Sipora

Člověk je dítě a potom stařec, a to dlouhé období mezi tím jakoby ani neexistovalo.

Film budí dojem, že byl natočen a posléze sestřihán ve vyšším stavu vědomí; režisér a celý realizační tým neudělal snad jedinou chybu; jakoby pořád všichni věděli, jak to má být. Vysvětluji si to dokonalou přípravou, "jednobodovým" soustředěním na natáčení a další 100+1 věcí navrch.

Film jsem viděla ještě jako dítě; zapůsobil na mě tak, že pocit z něj ve mně žije dodnes; včera jsem film viděla podruhé a ten známý pocit, dojem se jenom umocnil. Ozřejmila se mi ve filmu některá fakta, která jsem jako malá nechápala nebo nevnímala, ale ta základní atmosféra filmu - k mému velkému překvapení - zůstala. Právě tím "něčím známým" je mi Wajda bližší než Tarkovskij. Krásný svěží březový háj od jara do podzimu; umírající bratr s tváří pierota, plný touhy po životě; druhý bratr, který má zdraví, ale srdce se mu utápí v smutku. Dvě životní polohy, ve kterých se může najít každý z nás. Dále malá dcerka, na kterou stíny otcovy bolesti krutě doléhají, a taktéž svůdná živočišná Malina, po které muži touží, protože je to Žena, Matka, Domov a Spočinutí. A potom jsou tu ještě důležité předměty: panenka s rozbitou tváří, kterou má malá Ola stále při sobě; fortepiano, které je smutné i bouřlivě a křečovitě veselé. Film končí smutně a nadějně - po smrti mladšího Stanislava nalézá Boleslav smíření a novou radost ze života.

Poprvé jsem film viděla v sedmnácti, takže mi jeho děj i písničky přímo mluvily ze srdce; viděla jsem ho několikrát a vždy mě znovu nadchl. Až asi po desátém shlédnutí Vlasů mi došla Formanova - vědomá či nevědomá - obrazová narážka na Poslední včeři Leonarda Da Vinci, kde Berger zasedá jakoby v čele stolu na snobské party a v pozadí je prosvětlené loubí. Odkazuje to vlastně k jeho budoucí oběti, když umírá ve Vietnamu místo Clauda.

Ideál filmařského umění - vyjádřit vše obrazem, bez zbytečných řečí. Běh dějin (1936 - 1983), jak se promítají na parketu jedné francouzské tančírny. Líbí se mi barevné přechody od černo-bílo-komunardskočervené (nejstarší doba) po úplně barevné (současnost). Několik herců sehraje a mírně karikuje výseky ze životů mnoha štamgastů tančírny a protančí se od francouzských valčíků, přes válečnou Lily Marleen, poválečný jazz, nástup rock and rollu, Beatles až k disco music osmdesátých let s barevnou hudbou.