Sipora

Poprvé jsem film viděla v sedmnácti, takže mi jeho děj i písničky přímo mluvily ze srdce; viděla jsem ho několikrát a vždy mě znovu nadchl. Až asi po desátém shlédnutí Vlasů mi došla Formanova - vědomá či nevědomá - obrazová narážka na Poslední včeři Leonarda Da Vinci, kde Berger zasedá jakoby v čele stolu na snobské party a v pozadí je prosvětlené loubí. Odkazuje to vlastně k jeho budoucí oběti, když umírá ve Vietnamu místo Clauda.

Ideál filmařského umění - vyjádřit vše obrazem, bez zbytečných řečí. Běh dějin (1936 - 1983), jak se promítají na parketu jedné francouzské tančírny. Líbí se mi barevné přechody od černo-bílo-komunardskočervené (nejstarší doba) po úplně barevné (současnost). Několik herců sehraje a mírně karikuje výseky ze životů mnoha štamgastů tančírny a protančí se od francouzských valčíků, přes válečnou Lily Marleen, poválečný jazz, nástup rock and rollu, Beatles až k disco music osmdesátých let s barevnou hudbou.

Film, do kterého se lze ponořit jako do řeky. Čirý a jímavý. Člověk si uvědomí, jak málo vlastně potřebuje k životu, ale kolik i to málo stojí námahy, odříkání a zázraků. Když to srovnám se současným způsobem života, tak se až zhrozím, kolika zbytečnostmi a nanicovatostmi se obklopujeme.

Velmi depresivní scénář jakoby se vyloupl ze zlého snu, v němž se hatí cokoliv, v co člověk doufá. Cíl je nadosah, ale stále uniká až - v závěru filmu - dočista zmizí. Nezapomenutelné černobílé záběry poválečného Říma a obdivuhodný dětský herecký výkon. Klasika italského neorealismu.

Smrt jedné lásky na pozadí smrti rodinného přítele - literárního kritika Tommasa. Právě nad smrtelnou postelí přítele si hlavní hrdinka filmu Lydia (charismatická Jeanne Moreau) uvědomuje, že odzvonilo i její lásce k manželovi - úspěšnému spisovateli Giovannimu. Zaskočena tímto vnitřním náhlým poznáním, se Lydia prochází milánským předměstím po stopách svého ztraceného štěstí... V Noci všechno plyne pomalým, ale přesto nezadržitelným tempem, takže není čas se nudit. Za významnou považuji scénu, kde dochází ke vzájemné "konfrontaci" dvou žen, kde jedna je Giovanniho bývalou láskou - promoklá Lydia - a druhá objevem této noci - inteligentní, bohatá a mladá Valentina. Ženy k sobě pocítí vzájemnou sympatii a Giovanni prozatím vychází jako poražený - nedovtipný samolibec.

Film jsem viděla ještě jako dítě; zapůsobil na mě tak, že pocit z něj ve mně žije dodnes; včera jsem film viděla podruhé a ten známý pocit, dojem se jenom umocnil. Ozřejmila se mi ve filmu některá fakta, která jsem jako malá nechápala nebo nevnímala, ale ta základní atmosféra filmu - k mému velkému překvapení - zůstala. Právě tím "něčím známým" je mi Wajda bližší než Tarkovskij. Krásný svěží březový háj od jara do podzimu; umírající bratr s tváří pierota, plný touhy po životě; druhý bratr, který má zdraví, ale srdce se mu utápí v smutku. Dvě životní polohy, ve kterých se může najít každý z nás. Dále malá dcerka, na kterou stíny otcovy bolesti krutě doléhají, a taktéž svůdná živočišná Malina, po které muži touží, protože je to Žena, Matka, Domov a Spočinutí. A potom jsou tu ještě důležité předměty: panenka s rozbitou tváří, kterou má malá Ola stále při sobě; fortepiano, které je smutné i bouřlivě a křečovitě veselé. Film končí smutně a nadějně - po smrti mladšího Stanislava nalézá Boleslav smíření a novou radost ze života.

Film jsem viděla několikrát, naposledy včera, a líbí se mi čím dál víc. Pro dokonale řemeslné zpracování režie a kamery, herecký projev Marty Vančurové a nepodbízivé vyznění filmu.

Klasická ukázka toho, že v jednoduchosti je síla. Skoro by se chtělo věřit, že ideu/nápad toho filmu někdo jen vytáhl z Platónovy jeskyně u uvedl ji v život.

Mistrovská práce se světlem Svena Nykvista, o kterém je známo, že pracoval výhradně se světlem přirozeným; tedy bez jakéhokoliv umělého přisvětlování apod. Tento snímek je pro mě vizitka od Nykvista. Zde je vidět, jak světlo a stíny dokáží z postav a tváří, které vidíme, vymodelovat přízraky, mrchožrouty; nejtemnější vidiny a pudy jsou vyvolány na povrch. Johan, a spolu s ním Alma a my, jsme postaveni tváří v tvář necenzurovaným obsahům našeho podvědomí.

Snad proto, že se mi kdysi tolik líbily Antonionoho povídky z Kuželníka od Tiberu, líbily se mi i tyto zfilmované vize.