopadnout rodinná dovolená v prosluněném Maroku... Zde se manželé MacKennovi seznámí s tajemným můžem, špionem, který je zavražděn a v poslední chvilce sděluje Benu MacKennovi tajnou informaci o chystaném londýnském atentátu. To dává do pohybu řetězec událostí, protože zabránění atentátu jakoukoliv formou by znamenalo přijít o vlastního syna Hanka. Jedna napínavá scéna střídá druhou a vše vrcholí dech beroucím finále v Royal Albert Hall při koncertu filharmonie. Alfred Hitchcock tímto filmem natočil remake vlastního staršího snímku, který jsem bohužel neviděl a tak nemůžu posoudit zda to bylo potřeba. Tento film je sám osobě skvěle natočený, ať už se jedná o zajímavé lokace, napínavou zápletku, velké finále nebo třeba herecké obsazení, kterému vévodí velká hvězda té doby James Stewart v roli otce, který je ochoten pro záchranu syna obětovat naprosto cokoliv, stejně jako jeho manželka, kterou přesvědčivě zahrála zpěvačka Doris Day…

Život si umí s člověkem někdy pěkně zlomyslně pohrát. A tak se chlápek z reklamky Roger Thornhill souhrou několika nešťastných náhod ocitne na seznamu nejhledanějších vrahů v americe a navíc je nepřátelskými agenty považován za špičkového agenta CIA. Roger se tak ocitá na cestě za odhalením pravdy a očištěním vlastního jména... Alfred Hitchcock natočil další velmi zábavnou špionážní fresku, která je skvělá hlavně ve svých momentech překvapení. Když už si myslíte, že přesně víte jakou kartu kdo kdy drží, nastane zásadní zvrat a vše je naprosto jinak. To je na filmu opravdu skvělé. Do hlavní role byl obsazen Cary Grant, kterého rozhodně nepovažuji za svého oblíbence, nicméně musím přiznat, že svou roli zahrál výborně a byl velmi sympatický. Hlavní ženskou roli tajemné Evy dostala Eva Marie Saintová, která v té době zažívala zlatá léta své kariéry (o rok později natočila docela dobrý snímek Exodus s Paulem Newmanem). Musím se přiznat, že tvorba Alfreda Hitchcocka mne dlouhou dobu docela míjela a toto byl teprve druhý film (Roztržená opona byl první), který jsem od něj viděl celý. Díky němu však nastal ten správny čas, doplnit si filmové mezery, protože po tomto filmu mne Hitchcock začal opravdu zajímat...

Roztržená opona je výborný špionážní thriller z časů studené války a hrozící atomové hrozby. Do východního Berlína přijíždí profesor a expert na jadernou fyziku v podání Paula Newmana, aby se zde přidal na stranu Sovětského bloku. Možná je však všechno jinak... Po počátečním pomalém rozjezdu se přeřazuje na mnohem vyšší rychlostní stupeň a konverzační okamžiky střídá bravurní a napínavá akce, ve které se i vědec a jeho asistentka mění ve figurky pro špionážní partii šachu. Alfred Hitchcock bývá nazýván mistrem napětí a v tomto filmu dokazuje, že si svou přezdívku opravdu zaslouží. Do hlavní role obsadil jako vždy výborného Paula Newmana a Julii Andrews, která svým výkonem vůbec nijak nezaostává za svým hereckým partnerem. Těžko říct čím to je, ale tyhle starší špionážní snímky, kdy se hlavní hrdinové musí spolehnout spíš na svůj intelekt a intuici jsou mi mnohem bližší než jejich mladší bratříčci, kde se hrdina opírá o vědecká udělátka a svou fyzickou neporazitelnost. Dnes už se takové filmy moc netočí a to je velká škoda...